Pro svět bílého muže je Afrika i dnes stále ještě nezmapovaným územím. Za neviditelnou zdí izolace od zbývajícího světa se však skrývají poklady nevyčíslitelné kulturní hodnoty vzešlé z tradic pocházejících leckdy až ze samého úsvitu lidských dějin. Afrika je kontinentem nepřeberného množství kultur, které zrcadlí nádheru a divokost v srdcích místních obyvatel.
Podnebí je zde poměrně drsné, a proto se na rozdíl od jiných částí světa kulturní tradice předávají z generace na generaci spíše ústní formou, respektive mnoha rituály. Záznamy psané na papír nebo na dřevo moc dlouho nevydrží, neboť to, co nezničí prudké deště a následně všespalující slunce, zlikviduje dravý hmyz nebo vegetace. Nejdéle přežije to, co je vyrobeno z kamene nebo z velmi tvrdého dřeva. Literatura se tedy z pochopitelných důvodů v Africe příliš nerozvinula, ovšem Afričané si našli svou vlastní cestu jak si tradice předávat z jedné generace na druhou nejjednodušším myslitelným způsobem – Afričané svými tradicemi žijí a mnohdy se ani netouží „civilizovat“.
Africkou kulturu nejlépe charakterizuje nezaměnitelný rytmus jdoucí ruku v ruce s obsahem majícím vždy nějakou vazbu k životu jako takovému. To vše je propojeno množstvím myšlenek sahajících až ke kořenům tradice daného kmene, etnika či víry. Kouzlo afrického umění není v tom, že by zdejší umělci chtěli svými výtvory něco ukazovat, ale v tom, že do svého díla vtisknou svou duši a učiní tak svůj výtvor nástrojem k dosažení určitého stavu vědomí. Chcete-li vnímat africké umění, měli byste se naladit na nepopsatelnou sílu rituální roviny rytmů Afriky a vnímat hloubku myšlenek, jejichž projekce z daného uměleckého díla vyzařuje. Není proto překvapením, že mnohé sošky představovaly po desítky až stovky let ducha národa, byly spojovány s magií nebo minimálně s nějakým kultem. Skoro můžeme vyslovit názor, že sošky žily svým vlastním životem společně s duchovním vývojem svého národa a doslova zhmotňovaly jeho víru, neboť byly středobodem mnoha důležitých událostí v rámci daného kmene či etnika.
  
Za naprostý unikát Afriky je považována kultura národa nesoucího jméno DOGON, jejíž filosofii mnoho lidí nerozumí, i když je minimálně srovnatelná s křesťanstvím či islámem, ale na rozdíl od nich napracuje s takovou mírou dogmatu. Naopak se opírá o mnoho důležitých postřehů, se kterými se setkává každý z nás. Doufám, že se mi podaří odkaz Dogonů zvídavému čtenáři přiblížit tak, jak je to jen možné. Dogoni pocházejí z národa TELLEM, jež obýval Saharskou poušť ještě v době, kdy byla plná pastvin. Kvůli rozšiřování pouště se mnoho pasteveckých národů přesouvalo zvolna na jih a to dalo vzniknout v 9.st.n.l. nejstaršímu státu afrického kontinentu – Ghaně. Po zániku této velké říše v 11.st.n.l. se postupně v průběhu 13. až 15. století stala stmelujícím prvkem na subsaharském území říše Mali. Vznik Mali společně s rozvíjejícím se obchodem (není se co divit, když není na každém místě tak obrovské množství zlata jako v Ghaně nebo Mali) s sebou přinesl islamizaci původních kulturních tradic. Některé národy se však „kupodivu“ své kultury vzdát nechtěly, a tak se tajemný kmen Dogonů vydal hledat svůj nový domov. Místo, kde by byli Dogoni ochráněni před nájezdy všeho druhu, našli v podobě stolové hory Bandiagara tyčící se majestátně uprostřed nekonečné pouště. Původní obydlí si postavili vysoko na strmých stěnách hory, ve skalních štěrbinách a převisech. Později, když svá obydlí budovali i na úpatí hory, se ty původní proměnily v hrobky, svatyně a místa, kde vedou hovory náčelníci s radou starších.
  
Dogoni byli odjakživa k okolnímu světu uzavření, a tak trvalo dlouho, než pronikly do světa první zprávy o jejich existenci zásluhou Francouze Marcela Griaule, který v 19.st. v rámci dlouhodobého soužití s Dogony postupně získal možnost účastnit se rozhovorů s patriarchy kmene sdruženými v tzv. Společenství masek uctívající kult mrtvých. M.Griaule mohl přímo u zdroje studovat tajemné příběhy, o kterých smí vědět pouze zasvěcení a všechny informace, které získal, později zpracoval s týmem spolupracovníků v jedinečné knize "O bledé lišce". Tato kniha je o vztahu Dogonů k vesmíru a přírodě, ale i o principech smyslu lidského života jako takového, o struktuře společnosti a o vztahu mezi mužem a ženou. Obsahuje informace z oblasti biologie, anatomie, fyziologie, a dokonce genetiky. Rovněž pak z oblasti zoologie, geologie, ale především neuvěřitelně přesné znalosti z astronomie. Vším prolíná do očí bijící symetrie a hloubka poznání pramenící z harmonie a souznění rytmů spojujících vnímání samotné podstaty existence nejen naší Zeměkoule, ale vesmíru jako takového s duší člověka. Dogoni jen potvrzují fakt, že k poznání nevede jen cesta prostřednictvím pokročilých technologií, ale i prostřednictvím schopnosti vnímat a oddělovat důležité od nedůležitého. Když „civilizovaný svět“ Dogony objevil, ocitli se ve středu zájmu, neboť jejich kultura je jedním dechem fascinující. Je to tím, že život Dogonů je jeden velký rituál. Všechno tu má své místo, svůj důvod i svůj čas. A čas, to je dar Afriky.
Mnoho mytologických pojmů spirituální Dogonské filosofie je v knize „O bledé lišce“ popsáno symbolicky, ale strhujícím způsobem.
AMA
AMA (v překladu do sebe sevřený) je Dogonský představitel tvůrce všehomíra. AMA stvořil vejce ve formě semínka tvořeného 4 sevřenými klíčky, do něhož vstoupil, aby stvořil život. Rozevřením klíčků vznikl čtyřrozměrný prostor se 4 světovými stranami a úhly. Před příchodem lidí poslal AMA na Zem mýtické polobohy, předky lidí, mající podobu 6 dvojic, respektive dvojbytostí, z nichž každá v sobě měla svůj mužský a ženský aspekt.
OGO
OGO je jednou z oněch božských bytostí seslaných na zem. Nemůže se dočkat, až mu AMA stvoří jeho druhou polovičku a veden svou touhou po svobodě se vzbouří a jedná po svém. Jeho cíle jsou však krátkozraké, vzpírá se světu a ignoruje jeho harmonii, proto se musí uchylovat ke lstivosti a anarchii a vnáší svým jednáním do světa chaos. OGO je ekvivalentem pro pojem „ego“. AMA ho potrestal za to, že se chtěl zmocnit světa svého stvořitele a proměnil ho v bledou lišku. Dogoni však v souladu s harmonií života, ve kterou věří, OGA nezatracují a oceňují jeho odvahu, se kterou získal nezávislost, i když si tím zkomplikoval život. Do života Dogonů přináší OGO v podobě bledé lišky určitá znamení, jejichž stopy protínají osudy lidí a věří, že se z nich dá vyčíst i věštba budoucnosti.
NOMO
NOMO chce zabránit zmatkům vyvolaným jeho sourozencem OGEM, ale AMA trvá na tom, aby NOMO osobně potrestal OGA. NOMO toho však díky svému milosrdenství není schopen a porušuje tak svou poslušnost k AMOVI stejně jako OGO, pročež AMA trestá i jeho. AMA zbaví NOMA dokonalosti roztrháním na kusy, oddělí od sebe obě jeho duše – mužskou i ženskou. AMA každou část jeho těla naplní symbolicky novými významy tvořícími dohromady komplikovaný důmyslný celek odrážející obraz světa, přírody a člověka. To je cena, jakou zaplatil NOMO za své milosrdenství, a tak vznikl člověk v podobě muže a ženy. Po této rituální oběti AMA spojil všechny síly z NOMOVA těla dohromady a naplnil jimi svět. Odtud se bere víra Dogonů, že princip NOMOVY síly je obsažen ve všem, co na světě existuje – v rostlinách, zvířatech i lidech. NOMO je Dogony uctíván jako AMŮV posel seslaný na Zem, aby lidi učil, jak žít a aby jim zprostředkoval zákon a pochopení všesměrných souvztažností života.
  
Motiv dvojbytostí je v Dogonském sochařském umění velmi silný. V žádné jiné kultuře jsem tak hlubokou úctu k partnerskému postoji k životu neviděl a první socha posvátné dvojice, kterou jsem na vlastní oči spatřil na výstavě Reinera Kreissla v Letohrádku sv.Anny (Belvedér) ve mě nadosmrti zanechala hlubokou vzpomínku. Dalším motivem často viděným u soch je postava jezdce coby symbolu královské moci představující ikonografický typ již od poloviny 11. století nebo postavy se zdviženýma rukama symbolizující gesto prosby o déšť.
  
 
Samostatnou kapitolou jsou Dogonské masky sloužící svému specifickému účelu. Maska není umělecký předmět, ale rituální nástroj k dosažení přesných cílů – jakýsi fetish. Pro znalce afrického umění jsou Dogonské masky (kanaga, sirige) originální tím, že mají nad částí, která zakrývá obličej, nástavec ve tvaru jakýchsi křížů připomínajících řekněme antény. Jeden z křížů symbolizuje stvořitele, nebe a zemi, druhý kříž rotační pohyb vesmíru evokující zároveň princip tvořícího člověka. Jsou to masky tzv. totemické neboli nástavcové, které se používají pouze v oblastech povodí Horní Volty. Rituální oslavy spojené s tancem masek musí být úchvatné, vlastní dojem si může udělat každý z ilustračních fotografií k tomuto článku.
  
  
Dogoni pořádají speciální slavnosti masek, které se časově shodují s průletem hvězdy Sirius B kolem hvězdy Sirius A v souhvězdí Velkého psa a s jejich vzájemným ovlivňováním. Tento zajímavý detail je velkou neznámou, neboť neexistuje způsob, jak by se Dogoni mohli bez znalostí moderní astronomie o existenci Siria B dozvědět. Sirius (tehdy ještě nebyla průkazně ověřena jeho „dvojakost“) hrál velkou roli jak ve starověkém Egyptě, tak ve starověkém Babylonu. V Egyptě mu bylo přisuzováno vtělení bohyně Sopdet a Egypťané si podle jeho pozice na obloze nastavovali kalendář. Když se na obloze objevil bílý, věštil bohatou úrodu a byl znamením pro přicházející životadárné záplavy řeky Nil. Když měl plápolavě rudou barvu, předznamenával válku. Pikantní je, že Sírius A je nejjasnější hvězdou celé oblohy. Je od nás vzdálen 8,6 světelných let a jeho svítivost je 23 krát vyšší než svítivost Slunce. Sírius A najdeme na obloze u jižního obzoru. V listopadu vychází na východě kolem 23. hodiny, během noci stoupá více nad jižní obzor. Nejvýše na obloze je kolem 1 hodiny a potom opět klesá. V r.1834 bylo astronomickým pozorováním zjištěno, že Sírius A (tehdy ovšem pouze Sirius) se periodicky vychyluje ze své pozice. To je obvykle znamením, že tato hvězda má průvodce - je dvojhvězdou (skoro jako Dogonské mýtické dvojbytosti). Tento průvodce byl asi o 30 let později dokonce spatřen a popsán. Otázka, jak může tak významně ovlivňovat svým průletem Sirius B hvězdu Sirius A (náhodná podobnost mezi vztahem muže a ženy ?) vyústila v objev prvního bílého trpaslíka. Tato forma existence odpovídá konečnému stadiu hvězdy, která se zhroutí do sebe a má extrémní hmotnost. Je do sebe zhroucená silou vlastní gravitace nebo jak by řekli Dogoni, je do sebe „sevřená“. V praxi to znamená, že Sirius B má celkovou hmotnost o něco vyšší než naše Slunce, ale velikost o něco menší než Země, což odpovídá hustotě 3t/cm3.
Jak již bylo výše řečeno, v Dogonských legendách jsou už po tisíciletí uchovány neuvěřitelné znalosti o vesmíru. Někteří badatelé spekulují s tím, že by sami Dogoni mohli být potomky vesmířanů. Někteří fanatici jako např. E.Däniken jsou schopni na Dogonských legendách vystavět i dogma, které si nezadá s vírou kdejaké sekty. Dogoni se tomu smějí a údajně potvrzují vlastními slovy domněnky o svém mimozemském původu s tím, že mají pro své přesvědčení řadu důkazů. Jelikož jsou však důkazy tajné, nemůže je žádný posedlý badatel ze světa bílého muže „vědecky ověřit“. Jsem rád, že o Dogonské kultuře nemáme příliš těch „exaktních vědeckých důkazů“, protože to, co již víme dnes, je fascinující a tajemství nepoznaného neomezuje rozměry lidského vědění ani vnímání, spíš je naopak podněcuje k výpravám za dalším poznáním.
|
