Etnologie Afriky

Prameny ke studiu

Dějiny Afriky i afrických společností je mnohdy velmi obtížné rekonstruovat, a to vzhledem k nedostatku písemných pramenů zejména pro starší období. Písemné prameny však nejsou jedinými, které mohou antropologové využívat. Pro rekonstrukci pohybu nomádských skupin na úsvitu dějin slouží zejména skalní malby nalezené na Sahaře a v jižní Africe, hroby a další archeologické nálezy. Nejvýznamnějším nepsaným pramenem ke studiu společností subsaharské Afriky jsou orální tradice, předávané z generace na generaci. Problémem tohoto výzkumu je jeho relativita, neboť orální tradice se mohou v rámci jedné společnosti značně lišit. Přesto, jak pravil slavný maliský spisovatel Amadou Hampaté Ba, když zemře v Africe stařec, je to, jako kdyby vyhořela knihovna. Odlišnou tradici zaznamenaly ty oblasti Afriky, kde se rozšířil islám. Množství arabsky psaných pramenů významně přispělo k poznání dějin Afriky, byť se pro účely etnologické hodí již méně.

Starověké písemné materiály se soustředí zejména do oblasti severní a severovýchodní Afriky a jejich autory byli zpravidla řečtí a římští učenci. Dozvídáme se z nich o rudomořských populacích Ichtyofagů a Troglodytů, severoafrických a saharských společnostech Garamantů, Massylů, Gaetulů. Nedostatkem většiny starověkých písemných pramenů je to, že se spoléhají na informace často až „z třetí ruky.“ Některé společnosti jsou proto zobrazovány jako lidé bez hlavy či jinak znetvořené.

Mezi nejvýznamnější badatele patřil Herodotos, jehož Dějiny se částečně dotýkají dějin severní a severovýchodní Afriky. Zmiňuje právě populaci Ichtyofagů (Rybojedů). Plinius Starší ve své Knize o Přírodě hovoří o Troglodytech (obyvatelích jeskyň). Ammianus Marcelinus jako první uvádí společnost Blemmyů, kteří bývají v posledních desetiletích označováni jako možní předchůdci dnešních Bedžů, žijících převážně v severovýchodním Súdánu. Více či méně věrohodné zprávy přináší řada dalších autorů, jako např. Agatharchides, Strabón, Olympiodoros a další. Z prvního století n. l. pochází dílo Periplus Mare Erythraei od neznámého autora, popisující oblast afrického obřeží Rudého moře.

Mnohem více přímých písemných zpráv máme ze středověku, zejména pak od autorů arabských. Abdul Hasan Alí al-Mas’údí ve svém díle Rýžoviště zlata a doly drahokamů věnuje jednu kapitolu severovýchodnímu Súdánu a dozvídáme se o otevření dolů ve Wádí al-Allakí a pohybu nomádských Bedžů. Ibn Hauqal, al-Bakrí, al Makrízí či Ibn Džunajr se věnují taktéž spíše severní a severovýchodní Africe. Leo Africanus pak přispěl latinsky psaným popisem Afriky, založeném na jeho pobytu v západním Súdánu a říši Songhaj.

Dějinám songhajské říše se věnují kroniky Tarích al-fattáš od Mahmúda al-Kátiho a Tarích as-Súdán od Abdarrahmána as-Sa’adího ze 16. a 17. století. Imám Ahmad Fartua zaznamenal historii bornuského sultána Idríse Alomy. Velmi plodným autorem byl muslimský reformátor Osman dan Fodio. Šihábaddín al-Arab Fakíh sepsal dějiny islámského vpádu do Etiopie a pohyb somálského obyvatelstva v první polovině 16. století v díle Futuh al-Habaša. Pro dějiny východoafrického pobřeží máme k dispozici kroniku Kitáb al-Zandž. V malgašském jazyce jsou písemné prameny psány od 18. století.

Prvními evropskými prameny jsou portugalské materiály, Kronika Guineje od Francisca Azurary z poloviny 15. století, dalšími autory byli Valentim Fernandez (původem z Moravy), Duarte Pacheco Pereira či João dos Santos nebo Oliveiro de Cardonega. V 17. století přibývá zejména materiálů týkajících se západní Afriky, což souvisí s rozvojem obchodu s otroky a větší angažovaností evropských mocností v tomto regionu.

19. století přineslo na jedné straně značné množství evropských pramenů napsaných na základě cest různých dobrodruhů, badatelů, publicistů, jakými byli Mungo Park, David Livingstone, Henry Morton Stanley, Richard Burton, Johan Ludwig Burckhard, Werner Munzinger a další. Na straně druhé se v nich projevuje ustavující se antropologické myšlení a snaha o kategorizaci jednotlivých ras. První polovina 20. století a vznikající antropologické školy měly za následek první odborné studie založené na znalostech z terénních výzkumů, často konaných pod koloniální správou. Mezi nejvýznamnější badatele v tomto směru patří britští antropologové Edward Evan Evans-Pritchard (1902-1973) a Meyer Fortes (1906-1983). Evans-Pritchard se věnoval zejména výzkumům súdánských společností Nuerů a Azande, Meyer Fortes věnoval značnou část života výzkumu Talensiů a Ašantů na Zlatém pobřeží (dnešní Ghana). Sborník African Political Systems (1940), sestavený pod jejich vedením, patří stále ke klasickým dílům antropologie a afrikanistiky. Sociálními otázkami se věnoval tým vedený Alfredem R. Radcliffem-Brownem a Darrylem Fordem, jehož produktem byl sborník prací African Systems of Kinship and Marriage (1950). Mezi nejvýznamnější antropology té doby patřili Max Gluckman, Siegfried Frederick Nadel, z mladších jmenujme Jana Vansinu, Günthera Schlee či Ivo Streckera. Na intenzitě nabraly také lingvistické výzkumy, prováděné předními světovými vědci, jakými jsou např. Roger Blench, Christopher Ehret, Lionel Bender, Thilo Schadeberg, Bernd Heine, Wilhelm Möhlig, Maarten Mous a řada dalších.

Česko-africké kontakty

Pokud máme hovořit o české, respektive československé afrikanistice obecně, nelze tak činit bez alespoň stručného přehledu vzájemných česko-afrických vztahů, které mají ve středoevropském kontextu poměrně jedinečnou tradici. Čeští cestovatelé, badatelé, dobrodruzi či misionáři pronikali do nitra afrického kontinentu již od 18. století. Fenomén vzájemných politicko-ekonomických vztahů je patrný jak za první republiky, tak i v letech 1948-1989, kdy v Praze vzkvétala afrikanistika jako akademický obor.

Patrně nejvýznamnější postavou mezi misionáři je v Kopidlnu narozený františkán Václav Remedius Prutký, který navštívil Etiopii v letech 1751-1753. Kromě svých misijních povinností se věnoval i badatelské činnosti, o čemž svědčí dosud nepublikované dílo Vocabularium linguae Gallicae, Arabicae et Abyssiniacae. Záznamy z jeho cest po Etiopii a dalších zemích (v originále Itinerarium) byly přeloženy do angličtiny a vydány pod názvem Prutky’s Travels in Ethiopia and Other Countries (1991). Příspěvek Remedia Prutkého k poznání dějin Etiopie a tamních kulturních reálií je i přes dobu svého vzniku nezpochybnitelný. Důležitost jeho díla tak zastiňuje pouze věhlasný skotský cestovatel a autor pětisvazkového díla Travels to discover the source of the Nile (1790), James Bruce. Dalšími českými misionáři té doby byli Jakub Římař (1682-1755) a Martin Lang.

Devatenácté století přineslo nejen českým zemím nebývalý rozkvět v poznávání afrického nitra. Mezi těmi, kteří si vysloužili mezinárodní proslulost, byl bezesporu i dr. Emil Holub, jehož díla jsou běžně dostupná v angličtině i němčině. Emil Holub jako první Evropan prozkoumal některé oblasti povodí řeky Zambezi, o čemž publikoval řadu knih. Jeho význam je tak srovnatelný s Davidem Livingstonem či Henry Morton Stanleym. Vzhledem k tomu, že se jedná o zřejmě nejvýznamnější postavu našich cestovatelských dějin, neuškodí několik slov

o životě a díle dr. Emila Holuba (1847-1902). Po vystudování medicíny se připravoval na cestu do Afriky po stopách Davida Livingstona. Roku 1872 zorganizoval svoji první cestu do jižní Afriky, avšak jeho největší výprava se konala o tři roky později, kdy se rozhodl prozkoumat oblast řeky Zambezi. Odtud také pochází řada kulturních a vědeckých materiálů, které později přivezl do Prahy a jež jsou uloženy v Náprstkově muzeu. Po návratu do Čech plánoval další cestu, ale po vypuknutí mahdistického povstání v Súdánu musel své plány přehodnotit. Jako první cizinec se dostal do neprobádaných oblastí u Viktoriiných vodopádů. To vše se odehrálo v době stupňujícího se napětí mezi etniky Lozi a Ila v blízkosti řeky Kafue, kde byla expedice přepadena a oloupena. Roku 1887 přivezl Holub do Prahy a Vídně bohaté sbírky afrického umění a v polovině devadesátých let přednášel ve Spojených státech a v Evropě. Holubův přínos k poznání dějin Afriky oceňuje ve vzájemné korespondenci i Charles Darwin.

Dalšími českými cestovateli, kteří v 19. století navštívili Jižní Afriku či Etiopii, byli dr. Antonín Stecker a Čeněk Paclt. V první polovině 20. století působil jako poradce na etiopském dvoře u císaře Haile Sellassie dr. Adolf Parlesák, který se taktéž zasloužil o rozvoj tradice vřelých česko-etiopských vztahů.

Formování afrikanistiky

V první polovině 20. století se v rámci oboru semitologie na Karlově univerzitě profesoři A. Dvořák, R. Růžička a A. Musil začali věnovat etiopským jazykům a dějinám, čímž položili základy pro budoucí studium afrikanistiky. Světový věhlas si vysloužil jeden z největších odborníků na antropologii Pygmejů, rakouský badatel českého původu, dr. PavelŠebesta.

V padesátých letech se formuje a v roce 1960 vzniká na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy afrikanistika jako komplexní obor zahrnující dějiny, antropologii, sociologii a jazyky subsaharské Afriky. Z hlediska teoretického byla československá afrikanistika ve svých počátcích ovlivněna jak sovětskou školou, reprezentovanou zejména profesorem Olderogge, tak i britskou školou sociální antropologie, kterou zastupovali m.j. Bronislaw K. Malinowski, Alfred Reginald Radcliffe-Brown, Meyer Fortes či Edward Evan Evans-Pritchard. V lingvistice měl největší vliv Pražský lingvistický kroužek.

Českoslovenští afrikanisté již od počátku prokazovali, že usilují o rozvoj badatelské činnosti, která vyvrcholila rozsáhlou publikací Dějiny Afriky pod vedením profesora Ivana Hrbka. Na vzniku této dvoudílné publikace obsahující kompletní dějiny Afriky od pravěku až po rozpad koloniálního impéria se podíleli i někteří dodnes stále aktivní vědci (např. Evžen Strouhal či Rudolf Veselý). I přes zřetelný vliv doby vzniku se nepodařilo dodnes zrealizovat jiné takto rozsáhlé dílo.

Proměny československé afrikanistiky v 60. – 80. letech

Šedesátá léta přinesla československé afrikanistice řadu úspěchů a mezinárodně uznávaných badatelů. Zatímco ještě v první polovině 60. let se afrikanisté drželi více západněorientovaného paradigmatu, pozdní 60. léta a následné dvacetiletí je ve znamení orientace výhradně na sovětskou afrikanistickou školu a paradigma marxismu-leninismu. V šedesátých letech zde existovalo několik pracovišť, která se zabývala Afrikou, ať již v jakémkoliv smyslu. V následujících odstavcích se však budeme zabývat dvěma z nich, Orientálním ústavem AV a Ústavem asijských a afrických studií FF UK.

V 60. letech existovalo v rámci Orientálního ústavu oddělení afrikanistiky (které dnes chybí). Stěžejní postavou této instituce byl bezpochyby profesor Ivan Hrbek (1923-1993). Ivan Hrbek se zabýval výzkumem orálních tradic spojených s odporem Šejka Mamadu Lamina v Senegalu proti Francouzům v poslední čtvrtině 19. století. Jeho výsledky byly publikovány ve sborníku esejů nazvaném Studies in the History of Islam in West Africa. Ivan Hrbek se poté na začátku 90. let podílel na osmidílném projektu pod vedením UNESCO, General History of Africa nejen jako autor několika příspěvků, ale také jako ko-editor třetího dílu.

Dr. Karel F. Růžička se zabýval především bantuskými jazyky a kromě učebnice svahilštiny je autorem řady významných studií, především v časopise Archiv Orientální. Karel Růžička byl v 50. letech naším největším odborníkem na svahilštinu. Dr. Petr Zima, mezinárodně uznávaný lingvista, na OÚ působil jako odborník na západoafrické jazyky v čele s hauštinou. Uskutečnil řadu výzkumů zaměřených na některé dialekty jazyka hausa v Nigeru a Ghaně, kde také působil v polovině 60. let na katedře lingvistiky ghanské univerzity. Většina jeho prací je zaměřena na komparativní a obecné problémy západoafrické lingvistiky. Dr. Milan Kalous publikoval řadu studií o dějinách, společnosti a kultuře Ghany. Dr. Zbyněk Malý byl odborníkem na moderní dějiny Keni, přednášel na univerzitě v Dar es-Salamu v Tanzanii. Dr. Otakar Hulec se zabýval především kulturní historií Jižní Afriky. Dr. Vladimír Klíma byl a je jedním z nejvýznamnějších odborníků na literatury černé Afriky.

Druhým významným pracovištěm byl Ústav asijských a afrických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nejvýznamnějším badatelem zde byl profesor Karel Petráček, uznávaný semitista a etiopista. Stejně jako Ivan Hrbek se účastnil projektu General History of Africa s kapitolami o severní a severovýchodní Africe. Jeho nejvýznamnějšími studiemi jsou Drei Studien über die semitistische Volkspoesie (1967), Altägyptisch, Hamitosemitisch und ihre Beziehungen zu einigen Sprachsfamilien in Afrika und Asien (1988) a Úvod do hamitosemitské (afroasijské) jazykovědy (1989). V 60. letech vzniklo několik vysokoškolských skript orientovaných na etnografii Afriky, jejímiž autory byli Josef Wolf a Ladislav Holý.

Profesor Luboš Kropáček (v 60. letech dr.) byl a dosud je odborníkem na islámské revoluce v Súdánu 19. století. V roce 1968 byl členem studentské expedice Lambaréné, která navštívila třináct afrických zemí a která přivezla léky do zdravotnického střediska založeného Albertem Schweizerem na počátku 20. století. Profesor Kropáček byl z politických důvodů nucen roku 1974 opustit Filozofickou fakultu a živil se jako tlumočník a překladatel.

Patrně nejznámějším pracovištěm mimo zmíněné akademické ústavy je Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur, pojmenované po věhlasném cestovateli Vojtěchu Náprstkovi. Ústav orientálních studií slovenské Akademie věd, Ústav etnografie a folkloristiky Akademie věd v Praze byly dalšími institucemi, které se dílčími způsoby podílely na rozvoji československé afrikanistiky. Po roce 1968 a invazi vojsk Varšavské smlouvy opustilo zemi velké množství vědců z řady oborů, afrikanistiku nevyjímaje. Jejich seznam je více než dlouhý, jmenujme tedy alespoň několik z nich. Dr. Petr Skalník, sociální antropolog a afrikanista, žák Ivana Hrbka, Karla Petráčka a prof. D. Olderogge působil v letech 1976-1983 na katedře antropologie leidenské univerzity v Nizozemí a dalších devět let strávil na univerzitě v Kapském městě. Během své dlouhé a úspěšné kariéry publikoval řadu odborných studií ze svých terénních výzkumů, které uskutečňoval od roku 1978 v Ghaně, od roku 1982 v Jižní Africe aj. Po revoluci působil a stále působí na Karlově univerzitě a univerzitě v Pardubicích.

Jedním z nejvýznamnějších a světově nejuznávanějších odborníků na Afriku byl sociální antropolog Ladislav Holý. V letech 1968-1972 vykonával funkci ředitele Livingstonova muzea v Lusace v Zambii a odtud přesídlil do Velké Británie, kde nejprve působil na Queens University v Belfastu a od roku 1979 až do své smrti 1997 jako profesor na St. Andrews University. V letech 1961 a 1965 vedl sérii terénních výzkumů mezi společností Berti v Súdánu a v letech 1977, 1978, 1980 a 1986 se zabýval zejména jejich náboženským životem. Z jeho bohaté publikační činnosti jmenujme Masks and Figures from Eastern and Southern Africa (1967); Social Stratification in Tribal Africa (1968); Neighbours and Kinsmen: A Study of Berti People of Darfur (1974); Strategies and Norms in a Changing Matrilineal Society: Descent, Succession and Inheritance among the Toka of Zambia (1986). Mezi dalšími významnými emigranty jmenujme např. Milana Kalouse, který odešel na Nový Zéland; profesorku Magdalenu Slavíkovou-Haunerovou, lingvistku na University of Wisconsin v USA; Zdeňka Červenku, odborníka na politické vědy, který přednáší na univerzitě v Uppsale ve Švédsku.

Období normalizace přineslo ztížení situace zvláště pro obory, jakými byla afrikanistika, orientalistika, etnologie aj. Na počátku 70. let se Orientální ústav Akademie věd rozrostl na patnáct členů, vedených Karlem Lacinou, politologem a ideologem, jehož tvorba byla znatelně ovlivněna sovětsky orientovanou rétorikou. Takovým dílem byla bezesporu ambiciózní kniha Nejnovější dějiny Afriky, zabývající se dekolonizačním procesem v Africe až do počátku 80. let. Po roce 1989 vznikla souhrnná historiografická publikace Africana Bohemica, Bibliographia 1918 to 1988.

Paleoantropologické nálezy ve východní Africe a Etiopii

Objevy australopitheců nebyly doménou pouze jižní Afriky. Ve východní Africe proslul svou badatelskou činností především britský antropolog Louis Leakey a jeho manželka Mary Leakeyová. Na činnost svých rodičů navázal také Richard Erskine Leakey, který se specializuje na oblast jezera Turkana. Richard Leakey nechal vybudovat základní tábor Koobi Fora, který se stal jedním z nejslavnějších míst paleoantropologického výzkumu ve východní Africe, spolu s údolím řeky Omo na jihozápadě Etiopie. Mezi významné objevy v Etiopii patřil objev tzv. „černé lebky“ (KNM-WT 17 000) v oblasti Lomekwei na západním břehu jezera Turkana. Stáří tohoto robustního australopitheca bylo určeno na 2, 6 miliónu let. Fakt, že byl o půl miliónu let starší než nálezy jiných robustních australopitheců v jižní a východní Africe, vedl k uznání nového, samostatného druhu Australopithecus aethiopicus. Výjimečné objevy raných druhů australopitheců se podařilo učinit v Etiopii badatelům mezinárodní expedice vedené Yvesem Coppansem, Donaldem Johansonem a Mauricem Taiebem, kteří se soustředili na oblast Hadar. Klíčový byl rok 1974, kdy byla v Afarské rokli (dříve nazývané Danakilská) nalezena kostra mladé hominidní ženy, která dostala pojmenování Australopithecus afarensis. Pro širší veřejnost je však známá jako Lucy, a to podle tehdy populární písně Beatles „Lucy in the sky with diamonds.“ I přes svá omezení dokázal afarensis přežít zhruba dva milióny let, než jej vystřídal Australopithecus africanus, který se objevil před třemi milióny let v regionu Omo. Nález kosterních pozůstatků Lucy, mající své etiopské jméno Dinquineš („jsi krásná“), znamenal zásadní význam v poznání geneze lidského rodu. Na základě tohoto nálezu pak etiopská vláda i místní afarští dobrovolníci pomáhali v uskutečnění dalších výzkumů. V následujícím období tak „afarská lokalita 333“ vydala takřka 200 dalších nálezů.

Nálezy v oblasti Hadaru nebyly omezeny jen na části lebky, zachovaly se i kosterní pozůstatky ruky. Badatelé na základě těchto nálezů došli k závěru, že stavba ruky australopitheců byla v principu stejná jako ruka lidská, lišila se pouze v tom, že měla poněkud zakřivenější prsty než ruka současného člověka. Obsah mozkovny však naopak nebyl velký, jejich mozek nedosahoval ani poloviny průměrné velikosti mozku dnešního člověka.

Prvním z rodu Homo byl člověk zručný, Homo habilis, který žil ve skupinách v místech poskytujících dostatek vody a úkryt před nebezpečnými predátory. Na rozdíl od svých předchůdců z rodu Australopihecus již dokázal vyrábět základní nástroje, což znamenalo obrovský posun ve vývoji k Homo sapiens. Homo habilis dokázal opracovávat kámen a vytvářet primitivní nože, sekery a další ruční nástroje na domácí užití či na lovení divé zvěře. Homo habilis díky své vynalézavosti a adaptabilitě dokázal zalidnit většinu africké savany. Byl natolik úspěšným druhem, že se po zhruba jednom a půl miliónu let dokázal vyvinout v Homo erectus, člověka vzpřímeného. Ten měl již poměrně velkou mozkovnu o obsahu zhruba 1000 cm3, rovnou stavbu těla, které bylo dvakrát větší než tělo jeho předka afarensis. Nálezy ve východní Africe včetně Etiopie prokázaly, že příslušníci rodu erectus byli velmi zdatní a neohrožení lovci.

První příslušníci rodu Homo sapiens se objevili v Etiopii před 60 tisíci lety v regionu Dire Dawa a krátce poté u Melka Konture v údolí řeky Awaš. Lepší technologie umožnila Homo sapiens vybudovat síť sezónních tábořišť, odkud se mohly skupiny lovců vydávat na vzdálený lov. Následkem těchto faktorů by populační růst a rozšíření rodu sapiens do savan a úpatí etiopských vysočin.

Paleolit v Africe

Období doby kamenné – paleolitu – charakterizuje používání kamenných nástrojů. Pěstní klíny nalezneme zejména ve východní Africe, ale také v Maghribu či údolí Nilu. Asi před 1,5 miliónu let se objevily v Africe nástroje se dvěma hroty a různé druhy oštěpů. Tento kulturní okruh se nazývá ašelén. Ve středním paleolitu registrujeme kulturní okruh musterién, významnější aterién, který se prosadil v severozápadní Africe v době před 15 - 40 tisíci lety. Dalšími kulturami jsou lupemban a stillbayen.

V mladším paleolitu došlo k dalšímu zjemnění nástrojů a později i k výrobě velmi malých čepelek, tzv. mikrolitů, určených pro složení nástrojů.

Neolit

Pravěcí obyvatelé střední Sahary vyráběli keramiku, ale zachovali si loveckosběračský způsob života. V Egyptě registrujeme v 5. tis. BC domestikaci ječmene a pšenice, která byla již několik tisíciletí předtím domestikována na Předním východě. Etiopie je zase domovinou kávy, tefu, ensete.

Nejstarší nálezy pravěkého skotu byly učiněny na východní Sahaře a v Egyptě (z doby před 9 tisíci lety). Dobytek byl porážen zpravidla při společensky významných událostech, což je jev, který můžeme sledovat u pasteveckých společností dodnes. V Nigeru byly v oblasti Adrar Bus nalezeny ohořelé kosti skotu pohřbené v kamenné mohyle. Lidské hroby v Nigeru objevil francouzský badatel François Paris, který se zároveň domnívá, že architektonické rozdíly mezi jednotlivými hroby může spíše než na sociální rozdíly ukazovat na etnickou diferenciaci. Výbava hrobů je sporá, tvoří ji zpravidla kusy hovězí kůže, keramiky, kamenné industrie, křemenných korálků apod.

Na počátku 2. tis. BC se v severozápadní Nigérii objevuje kultura gadžigana, dochází ke kultivaci některých plodin, ale stále převažuje lov, rybolov a sběr divoce rostoucích rostlin. V 1. tis. gadžiganská kultura zaniká a dochází k osídlení do té doby neobyvatelných nížin v povodí řeky Šari.

Metalurgie

Původní názory přisuzovaly znalost tavby železa egyptským či kartaginským populacím. Novější výzkumy odhalily, že tavící pece nalezené v oblasti Čadské pánve mají zcela jiný charakter než pece severoafrické, a lze se oprávněně domnívat, že k objevu tavby železa došlo na těchto místech nezávisle na sobě. Za jedno z nejstarších metalurgických center se považuje nigerský Afunfun. Proslulost si vysloužila tzv. nocká kultura, známá díky terakotovým antropomorfním plastikám. Její existence se datuje do období

5. stol. BC - 2. stol. AD v lokalitách Taruga a Samun Dukija.

Skalní umění

Nejvýznamnějšími oblastmi výskytu skalního umění je Sahara a jižní Afrika. Leo Frobenius a Henri Lhote se zasloužili o vypracování chronologie saharských sklaních maleb. Za nejstarší výjevy se považují ty, které znázorňují divoká zvířata, zejména vyhynulého buvola s nápadně mohutnými rohy. Toto období se také někdy nazývá obdobím kulatých hlav, vzhledem k charakteristickým malbám, nalezeným v Tassíli-n-Ažžer. O něco mladší jsou rytiny domácích plemen skotu, které byly vytvořeny během pasteveckého neolitu počínaje

5. tis. BC. Zhruba před 3 tis. lety přichází období koně a nejmladším obdobím je to, kde je vyobrazen velbloud, který do středosaharské oblasti přišel na počátku našeho letopočtu.

V jižní Africe rozvinuli skalní umění především Sanové. Na úsvitu dějin osidlovali Sanové rozsáhlá území jižní Afriky až k hranicím současné Keni, o čemž svědčí lokální názvy řek, které jsou nezpochybnitelně sanského původu. Pozůstatky této expanze lze doložit existencí současných lovecko-sběračských skupin v Tanzanii, kterými jsou Hadza a Sandawe, žijící v okolí jezera Eyasi, a také Kvadiové v Angole. Sanové zanechali velké množství skalních kreseb zvířat, ale i magických scén. Právě na základě obrovského rozsahu skalních maleb v JAR, Namibii, Angole, Zimbabwe a Botswaně lze dokumentovat značnou územní expanzi Sanů v minulosti.

Oblast severovýchodní Afriky

Počátky afro-asijských společností v severovýchodní Africe se datují do období asi 20 - 13 tisíc let př. n. l. a kladou se na území mezi dnešním Asuánem a Chartúmem. V té době zde převládal sběr některých vodních rostlin, z nichž bylo možné po usušení připravit mouku. Dle archeologických nálezů můžeme usuzovat, že tito lidé užívali různé kamenné hroty, využívané pro oštěpy, a tedy lov. Zhruba před 13 tisíci lety začali využívat i semena divoce rostoucích plodin a připravovat z nich mouku, což přispělo i k demografickému rozvoji. Na základě jazykových rozborů došli lingvisté k závěru, že tyto skupiny byly organizovány do patriarchálních klanů, vedených náčelníky, mající spíše náboženský ráz. Jedním z nejstarších známých a písemně doložených národů severovýchodní Afriky jsou Blemmyové, byť jejich identifikace zůstává dodnes obestřena závojem tajemství a nejasností.

A. J. Arkell se domnívá, že „Bedžové východního Súdánu a Masajové v Keni a Tanzanii (v jeho době Tanganjice) jsou pravděpodobnými potomky dřívějších vln, které opustily Arábii před počátkem historie.“ Za původní obyvatele Súdánu, a tedy i možné předky Bedžů, jsou označováni lovci, pro něž se užívá termínu „skupina C.“ O jejich existenci v regionu svědčí některé archeologické nálezy. Byla zde nalezena keramika příznačná tím, že na ni bylo vyryto několik obrysů dlouhorohého dobytka. Dále se dochovaly pozůstatky kamenných pilířů, vyrůstajících vedle pohřebišť. „Skupina C“ byla fyzicky a kulturně podobná „skupině A,“ která náležela také ke středomořské, „hnědé“ rase. Andrew Paul usuzoval na základě neověřených zdrojů, že příchod předchůdců Bedžů může být kladen do období okolo roku 4000 př. Kr. Objevení se samotných Bedžů je odhadováno na polovinu třetího tisíciletí.

John L. Newman považuje dobu okolo 4300 BC za rozkvět „skupiny C“ v Dolní Núbii. Z vyobrazení dobytka na keramice lze usuzovat i na odlišné přírodní podmínky ve čtvrtém a třetím tisíciletí, než panují v oblasti núbijské pouště dnes. Jestliže lidé „skupiny C“ mohli vlastnit stáda dobytka, lze předpokládat, že zde muselo být více dešťových srážek než v současnosti, kdy kvůli nedostatku vody umírá značný počet kusů dobytka. „Skupina C“ okolo roku 1000 př. n. l. opustila Dolní Núbii a usadila se na Horním Nilu, kde založila království v Napatě. Její vznik je kladen do období okolo roku 750 př. Kr. Toto království mělo na čas kontrolu i nad částí Egypta, čímž nahrazovalo vládu 25. dynastie. George

P. Murdock považuje druhou polovinu 3. tisíciletí za dobu, kdy již Bedžové žili pasteveckým způsobem života, který dle jeho názoru převzali od svých severních semitských sousedů ze Sinajského poloostrova.

Otázka vyvolávající spory mezi badateli se týká především terminologie vztahující se k příbuznosti výrazů Medžu a Bedža, či Blemmyové a Bedžové. Někteří prosazují tvrzení, že Bedžové jsou potomky národa Medžu, který se objevuje na staroegyptských nápisech. Andrzej Zaborski podává analýzu původu jména Medžu. Identifikace Medžu s Bedža je možná do té míry, rekonstruujeme-li plurál Md3-y-w, nebo Md3-w na Medža’-y-aw/u/, či Medža’-aw/u/. To může při záměně labiálních hlásek m a b přinést výsledné Bedža-y-aw/u/, nebo Bedža-aw/u/. Přesto je třeba v tomto ohledu opatrnosti. O jazyku Medžu nevíme takřka nic, i když je pravděpodobné, že jazyková komunikace mezi nimi a Egypťany musela existovat. Zároveň musíme zdůraznit, jak se domnívá především Andrzej Zaborski, že název Medžu mohl být užíván nejen pro Bedži, ale i pro jiné, zvláště nomádské obyvatele, kteří cizím pozorovatelům splývali. Jiná interpretace Md3 nás dovádí ke jménu Megabari, zmiňovanému řeckým geografem Eratosthenem (3. století př. n. l.). Další hypotézy spojují národ Bedža se jménem Bwgm ze staroegyptských pramenů. O jazyce Md3 toho mnoho nevíme, někteří z nich ale museli jistě ovládat starou egyptštinu, pokud pracovali v egyptských službách.

Označení Blemmyové se objevuje na starověkých latinských, řeckých, démotických a koptských nápisech. Werner Vycichl označuje jméno Blemmyové za „fonetickou hádanku“ („phonetic puzzle“). V démotických textech se objevuje B-l-h-m-w, zatímco koptská podoba názvu zní Balmooui nebo také Balehmou či Blhmooui. Řecká forma zní Bλέμμυες nebo Bλέμυες, neboťřečtina nezná hlásku h jinde než na počátku slova. Odtud pak pochází latinský výraz Blemmyae. Vycichl upozorňuje na skutečnost, že mezi dnešními Ababdy v Egyptě existuje slovo balhama označující „nesrozumitelný jazyk,“ a sloveso balham „mluvit nesrozumitelnou řečí.“ Ovšem souvislost mezi těmito slovy a vlastním jménem B-l-h-m-w nelze potvrdit. Zaborski je toho názoru, že Blemmyové i název Bedža v dobách arabských cestovatelů mohl být užíván pro více národností, stejně jako v případě Medžu. V odborné literatuře málo akcentovanou tezí je Zaborského názor odvozující původ slova Blemmyové od slova balami/balemi, což v jazyce Bedžů znamená „nomád, obyvatel pouště.“

Ve 12. století př. Kr. je zmiňována na nápisech z období vlády Ramsese IX. (1137 – 1119) země Brh’, ale identifikace s Bedži je v tomto případě pouze hypotetická. Stejně tak je na přelomu 6. a 5. století př. Kr. v démotických textech zaneseno jméno ženy T-Brhmt, což může být první žena Bedžů takto zmiňovaná v historii vůbec. Termín Blemmyové v koptské a řecké verzi zůstal utajen středověkým arabským cestovatelům, kteří užívali pro tento národ označení ve dvou variantách: Bedža a Budža. Také oni zahrnovali často pod toto označení mj. i populace Aksumu, Tigre, Naria či jiné národy. Otázkou zůstává, zda termínem „Blemmyové“ označovali příslušníci této skupiny sami sebe, nebo zda je tak nazývali spíše staří Egypťané. Andrzej Zaborski se domnívá, že je nepravděpodobné, aby všechny kmeny jednotně užívaly tohoto jména, když ani v novověku název Bedža neužívaly všechny kmeny stejně.

Na periferii Egypta

Egypťané pronikali od 3. tisíciletí př. n. l. na území Súdánu za účelem kontroly nad zlatými doly a zisku bohatství. První expedice vyslané panovníkem Pepim II. (2644 př. n. l.) směřovala do oblasti nazývané později země Punt. Egypťané se snažili od 2. tisíciletí okupovat území co nejvíce na jih, což se jim dařilo počínaje prvním panovníkem

XII. dynastie Amenemhatem I. (cca 2000 – 1970 př. n. l.), kdy egyptské teritorium dosahovalo až do Semny. Nápis na skále poblíž Koroska nám říká: „..ve 29. roce krále Amenemhata jsme přišli porazit Wawat.“ Wawat byla jedna z provincií na území Súdánu rozkládající se okolo Nilu zhruba ve druhém kataraktu. Jiné nápisy odhalují zajetí Medžu, nelze tedy vyloučit střet se samotnými Bedži.

Nová říše znamená období značného militarismu a expanzí, které se nakonec staly jedním z faktorů vlastního zániku tohoto státu. Slavná objevná výprava byla uskutečněna okolo roku 1450 př. Kr. za vlády královny Hatšepsovet (XIII. dynastie), která přivezla ze země Punt bohatý náklad nejrůznějšího zboží. Za vlády královny Hatšepsovet nedocházelo k výrazným bojovým střetnutím. Královna se soustředila spíše na rozšíření obchodních cest a spolupráci s jihoarabskými zeměmi, stejně jako s oblastmi v Rohu Afriky. Pronikání Egypťanů do Núbie s sebou neslo potřebu stavění pevností jako základní struktury obrany země, a také aby tak mohli lépe kontrolovat aktivity „skupiny C.“ Dle archeologických nalezišť lze zrekonstruovat pohřebiště „skupiny C,“ které Arkell dává do souvislosti s hroby Bedžů. Ti umisťovali okolo svých hrobů lebky hovězího dobytka.

Seti I. (1320 – 1300) vyslal expedici do Wádí al-Allakí, aby zde těžili zlato, stejně jako ve středověku arabští kolonizátoři. V dolech pracovali zpravidla nepřátelé egyptského faraóna, váleční zajatci apod. Mezi nové protivníky, kteří ve druhém tisíciletí Egyptu vyrostli, patřila říše Kúš. Její centrum bylo dobyto již za vlády Thutmose III. (1501 – 1484), ale říše přetrvala ještě o mnoho staletí déle. W. Vycichl uvádí, že slovo Kúš může pocházet od kišiya, což v jazyce Bedžů znamená „otrok, sluha“ (patrněčerný). Kmen Halab v Egyptě má pro význam „černý“ výraz kuši nebo kuš s plurálem kawaš. Stát na jih od Egypta, zvaný Kúš, měl své sídlo ve městě Kerma. Ta byla na přelomu 16. a 15. století zničena egyptskými vojsky, která dosáhla až pátého kataraktu řeky Nilu. Zde také na dalších čtyři sta let zavládla egyptská moc.

Blemmyové zřejmě zanechali několik textů, z nichž některé se objevily na doposud nerozluštěných úlomcích nalezených v Memfisu. Jde o text psaný koptským písmem. Nalezneme zde slovo woxara, kde wo-může znamenat mužský člen v jazyce Bedžů, v dalších slovech se vyskytují prefixy yu-/ye-. Další texty byly objeveny v Dodekaschoinos (démotické písmo) a Talmis (řecké písmo), přičemž byl nalezen i dopis blemmyjského krále Fōnēna núbijskému králi Aburnimu psaný řeckým písmem. Stejně tak bylo v Gebelenu objeveno třináct právních dokumentů napsaných na kůži v Gebelenu a datovaných do

6. století n. l. Čtyři texty jsou psané v koptštině a devět v řečtině. Další dokumenty pocházejí z Qasr al-Ibrím. Někteří Blemmyové tak museli ovládat koptštinu a dokonce i částečně řečtinu, byť zřejmě ne zcela dokonale. Koptština a řečtina byla užívána snad jen v případě těchto „mezinárodních“ dokumentů.

Ve druhém tisíciletí, jak jsme viděli, byla Kúš po nadvládou Egypta. Vicekrál, zvaný „Králův syn v Kúši,“ zodpovídal za administrativní činnost v této jižní provincii. Zavádění egyptské administrativy, výběr daní ap. mohly jistě vést k usazování Egypťanů samotných na jih od vlasti. Ovšem do jaké míry, to není známo. Na základě archeologických nalezišť lze částečně rekonstruovat pohřebiště a dle toho také určit, jak moc byli Egypťané núbizováni a naopak.

Egyptské jednotky zřejmě nejevily přílišný zájem o pacifikaci nomádských kmenů v oblasti, spíše se soustředily na udržování vlastních jednotek hlídajících doly. Nic jiného ostatně pro ně nemělo v tomto pouštním a polopouštním regionu hodnotu. Bedžové navíc nepředstavovali nějakou dobře vyzbrojenou armádu, která by mohla ohrozit velkou říši. Sami byli spíše nejednotní a jistě nepatřili mezi největší nepřátele faraóna. To může být také jeden z faktorů, proč se nám nedostává mnoho studijních materiálů, na jejichž základě bychom mohli lépe a snáze rekonstruovat dávnou historii Bedžů. Bedžové tak byli již ve starověku národem na periferii, který si uchoval svou nezávislost a se státními útvary žil ve více či méně trvalém napětí.

Egypt se potýkal již od 13. století př. n. l. s nájezdy libyjských nomádských kmenů ze západu, ovšem skutečné ohrožení a rozpad říše přineslo až první tisíciletí. Na konci vlády

XXIII. dynastie se Kúš stala zřejmě nezávislou na Egyptu. V letech 725 – 660 pak docházelo k dobývání Egypta. Centrum expandujícího státu leželo nejprve v Napatě, položené výše po proudu Nilu, avšak v šestém století se přesunulo do Meroe. Meroe bylo vybráno za hlavní útočiště patrně proto, že se nacházelo v oblasti s každoročními letními srážkami. Bylo zde příhodnější podnebí pro chov dobytka. Konečné dobytí Egypta završil král Pianchi (751 – 716), což je doloženo na granitové stéle, kterou umístil na Džabal Barkal v jedenadvacátém roce své vlády (731 př. Kr.). Vládci země Kúš nikdy Egypt nesjednotili, pravděpodobně i proto, že období mezi 8. a 7. stoletím př. n. l. bylo dobou velkých válečných konfliktů v Asýrii i na celém Předním východě. Nejvýznamnějším panovníkem

7. století př. n. l. v Egyptě a Kúši se stal Taharka (688 – 663). Za jeho vlády dosáhl asyrský panovník Asarhaddon Egypta při výpravě potlačující rebelující města na břehu Středozemního moře, Tyrus a Sidón. Asarhaddon se prohlásil „králem Horního a Dolního Egypta,“ avšak poté, co opustil zemi, se Taharka zmocnil Memfisu a započal opětovná jednání s Tyrem.

Nápisy, bez nichž není možné rekonstruovat historii, nám přinášejí zprávy z přelomu

7. a 6. století o městě Kawa, kde nechal Taharka vystavět chrám. Je zde zaznamenána událost, kdy byla vyslána expedice proti zemi Belhe, jejíž obyvatelé útočili na Kawu. Můžeme vypozorovat podobnost s nájezdy Bedžů kolem roku 300 př. Kr. Bedžové podnikali nájezdy, ničili chrámy v Kawě a Take, ze kterých pak odváželi cenné předměty. Tyto akty si vyžádaly expedici vyslanou panovníkem k potlačení nájezdů.

V posledních staletích před Kristem se hegemonem v oblasti stává Meroe, jejíž vládci se nazývají „králi Horního a Dolního Egypta“ a až do čtvrtého století po Kristu se nechávají pohřbívat po vzoru egyptských faraónů v malých pyramidách. Meroe vycházela z antických tradic, její vládnoucí vrstvu tvořila královská rodina, přičemž hlavou byl k’ere, tedy jakýsi zástupce Boha na zemi. Jak bylo naznačeno, Meroe byla svou povahou spíše teokratická říše. Dějiny Meroe lze rekonstruovat na základě mnoha nápisů a ostraků nalezených v údolí Nilu mezi Asuánem a Chartúmem. Meroe nebylo příliš vzdáleno od moře a využívalo Blemmyů obývajících eritrejská pohoří pro obchod s jihoarabskými a indickými obchodníky. Díky obchodu se zlatem, otroky a tropickými produkty byla Meroe známa na Předním východě a ve Středomoří. Armády Meroe však také musely vést války s ptolemajovským Egyptem i Římany o nadvládu v Horní Núbii. Obchod se nakonec stal jedním z faktorů stojících za úpadkem Meroe ve 4. století n. l. Těžiště mezinárodního obchodu se totiž přesunulo z Nilu na Rudé moře, čímž vnitrozemí ztrácelo na významu. I když život v Meroe nebyl ideální, dle Ernsta Zyhlarze zajišťoval stát základní sociální a politické jistoty a prosperitu v Súdánu, a to i přesto, že veškerá práce byla produkována ve prospěch vládnoucího královského rodu. Někteří badatelé soudí, že by merojský jazyk mohl být jedním z nilo-saharských jazyků. Jiné teorie jej považují za součást afro-asijské jazykové skupiny.

Přes Rudé moře také pronikala další síla z jihu Arabského poloostrova. Zhruba od šestého století př. Kr. touto cestou přicházeli Sabejci, obývající zhruba území dnešního Jemenu. Při hledání obchodních cest okupovali několik pobřežních ostrovů (Dahlak), odkud podnikali výpravy do Eritreje, kde se usazovali. Nacházeli zde podmínky k živobytí podobné těm, které opustili v Arábii, a také se zde setkávali s předchůdci dnešních Bedžů. Bedžové tak museli být konfrontováni v mnoha směrech s cizími populacemi. To se nutně odrazilo i v jazykové vybavenosti místních obyvatel. V tomto „transafrickém“ pohybu mohlo také docházet k pronikání kulturních vlivů od západu, o čemž podle některých badatelů svědčí mnoho paralel mezi berberskými a núbijskými jazyky. Pravděpodobnou oblastí setkávání obou skupin obyvatel mohlo být Wádí al-Milk. Takovéto střetávání dvou populací (berberské a núbijské) probíhalo již od třetího tisíciletí př. Kr.

Blemmyové samotní pak mohli (jak jsme si ukázali) znát písmo, vzhledem k nalezeným odkazům psaných zřejmě jejich jazykem. Alespoň znalost koptského a řeckého písma musela patřit do výbavy některých z nich. Je to také dokladem „mezinárodních“ vztahů zahrnujících i Bedži, umocňovaných jak obchodními cestami, tak i migrací za lepšími životními podmínkami. Nápisy na merojských odkazech zmiňují krále Kharmadoye, což bylo některými badateli vysvětlováno jako jméno v jazyce Blemmyů (kvůli předponě -hara-, objevující se i v jiných slovech). To se ale neukázalo jako dostačující doklad.

Na vědecké úrovni proběhlo mnoho polemik ohledně identifikace Bedžů a Blemmyů. Ve svých ranějších článcích Andrzej Zaborski vyzývá k opatrnosti ve slučování těchto dvou označení. Upozorňuje na i na fakt, že legendy týkající se předislámských arabských imigrantů mohou být spíše výsledkem islamizace a částečné arabizace Bedžů. Ve svých novějších úvahách již opouští původní skepsi a přiklání se k možnosti identifikace Blemmyů s Bedži. V souvislosti s tím je třeba upozornit na jednu důležitou skutečnost. V minulosti docházelo často k tomu, že dávní cestovatelé označovali všechny obyvatele Afriky buď slovem „Etiopané“ nebo „Núbijci“ jako termín pro všechny populace tmavé pleti, respektive lid obývající území jižně od Egypta. Je tedy třeba mít na zřeteli, že sémantický rozsah některých etnických názvů se může značně lišit od skutečnosti.

Hamitská hypotéza

Hamitská hypotéza, kterou v této kapitole nastíním, tvořila ještě před sto lety významný aspekt „vědeckého“ poznání, které bylo důsledkem dvou odlišných událostí – Napoleonova vylodění v Egyptě a rozmachu kolonialismu. Hamitská hypotéza předpokládala, že vše, co má v Africe nějakou civilizační hodnotu, bylo do Afriky přineseno Hamity, představiteli „bílé“ rasy. Tím se mohla ospravedlnit role černých obyvatelů kontinentu jako podřízených vůli bílých „pánů,“ majících snahu o zcivilizování Afriky. Jak již bylo řečeno, na počátku stojí Bible a její genealogie. Rasy byly odvozovány podle jednotlivých synů Noemových. Ve středověkém myšlení převažovala představa, že Hamité (odvozeni od Noemova syna Cháma), byli prokleti tím, že měli navždy zůstat černí. Noe proklel Chámova syna Kenaana, čímž si celé Chámovo pokolení neslo navěky toto břímě. Rané tradice tak identifikovaly Hamity jako černochy, kteří si s sebou nesou kletbu a kteří jsou v podřízeném postavení vůči bílým. Byla tak stvořena kategorie Negro-Hamitů, kterou bez obav přijímali i renomovaní učenci své doby, jako byl Leo Africanus. Viděno očima ekonomických potřeb novověké Evropy, učení o Hamitech, nebo Negro-Hamitech, umožňovalo na jedné straně vykořisťování „černého“ kontinentu, na straně druhé zanechávalo křesťanskou církev v klidu, neboť dle Bible byli Hamité bratry bílých lidí a zůstávali tak v rámci jedné rodiny. Postavení černochů ve sféře lidského pokolení bylo široce diskutováno i na poli vědy 18. a 19. století, kdy proti sobě stály dva tábory vědců. Jedni – monogenisté – prohlašovali, že všichni lidé pocházejí z jednoho druhu a jsou si tedy ve svém důsledku rovni; druzí – polygenisté – tvrdili, že každá rasa má odlišný původ a jedna je nadřazená druhé. Polygenisté považovali černou rasu za nižší druh člověka, zatímco monogenisté se snažili vysvětlit fyzickou charakteristiku černochů na spíše základě přírodních než mýtických příčin.

Významnou událostí, která značně změnila náhled na hamitskou rasu, byla zmiňovaná Napoleonova expedice do Egypta na konci 18. století. Napoleon sdílel nadšení pro vědu a pozval do Egypta řadu badatelů, kteří na základě svých objevů založili nový obor – egyptologii. Tyto objevy však zároveň pozměnily vnímání dosavadní egyptské historie a začal se přepisovat hamitský mýtus. Existence starověké černošské civilizace, která by dokázala vytvořit monumentální architektonická a umělecká díla, neodpovídala tehdy převažujícím dogmatům o podřadném postavení „černé“ rasy. Egypt se stal oblíbeným tématem k publikování a řada prací měla za cíl zpochybnit tvrzení, že staří Egypťané byli černoši. Teorie, které přicházely na svět, poukazovaly na fakt, že Etiopané, Núbijci ani Egypťané nebyli černoši, neboť všichni přišli ze Sýrie nebo Arábie. Vědci si lámali hlavu nad tím, jak je možné, aby prokleté Chámovo pokolení postavilo základy tak vyspělé říše. Vysvětlení se opět opíralo o Bibli, neboť proklet byl pouze Kenaan, jeden z Chámových synů, a nikoliv Chámovo pokolení, původ Egypťanů tak začal být odvozován od Chámova syna Mizraíma. Devatenácté století tak přineslo nový mýtus o Hamitech, tvořících odnož kavkazské (bílé) rasy a stojící na počátku velikosti a slávy Egypta. Staří Egypťané dle tehdejších „vědeckých“ dogmat neměli nic společného s černou rasou, neboť Hamité přistěhovalí se do Afriky patřili mezi rasu „bílou.“

Rasové klasifikace vytvořily novou kategorii „Hamitů“ a daly tak vznik nové větvi v rámci kavkazské rasy. Podobně tomu bylo i v případě jazykových klasifikací, které se opíraly o geografické a rasové faktory a často tak slučovaly jazyky, nevyznačující se jinak žádnými shodnými prvky. Jazykové a rasové klasifikace tak od počátku vycházely ze zcela mylných předpokladů. Kupříkladu východní větev hamitské rasy slučovala dohromady moderní Egypťany (Araby), Bedži, Núbijce a Somálce, tedy různé větve dnešních kúšitských a semitských jazyků a národů.

Na konci devatenáctého století se Britové dostávají do hlubšího kontaktu s Bedži, kteří sehráli nikoliv bezvýznamnou úlohu během mahdistického povstání. Spolu s postupem britských vojsk dochází i k prvním vědeckým snahám o zmapování etnologie Súdánu. Jako první se tohoto úkolu ujal profesor A. H. Keane, který ve svém díle poukázal na problémy, s nimiž se Afrika setkávala ještě dlouhou dobu poté: „…jsou to (Bedžové) nešťastní lidé, jejichž mnoho kmenů se v nedávné době dostalo do střetu s britskými silami v suakinském okrese, ale o nichž se stále hovoří mezi některými státníky, neschopnými rozeznat více než dvě rasy (černou a arabskou), jako o „Arabech.“ Keanovo tvrzení o zařazení Bedžů britskými oficiálními kruhy do kategorie „Arab“ jen potvrzuje po staletí přetrvávající stereotypizaci pohledu na různé nomádské populace obývající Afriku na jih od Egypta. Tento pohled trval takřka až do druhé poloviny dvacátého století. Pro evropského koloniálního úředníka nebo arabského středověkého cestovatele existovaly v Africe zpravidla jen dva typy lidí – Arabové a černoši (v dřívějších anglických pramenech byli označováni dnes již pejorativním až hanlivým výrazem „Negroes“).

Výzkumy, podporované vládou anglo-egyptského Súdánu, prováděl především Charles G. Seligman, britský antropolog, jenž byl zastáncem hamitského mýtu. Jeho kniha „Races of Africa,“ vydaná poprvé ve 30. letech 20. století, se těšila velkému zájmu a dočkala se až do let šedesátých několika vydání v takřka nezměněné podobě, byť autor uvádí, že „Hamité, což jsou Evropané, tzn. že patří do stejné velké skupiny lidstva jako běloši, se dělí na dvě velké větve, východní a severní.“ Italský badatel Giuseppe Sergi navrhl termín „středomořská rasa,“ pod kterou zahrnoval hamitské obyvatelstvo severní Afriky a Evropy. Jiný představitel diachronního pojetí v antropologii, sir Grafton Eliot Smith, ve svém díle „Dějiny člověka“ rozepsal geografické vymezení středomořské rasy následovně: „Mediteránní plémě se však nachází nejenom na pobřeží Středozemního moře, jak evropském, tak africkém a asijském, nýbrž šíří se podél nilského údolí, východní Afrikou až do Somálska, do Asie, do Arábie, Persie, Indie, do Indočíny a na souostroví malajské, a tvoří určitý element v populaci Polynesie.“

Termín „hamitská hypotéza“ poprvé použila ve své studii Edith R. Sanders a odkazuje právě na skutečnosti, o kterých již byla řeč, tedy že Hamité přišli do Afriky odjinud a byli zde jako zástupci „bílé“ rasy nositeli civilizačních prvků. Hamitská teorie tak jde ruku v ruce s koloniálním předpokladem nadřazenosti „bílých“ nad „černými.“ Charles G. Seligman patřil k těm učencům, kteří se během svého vědeckého života této teorie beze zbytku drželi a operovali s termíny jako „Hamité,“ „Negroidi,“ „Kafři,“ tedy názvoslovím, jež bylo moderní vědou zavrhnuto a nahrazeno výrazy adekvátnějšími. Hamité byli často zaměňováni s árijskou rasou: „Nemůže být řečeno, že by existoval jednotný fyzický typ; jen málo se ví o migracích těchto velmi civilizovaných lidí, tak málo, že antropologové nebyli schopni je dosud zcela definovat. (…) Nechte mě zopakovat, že dokonce i dnes, po kontroverzních letech, nemáme žádné přímé znalosti o domovu Árijců a je zde značný předpoklad, že nebudeme nikdy znát fyzický charakter primitivní „árijské“ rasy.“ Hamité, kteří zřejmě měli vzejít z árijské rasy, pak přinesli do Etiopie zemědělství, v Egyptě vystavěli pyramidy a stáli za technologickým rozvojem ostatních populací. Na základě lingvistických a archeologických výzkumů bylo prokázáno, že tyto teorie jsou veskrze mylné, nebo alespoň zcela nekorespondují se skutečností.

Christopher Ehret dokázal zejména díky lingvistickým rozborům znalost zemědělských technik a různých druhů plodin, které existovaly v Etiopii a Rohu Afriky ještě před příchodem semitských populací z arabského poloostrova a byly známy původním, kúšitským obyvatelům regionu. Christopher Ehret interpretoval kúšitské jazyky jako odvozené od mluvy raných obyvatel severní oblasti Rohu Afriky, kteří se věnovali intenzivní zemědělské činnosti. V otázce Etiopie panovalo dříve mínění, že Hamité sem „odněkud přišli,“ čímž by se legitimizovalo tvrzení, že rasa „černých“ nestojí za vznikem žádných zemědělských a jiných civilizačních vymožeností. Dnes je již zřejmé, že Kúšité (tedy Hamité) jsou původními obyvateli zemí Rohu Afriky a že rozvoj některých zemědělských technik začal daleko dříve, než sem dorazily první vlny přistěhovalců z Arabského poloostrova.

Nilotské a kúšitské společnosti

Patrně do oblasti mezi Modrým a Bílým Nilem a do období před 16 - 9 tisíci lety se datují prvopočátky společností nilosaharských. Převládal zde taktéž lov a sběr, u vodních zdrojů také rybolov. Náboženství bylo zřejmě založeno na uctívání spirituálních sil sídlících v živých bytostech. Dnešní domovinou nilotských skupin je zejména jižní Súdán, kde žijí Nuerové, Dinkové, Šilukové aj. Kúšité jsou původními obyvateli severovýchodní Afriky. Východní Kúšité se okolo roku 1000 BC posunuli ze severního konce jezera Turkana na jih několika směry. Jednak na jih takřka k jezeru Malawi do dnešní Tanzanie a do západní části Tanzanie, další vlny se posunuly až téměř na pobřeží Indického oceánu.

Okolo roku 500 BC jižní Niloté od jezera Turkana vstoupili do centrální Keni a zmocnili se kontroly nad územím savan a lesních porostů v západní vysočině. Postupem času se tato jihonilotská větev rozdělila do několika proudů. Naproti tomu východní Niloté se okolo roku 1000 posunuli z dnešního jižního Súdánu směrem do Keni a západně na čadsko-súdánskou hranici.

Jižní Kúšité se okolo roku 100 AD rozdělili na dvě skupiny: Teso-Turkana a Lotuko-Masai. Lotuko-Masai se střetávali s východními Kúšity na hranicích dnešní Etiopie, Súdánu, Ugandy a Keni, o čemž svědčí vzájemné výpůjčky ve slovní zásobě. Východní Niloté, zejména skupina Bari se vzhledem k přírodním podmínkám adaptovala na pastevectví podporované rybolovem a pěstováním sorgha. Nejmocnější skupinou Nilotů se stala na přelomu letopočtu společnost Maa, která se často dostávala do střetu se sousedními populacemi. Boje většinou probíhaly o vodu a pastviny.

Bantuská expanze

V období okolo 10000 BC vznikla na středním toku Nigeru civilizace nigero-konžská, založená na lovu a sběru. K lovu využívali luky a šípy, což lze rekonstruovat lingvisticky, neboť ze všech jazyků nigero-konžské rodiny lze rekonstruovat slovo –ta, označující luk. Kromě lovu se tito lidé zabývali sběrem divokých yamů. Velkou roli hrál v okolí řeky Niger rybolov. Společnost byla patrně také založena na klanové struktuře. Klanový náčelník disponoval značnou politickou i náboženskou mocí. V náboženských představách figurovala řada duchů, kteří byli spojováni s určitým teritoriem, na kterém mohou působit.

Jedním z nejvýznamnějších jevů dávných afrických dějin je bantuská expanze. Dle nejrozšířenějších teorií vznikly bantuské společnosti jihozápadně od Čadského jezera na území dnešní Nigérie cca ve 3. tisíciletí př. n. l. Jiné teorie uvažují o jižnějším území. První Bantu zřejmě již vyráběli keramiku a pěstovali hlíznaté rostliny. Z oblasti východní Nigérie expandovali ve dvou proudech. Jedna skupina přišla do oblasti Velkých jezer ve východní Africe, druhá šla podél Atlantského oceánu na jih. Tato jižní větev je reprezentována tzv. kalundskou kulturou, která je stále nedostatečně zmapována. Východní větev si od nilosaharských společností osvojila znalost pěstování obilovin a chov dobytka, čemuž nasvědčují slovní výpůjčky z nilosaharských jazyků. Tito východní Bantu jsou spojováni s tzv. čifumbazskou kulturou, která se klade do doby před 2,5 tisíci lety do oblasti východně od Viktoriina jezera. Z oblasti východní Afriky se pak dále Bantuové šířili na jih, kde se patrně asimilovali s některými khoisanskými společnostmi.

Samotné slovo bantu znamená ve většině těchto jazyků „lidé“, přičemž ba-je předpona množného čísla ke kořenu –ntu, člověk. Vzhledem k jazykovému vývoji došlo pochopitelně k fonetickým a jiným změnám v jednotlivých jazycích. V konžském a lubském jazyce se užívá výraz bantu, ve rwandštině a zuluštině abantu, hererštině abandu, svahilštině watu, dualštině bato atd.

Axumská říše

Před příchodem semitských obyvatel do oblasti severovýchodní Afriky došlo zejména v oblasti Etiopie k částečnému rozvoji zemědělství, který mají na svědomí původní kúšitské národy. Řada badatelů zastávala názor, že právě příchod Semitů v 1. tisíciletí BC zapříčinil poněkud odlišný vývoj Etiopie v porovnání s ostatními oblastmi Afriky. Cca ve

4. - 3. tisíciletí se v oblasti dnešní severovýchodní Etiopie zrodila říše axumská, nazvaná dle svého hlavního města. Období její největší slávy lze datovat do 4. století n. l., kdy bylo za panovníka Ezany přijato křesťanství. Ezana sám vedl mnoho výprav proti okolním národům. Vzhledem k době vzniku se lze ale oprávněně domnívat, že pod jeden název byly zahrnuty mnohé společnosti. Axumská říše zanikla zhruba v období 7. - 8. století pod nájezdy kočovných kmenů ze severu.

Civilizace Sao

Okolo 10. století se rozvinula v oblasti Čadské pánve civilizace Sao. Etymologie slova sao není zcela jasná, některé teorie hledají původ ve výrazu sawe z kotockého dialektu, mající znamenat ohradní zeď, typický prvek této kultury. Jiné teorie dokonce nabízejí vysvětlení, že sao pochází z amharského výrazu pro člověka – sew.

Civilizace Sao se někdy přirovnává ke starověké Mezopotámii, vzhledem k poloze mezi řekami Šari a Logon a také vzhledem k rozvoji zemědělské činnosti usnadněné pravidelnými záplavami. Ve 20. století proběhla řada výzkumů zaměřených na archeologii. Bylo odhaleno mnoho set nalezišť nesoucích prvky saoské kultury. Některé saoské nálezy svědčí o intenzivních obchodních stycích v rámci širšího regionu i o vlivu islámu. Kontakt s arabským světem pak dokazují nádobky na čtyřech nožkách s arabskými nápisy citující Korán. Uvedená naleziště se nacházejí nedaleko dnešního hlavního města Čadu, N’Jameny. O rozvoji kovářství svědčí značné množství měděných i železných ozdob, nástrojů a zbraní.

Dle arabských pramenů přijal panovník Kánemu delegaci Sao, roku 1585 podnikl Idrís Aloma vojenské tažení proti saoskému kmeni Gafata, který byl poražen, tím nastává konec síly saoské kultury. Potomky saoské civilizace by měly být populace Kotoků, ale i Budumové či Musgové.

Ghana

Na východě dnešní Mauretánie se nacházelo centrum jedné z nejstarších afrických říší zvané Ghana. Dnešní stát Ghana nemá s touto středověkou Ghanou nic společného (kromě názvu). Říše Ghana byla domovem lidu Soninké a poprvé se o ní zmiňují arabské prameny z konce 8. století. Ghana udržovala kontakty s oblastmi na severu Afriky díky transsaharskému obchodu. Hlavní obchodní cesta vedla z marockého Táhertu přes Sidžilmásu, Audaghost až do Ghany. Město Kumbi Sáleh bylo významným obchodním centrem a patrně také hlavním městem říše. O jeho existenci referuje al-Bakrí. V 11. století ohrožovalo Ghanu království Takrúr, její obchodní konkurent. Na východě pak bylo nejvýznamnějším soupeřem město Gao na hranicích dnešních států Niger a Mali. Přesunutí těžiště obchodu se zlatem dále na východ bylo jednou z příčin, proč Ghana okolo roku 1100 zanikla.

Mali

V té době vzkvétal obchod na horním Nigeru, v oblasti, kde žili Malinkové. Nejvýznamnější postavou počátků dějin Mali je Sunďata Keita, který v polovině 13. století říši Mali ustavil. Mali udržovala čilé kontakty s islámským světem a již ve 14. století ji můžeme považovat za islamizovanou, o čemž svědčí i zápisy z cest arabského učence ibn Battúty. Nejvýznamnějším vládcem 14. století byl mansa Músa. Ten si také z návštěvy Egypta přivezl s sebou básníka a architekta Abú Išáka as-Sáhilího, jenž v Gao a Timbuktu vystavěl mešity. Posledním z velkých panovníků Mali byl mansa Sulejmán. Po jeho smrti nastalo v polovině 15. století období mocenských bojů a celkového úpadku říše. Od Mali postupně odpadávala další území a konec existence Mali se spojuje s rokem 1670, kdy se poslední vládce, Mama Maghan, uchýlil do Kangaby, kde vládl pouze nepatrnému území.

Songhaj

Ani v případě songhajské říše nejsou známy přesné záznamy o jejím vzniku. Dle tradice založil říši někdy v 7. - 9. století Zá Alajaman. V roce 1019 přijal panovník Zá Kosoj islám a centrum státu bylo přesunuto do města Gao. To se stalo v 15. století po úpadku Mali jedním z velmi významných měst západní Afriky. Léta prvního velkého rozmachu jsou pak spojena se jménem sonni Alí, který rozšířil území na úkor Tuaregů, Fulbů, Mosijů a Dogonů. Na přelomu 15. a 16. století pak došlo za vlády askíji Muhammada k největšímu rozkvětu, když se podařilo rozšířit území až do senegalského pohoří Futa Tora. Na konci 16. století ukončil existenci songhajské říše marocký vpád, vedený touhou po obnově kontroly nad zlatými doly.

Benin

Na území dnešní jižní Nigérie existovalo mnoho městských států, které se vyznačovaly mj. bohatostí umění. Mezi nejvýznamnější státy patřil jednoznančně Benin, nacházející se severně od delty Nigeru. Beninu vládl panovník s titulem oba, přičemž léta největšího rozkvětu klademe do období 16. a 17. století. V této době dochází i k rozmachu umění. Hlavními rysy beninského umění jsou zobrazování vládců, figurky královen, dvorních hodnostářů atp. Nejrozšířenějším materiálem byla mosaz, tedy slitina mědi a zinku. Benin jako samostatný stát přetrvával až do 19. století, než jeho samostatnost roku 1897 ukončila britská invaze.

Monomotapa

Pod vlivem bantuské expanze na jih Afriky došlo někdy v 11. - 13. století na území dnešního Mozambiku, Zimbabwe a částečně Jihoafrické republiky k vytvoření civilizace, která předcházela říši Monomotapa. Obyvateli této říše byli zřejmě předchůdci dnešních Tswanů a Sothů. Období největšího rozkvětu je kladeno do 15. století, kdy začínají tzv. Karangové, jak se tito Bantuové nazývali, pod vedením vládců z kmene Rozwi své výboje do Zimbabwe, Zambie a Mozambiku, jejichž výsledkem je vznik říše Monomotapa. Význam tohoto názvu není dosud uspokojivě vysvětlen, ale zřejmě se jedná o kombinaci slov „pán-dolů.“ Označení státu bylo převzato z titulu panovníka. Po krátké době došlo k rozdělení říše na dva subjekty, Monomotapa a Čangamire. V 17. století začala moc Monomotapy upadat. Důvodů bylo několik: neustálé války se sousední Čangamire, slábnoucí role centrální vlády, snahy Portugalců o ovládnutí Monomotapy.

Svahilské pobřeží a Madagaskar

Svahilci, jak se nazývají společnosti na pobřeží Indického oceánu - zejména v dnešní Keni a Tanzanii, se vyznačují především svým jazykem, složeným z bantuského základu ovlivněného arabskými, perskými a portugalskými výrazy, a specifickou historií spojenou s indooceánským obchodem. Svahilština je svou gramatikou příbuzná se skupinou jazyků sabaki, který se vytvořil okolo souostroví Lamu zhruba v polovině 1. tisíciletí. Původní Sabakiové žili na pobřežních ostrovech a věnovali se lovu a rybolovu. Někteří z nich začali obchodovat s arabskými a perskými obchodníky.

Formování svahilské identity se klade do období mezi 9. a 11. stoletím, kdy byla postavena nejvýznamnější města, Kilwa, Mogadišu, Malindi atp.

Rozšíření nejvýznamnějších afrických jazyků

Termínem lingua franca se rozumí takový jazyk, který slouží jako prostředek komunikace mezi společnostmi, jejichž mateřské jazyky jsou odlišné. Přesná definice termínu lingua franca, zdá se, chybí, byť existují monografie věnované této problematice (Heine 1969). Přestože v Africe existují velké jazyky, jimiž hovoří milióny lidí, nelze je mnohdy zařadit do kategorie lingua franca, tedy do kategorie jazyků, kterými ostatní lidé hovoří jako druhým či třetím jazykem.

Vzhledem k tomu, že termínem lingua franca se dříve mínil „obchodní jazyk,“ je zřejmé, že takové jazyky se rozvinuly díky specifickým interetnickým či mezistátním vztahům, často právě za účelem obchodu. Některé jazyky si tradičně vysloužily přízvisko „obchodní.“ Takovými jsou v západní Africe jazyky hausa a dyula, přičemž dyula je v některých částech regionu synonymem pro „obchodní cestující.“ Naopak, jako vojenské jazyky byly v minulosti nazývány jazyky lingala, bambara, nyandža či yaunde. V povodí velkých řek Nigeru, Konga či Ubangi zase došlo k rozšíření tzv. „říčních“ lingua franca, kterými jsou sango či songhay. Jako administrativní jazyk sloužila kupříkladu tswanština v dnešní Botswaně.

Jižní Africe slouží jako lingua franca jazyk fanagalo, známý pod mnoha různými označeními, isikula; kitchen-kafir – neboť byl užíván v kuchyních v komunikaci mezi bílou ženou a africkým sluhou; mine-kafir, vzhledem k užívání v jihoafrických dolech; basic zulu nebo conversational zulu. Původ jazyka fanagalo lze hledat pravděpodobně v polovině 19. století, jeho domovinou pak je území Natalu na východním pobřeží dnešní Jihoafrické republiky. Během zuluských válek a v období po vládě slavného náčelníka Šaky se rozrostly kontakty mezi Zuly a anglicky hovořícími usedlíky, úsilím o vzájemné dorozumění se obě skupiny zapříčinily o vznik nového jazyka fanagalo, jehož slovní zásoba je ze 70% ovlivněna zuluským jazykem, čtvrtina angličtinou a minoritně také jazykem afrikaans. Během druhé poloviny 19. století se fanagalo rozšířil za hranice Natalu, přičemž Evropané hráli důležitou úlohu v jeho rozšíření do oblastí zlatých a diamantových dolů. Fanagalo se tak stal jazykem komunikace mezi dělníky, přicházejícími z různých částí Jihoafrické republiky, Zambie, Angoly, Malawi či Tanzanie. Na území dnešního Zimbabwe se pak z fanagalo rozvinulo několik dialektů. Až do druhé světové války byl fanagalo široce užívaným jazykem na celém území zambijského tzv. měděného pásu (angl. Copperbelt), ale v 50. letech jeho význam upadl, vzhledem k několika logickým důvodům. V době od 40. let sílí snahy řady afrických národů o sebeurčení a součástí tohoto procesu byly i snahy o prosazení mateřského jazyka jako širokého komunikačního prostředku a jako jazyka školního a administrativního. V tomto ohledu byl fanagalo nahlížen jako jazyk, který do kolonií zavlekli bílí kolonizátoři. Dalším důvodem byl fakt, že v téže době se uplatňuje jako lingua franca dialekt jazyka bemba, zvaný v angličtině „town Bemba,“ který těžil z resentimentů vůči fanagalo. Přesto dodnes zůstává fanagalo široce užívaným jazykem zvláště na severu a východě JAR, v Zambii a Zimbabwe.

Jazyk lozi, známý pod řadou jmen (rozi, rotse, kololo, sikololo atd.) se rozšířil taktéž během 19. století. Ve 20. letech 19. století se několik desítek tisíc Sothů shromáždilo okolo náčelníka Sebitwaneho a pod tlakem zuluské expanze založili svou domovinu severně od řeky Vaal. Tato skupina přijala jméno Kololo a započala expanzi na sever k řece Zambezi, kde porazila kmeny Lozi. Jazyk kololo se stal státním jazykem poté, co Sebitwane roku 1840 ustavil svou říši. V polovině 19. století již byl kololo užíván široce jako lingua franca, o čemž vypovídají záznamy Davida Livingstona. Roku 1864 se Lozi vzbouřili, sesadili dynastii Kololů a obnovili vládu své dynastie Luyi. Kololo se v následujících desetiletích vlivem příchodu Britské jihoafrické společnosti rozšířil, ale byl ovlivněn jazykem luyi. Dodnes je jazyk lozi dominantním zvláště na území jihozápadní Zambie.

V Angole plní roli lingua franca jazyk umbundu, jímž původně hovořili Ovimbundu, obývající vysočiny provincie Benguela. Od počátku 19. století Ovimbundu prosluli jako obchodníci a spolu s se zanzibarskými Araby byli považováni za nejvýznamnější obchodní sílu v bantuské části Afriky. Tento status již dávno neplatí, přesto rozšiřování jazyka umbundu nadále pokračuje. Řada nativních skupin se vzdala svého jazyka a přijala umbundu a dnes se tímto jazykem hovoří takřka v celé jižní Angole

V oblasti přesahující území dnešní republiky Malawi nabyl na významu jazyk nyandža, zejména v souvislosti s příchodem Evropanů na přelomu 19. a 20. století. Lidé hovořící jazykem nyandža byli najímáni jako domácí sluhové, dělníci na farmách a podobně. V době, kdy se ustavovala koloniální správa, se mnoho těchto obyvatel stalo úředníky v administrativě, učiteli, obchodníky, čímž došlo k jejich společenskému i teritoriálnímu rozmachu. Následkem této „expanze“ bylo logické rozšíření jazyka nyandža až za řeku Zambezi. Podíl Evropanů na šíření tohoto jazyka není nezanedbatelný, neboť byl zaveden jako oficiální jazyk policie a armády, což jej rozšířilo po celém území dnešního Malawi a do některých částí Zambie.

V rovníkové oblasti Konga jsou nejdůležitějšími jazyky luba, kikongo a lingala. Luba je spíše skupinou různých dialektů, jejichž rozšíření můžeme klást do období těsně po příchodu Evropanů do této části Afriky. Poté, co se belgický král Leopold rozhodl vybudovat „své“ impérium v rovníkové Africe, začala Belgie stavět infrastrukturu a otevírat doly v provinciích Katanga a Kasai. Vzhledem k přelidnění území Lubů sehrály tyto skupiny obyvatel ústřední úlohu v kontaktu s belgickými kolonizátory. Kdekoliv došlo k otevření nového dolu, či se stavěla nová komunikace, docházelo zde k usazování Lubů, čímž se rozšířovalo i území, na kterém se hovořilo jazykem luba. Jazyk luba musí ale být rozdělen na západní, centrální a jižní skupinu dialektů, které se od sebe více či méně liší v závislosti na historických, kulturních a společenských podmínkách té které oblasti.

Kikongo (nazývaný v mnoha pramenech jako kituba) se rozvinul daleko před příchodem Evropanů do konžského vnitrozemí a jedná se o jazyk „obchodní,“ neboť největší podíl na jeho šíření měl obchod, jehož počátky jsou spojeny se střediskem Manianga. Pro mnoho lidí, kteří přišli do oblasti dolního Konga za prací, představoval jazyk kikongo základní dorozumívací prostředek, který se za éry kolonialismu rozvinul jako jazyk administrativní.

Jazyk lingala („říční jazyk“) je znám pod jmény bangala, mangala či ngala. Ve druhé polovině 20. století se evropští cestovatelé setkávali po proudu řeky Kongo s mnoha nativními společnostmi, které hovořily sobě navzájem vcelku srozumitelnými jazyky či dialekty, které tak představovaly místní lingua franca. O identifikaci tohoto jazyka se vedou spory. Jisté je to, že v uvedené době se ve zmíněné oblasti hovořilo převážně jazykem kibangi, jenž je derivátem jazyka bobangi a který přijal řadu slov ze svahilštiny. Lingala je relativně mladším jazykem, který byl na konci 19. století užíván různými kmeny podél řeky Kongo. Evropští administrátoři si poté jako prostředek k dorozumívání s domorodými populacemi zvolili právě jazyk lingala, který již v té době, jak patrno, plnil jakousi roli lingua franca. Za rozšířením lingala do jiných oblastí může říční systém Konga a stavby říčních přístavů ve vnitrozemí Konga. Na počátku 20. století pronikl jazyk lingala do armády, čímž získal na významu a pronikal dále na východ země, do sféry působnosti jiného velkého jazyka, svahilštiny. Rozkvět lingala tak byl uspíšen belgickým koloniálním panstvím a dnes se jím hovoří na obou březích Konga a počet mluvčích se udává v miliónech.

Ve východní Africe hraje primární roli jednoznačně svahilština, následovaná jazykem ganda. Název pro svahilštinu se objevuje taktéž v několika podobách, suaheli, suahili či swahili, k čemuž se přidává prefix ki- označující „jazyk“, proto se často setkáváme s termínem kiswahili. Kořen slova je odvozen z arabského sáhil (s plurálem sawáhil), znamenající „pobřeží.“ Odtud tedy kiswahili původně označovalo „pobřežní jazyk.“ Svahilština se dělí na mnoho dialektů a jeho rozšíření po východní Africe se dělo ve třech etapách: 1) podél pobřeží dnešní Tanzanie; 2) pronikání do vnitrozemí v době obchodů s otroky; 3) celoregionální rozvoj během koloniálního období. Existuje několik hypotéz

o vzniku svahilštiny, z nichž nejpravděpodobnější je ta, že imigranti z jihu Arabského poloostrova a Perského zálivu si osvojili jazyk nativních obyvatel východoafrického pobřeží a obohatili jej o slovní zásobu, zatímco gramatická struktura zůstala bantuská. Pro akceptování této teorie hraje roli fakt, že slovní zásoba svahilštiny je nejvíce ovlivněna arabštinou a perštinou, dále pak portugalštinou. Zdá se, že svahilštinou hovořili nejprve obyvatelé delty řeky Tana. Na konci prvního tisíciletí syn šírázského sultána, Alí ibn Sultán al-Hassan ibn Alí opustil svůj perský domov a připlul ke břehům východoafrického pobřeží. Výměnou za náklad textilií mu byl přidělen ostrov Kilwa, který se nedlouho poté stal významným centrem říše Zandžů. Vzhledem k expanzi Zandžů a jejich obchodních aktivit se rozrostlo přirozeně i teritorium svahilštiny a když Portugalci přistáli na konci 15. století u východoafrických břehů, hovořilo se svahilsky na území mezi Sofalou a Mogadišu. Postupem staletí se svahilština dostala i na Komory a severní Madagaskar. Na základě jazykové rekonstrukce lze vystopovat několik cest, jakými se svahilština šířila. Jižní cesta vedla z Kilwy k jezeru Malawi (dříve Ňasa), kde se svahilština rozšířila zejména mezi etnikem Ngoni. Střední cesta vedla z Bagamoyo k jezeru Tanganyika, čímž se vytvořil úzký „svahilský“ pás mezi Indickým oceánem a oblastí Mezijezeří. Severní cesta vedla z Pangani na pobřeží Indického oceánu do oblasti Kilimandžára a k Viktoriinu jezeru. Nejvýznamnějším aspektem šíření svahilštiny představoval bezesporu obchod s otroky a slonovinou, který obstarávali zejména obchodníci arabského původu. K velké změně došlo na počátku 20. století, kdy německá správa v tehdejší Německé východní Africe (dnešní Tanzanie) zavedla latinské písmo namísto arabského pro psaní svahilštiny. Přesto nelze hovořit

o snadném šíření svahilštiny ve všech východoafrických oblastech. Zatímco v Tanzanii se svahilština rozšířila takřka po celém území státu, v Keni, ale zejména v Ugandě tomu tak zdaleka nebylo. Menší etnické skupiny přijímaly svahilštinu bez větších problémů, ale velké skupiny obyvatel, jako keňští Masajové, Kikuyu nebo Luo, ugandští Gandové nebo i Sukumové v Tanzanii často odmítali svahilštinu přijmout jako cizí, importovaný jazyk. V Ugandě byl tento odpor založen na existenci království Buganda s vlastním jazykem luganda. Britové učinili několik pokusů, jak učinit svahilštinu oficiálním jazykem, ale tyto pokusy ztroskotaly. Naopak, místo svahilštiny se jako lingua franca kromě jazyka luganda ujala angličtina a svahilština rozhodně nehraje v Ugandě takovou roli jako v Tanzanii.

Jazyk luganda se rozšířil jako ugandská lingua franca díky administrativě, neboť Britové zaměstnávali na úřadech a ve školství příslušníky tohoto národa. Důležitosti se pak tento jazyk těšil i v okolních teritoriích, Busoga, Toro a Ankole. Již na počátku 30. let byla luganda hlavním jazykem v jižní a střední části Ugandy, přičemž dnes spolu s angličtinou je hlavním jazykem s nejrozšířenějším užíváním.

Z historického a kulturního hlediska je zcela jednoznačně nejrozšířenějším jazykem Etiopie amharština, která se prosadila i do neamharských území jako lingua franca. Amharština je jednou z potomků starobylého semitského jazyka ge’ez, podobně jako tigrajština či tigré. Zhruba od 16. století amharština nahradila ge’ez, který se stal pouze liturgickým jazykem (kterým je dodnes). První amharsky psané dokumenty se datují do

14. století. Jako moderní jazyk etiopské administrativy se amharština vyvinula po skončení období zemane mesafint, jak se označuje zhruba století trvající (1769 - 1855) rozštěpení území bez jednotné centrální vlády. Císař Tewodros II. (1855 - 1868) zahájil politiku unifikace a reformy státní správy, ve které počítal s amharštinou jako úředním jazykem. Dnes se amharština užívá spolu s tigrajštinou a oromštinou jako oficiální jazyk Etiopie, přičemž z historického hlediska je amharština jako jediná šířena i na neamharských územích.

Jazyk kanurijský získal na významu díky říši Kánem-Bornu, která svou expanzivní politikou rozšířila užívání jazyka mezi původní obyvatele Čadské pánve. Kanuri zaznamenala značný rozkvět v době vlády Idríse Alomy (1571 - 1603) a až do 19. století představovala dominantní jazyk v celé oblasti súdánského pásu. Její význam během 20. století pokesl, přesto dnes platí mezi stále významné jazyky regionu.

Bezkonkurenčně nejrozšířenějším jazykem na africkém kontinentu je arabština, která se šířila spolu s islámem od 7. století. Nejprve ji užívaly populace severní Afriky jako lingua franca, než původní jazyky vymizely a místní obyvatelé přijali arabštinu jako jazyk mateřský. V Egyptě takto nahradila koptštinu, jež se stala podobně jako ge’ez v Etiopii liturgickým jazykem. Pouze berberské jazyky dokázaly na mnoha místech odolávat pronikání arabštiny. Zatímco v severní Africe neměla arabština příliš mnoho překážek k šíření a severní Afrika se stala jedním ze světově nejhomogennějších regionů, situace v subsaharské Africe byla zcela odlišná vzhledem k existenci mnoha dominantních a široce rozšířených jazyků – hausa, kanuri, mandingo, svahilština, ganda, ful apod. Arabština se uplatňovala na jih od Sahary především jako jazyk učenců a teologů, neboť západoafrické středověké říše udržovaly četné kontakty s arabským světem. Na některých územích současného jižního Súdánu se vyvinuly pidžinizované formy arabštiny. Naopak v Etiopii se arabština neuplatnila, vzhledem k existenci silného křesťanského impéria a rozmachu amharštiny. V Somálsku je arabština užívána jako druhý jazyk především ve městech.

Jazykem ful (fulfulde, peul, poular), mateřským jazykem nomádských Fulbů (angl. Fulani), hovoří mnoho miliónů obyvatel v rozsáhlých oblastech západní Afriky od Senegalu po Čad. Dle očekávání se jazyk ful nejvíce uchytil tam, kde byl politický vliv Fulbů největší. Zhruba od 13. století se Fulbové rozšířili až k Čadskému jezeru. Na počátku 19. století založil Osman dan Fodio mocnou říši na území tehdejších hauských států, jejíž moc zasahovala až do severního Kamerunu, kde dnes stále ful působí jako lingua franca.

Nejvýznamnějším jazykem na území dnešní Středoafrické republiky je sango. Roku 1889 Francouzi založili svoji základnu v Bangui (dnešní hlavní město Středoafrické republiky). Po proudu řeky Ubangi dále do vnitrozemí zakládali řadu dalších stanic a najímali na práci řadu lidí hovořících jazykem sango, kteří svůj jazyk šířili daleko od svých domovů. Kdekoliv tedy byla založena nová stanice, znamenalo to šíření jazyka sango. Dnes se jazykem sango hovoří téměř výhradně ve Středoafrické republice, přičemž důvodem může být její dlouhá, desetiletí trvající ekonomická izolovanost a pramálo kontaktů s okolními zeměmi. Pouze na čadské hranici země, zdá se, se sango uplatňuje - až na ta území, kde převažuje jazyk sara.

Na pobřeží Guinejského zálivu a západní Afriky jsou nejvýznamnějšími jazyky jorubština, ewe, twi, mende, temne, susu a wolofština. Jorubština patří počtem mluvčích k největším africkým jazykům. Nejedná se ale o jednotný jazyk, spíše dialektové kontinuum, přičemž standardní jorubština vychází z dialektu oyo. Jorubštinou se hovoří nejen v jihozápadní Nigérii, která je její původní domovinou, ale i v určitých oblastech Beninu a Toga. Jazyk ewe, který je užíván zejména v Togu, se dělí na mnoho dialektů a je znám pod názvy ang’lo, watyi, gu, mina, fo, adya, mahi. Dnes se tři z těchto dialektů užívají jako psané jazyky, jmenovitě ang’lo, mina a gu. Jazyk twi, známý pod jménem akan, je dominantním jazykem dnešní Ghany. Za jeho celoregionální rozšíření může rozmach ašantského království v předkoloniální době, počínaje vládou Osaie Tutu (1695 - 1731). Obdobím největšího rozmachu byla vláda Osaie Osibe Kwaminy (1800 - 1824). Během koloniální vlády došlo k zakládání škol a úřadů na méně rozvinutém severu země, což byla možnost pro obyvatele hovořícím jazykem twi rozšířit jej i na severu země, kam přišli pracovat jako zaměstnanci administrativy. Stejně tak působil na šíření jazyka twi rozvoj obchodu. Jazyk mende zažívá boom v dnešní Sierra Leone, následován jazykem temne, zatímco v západní části Guineje plní úlohu nejrozšířenějšího jazyka susu. Wolofština představuje nejdůležitější jazyk Senegalu z prostého důvodu, že Wolofové jsou jejím nejpočetnějším národem. Vzhledem ke kontaktům s Evropany se stala wolofština zejména jazykem obchodu. Dnes se tímto jazykem hovoří na území takřka celého Senegalu a částečně i v Gambii, která je Senegalem obklopena.

Jedním z nejvýznamnějších jazyků Afriky je hausa, kterou se v českém afrikanistickém prostředí zabýval Petr Zima. Hausa vděčí za svůj vliv tzv. sedmi „čistým“ hauským státům – Biram, Daura, Rano, Kano, Zaria, Gobir a Katsina. Rozšíření hauštiny do tzv. „nečistých“ hauských států (Nupe, Kebbi, Džukun, Yoruba) pak znamená prosazení hauštiny jako lingua franca. Především obchod pak hrál nejdůležitější roli v rozmachu tohoto jazyka. Na konci 19. století již hrála hauština v severní Nigérii zcela dominantní úlohu. Od roku 1960 je hauština jedním z oficiálních jazyků Nigérie a počet jejích mluvčích se pohybuje v desítkách miliónů. Zatímco v severní Nigérii je postavení hauštiny nezpochybnitelné, v jižní Nigérii se takřka neprosadila, což má své kulturně-historické i politické důvody. Jižní a severní Nigérie se vyvíjely až do nezávislosti v roce 1960 odlišným způsobem. Zatímco během koloniálního období byla jižní Nigérie pod přímou kontrolou Británie, severní Nigérie se svými muslimskými sultanáty byla spravována jen nepřímo. Vzájemně odlišné podmínky pak vytvořily nerovné klima při přechodu k nezávislosti. V jižní Nigérii navíc převažují jiné velké jazyk (jorubština, ibo atp.).

Jazyky songhaj, lépe řečeno dialekty, tvořící dohromady celek zvaný songhaj, mají svoji domovinu na březích středního toku Nigeru. Songhaj představovala jednu z velkých říší západní Afriky a dobu největšího rozmachu přinesly vlády Sonni Alího (1468 - 1493) a askíji Muhammada (1493 - 1528). Během této expanze se jazyk songhaj stal prostředkem komunikace na rozsáhlých územích západního súdánského pásu. Po rozpadu songhajské říše poklesl i význam songhajštiny. Přesto je dnes užíván řadou různých etnických skupin jako druhý jazyk. Jako mateřský jazyk je užíván na územích dnešního Nigeru a Mali.

Jazyk mosi, jehož mluvčími jsou Mosijové, žijící převážně v Burkina Faso, se převážně ve francouzské literatuře označuje jako more. Mosijské říše Yatenga a Wagadugu přispěly k šíření mosijštiny mimo území Mosijů. Mnoho jiných skupin tak postupně opustilo své jazyky a přijalo jazyk mosi za mateřský. K šíření mosijštiny přispěla i migrace za prací, neboť samotné území Mosijů není příliš úrodné, a proto se Mosijové vydávali až do oblastí dnešní Ghany a Pobřeží slonoviny, kde řada z nich zůstala natrvalo.

Jazyk mandingo je tvořen skupinou dialektů na pobřeží západní Afriky a rozšířil se v dobách existence říše Mali východně od pohoří Futa Džalon. Ve 13. až 15. století byl mandingský jazyk oficiálním jazykem v říši Mali, přičemž jeho význam pomohl šířit i obchod. Dialektem mandingo je malinke, které se dělí ještě na západní, severní a jižní malinke. Hovoří se jím v dnešních republikách Guinea, Pobřeží slonoviny, Mali a Burkina Faso. Bambarština je jazykem Bambarů, kteří sami sebe nazývají Bamananki a svůj jazyk bamana koma. Na důležitosti získala bambarština jako vojenský jazyk, neboť Francouzi se během kolonizace spoléhali na pomoc právě bambarsky hovořících rekrutů. Dnes je bambarština jedním z dominantních jazyků v Mali a jako lingua franca se užívá také v Senegalu.

Věkové třídy

Na konci 19. století panovala v souvislosti s evolucionistickou teorií představa, že mužské věkové třídy tvoří jakési tajné společnosti, které převzaly dominantní úlohu nad obdobím matriarchátu z dávných dob. Tato idea přetrvala poměrně dlouho, neboť systém věkových tříd se obvykle vyskytuje u patriarchálních společností, kde ženské věkové třídy hrají marginální úlohu. Teprve cca v posledních třiceti letech došlo k rozvoji výzkumů i v oblasti ženských věkových tříd.

Společnosti založené na organizaci věkových skupin se liší od rodových především tím, že pro získání politických práv a povinností nemusí náležet k nějaké příbuzenské skupině, ale rozhoduje zde věkový faktor a členství ve věkové skupině. U některých společností se dělení dle věku vztahuje jen na muže, u jiných se toto pravidlo vztahuje na obě pohlaví. Obvykle jsou společnosti rozděleny na dva věkové stupně a každý z nich poté na čtyři až pět skupin.

Příslušnost k určité věkové skupině začíná již narozením, nebo ji lze dosáhnout iniciací v určitém věku. Práva i povinnosti jsou rozděleny podle věku. Nejmladší věková skupina je skupina bojovníků, kteří vykonávají příkazy členů starších skupin. Příslušníci střední věkové skupiny soustřeďují řídící a soudcovské funkce, příslušníci nejstarší věkové skupiny pak zpravidla vykonávají náboženské funkce.

Ve společnostech založených na systému věkových tříd neexistuje centrální politická moc, na rozhodování se podílejí všichni dospělí muži v příslušné věkové třídě. Příbuzenské jednotky nemají v těchto společnostech zpravidla větší politický význam a jejich role se omezuje na příbuzenské záležitosti, jako jsou sňatky, socializace členů, případně dědění majetku.

Základní dva modely sociální organizace jsou iniciační a generační:

1) iniciační – post-pubertální iniciace skrze sérii rituálů; tento model je užíván zejména ve východní Africe; Masajové – po staletí migrovali se svými stády za lepšími pastvinami, museli se přizpůsobovat novému prostředí, rozvinula se třída mladých bojovníků, kteří měli chránit stáda; po iniciaci se Masajové stávají válečníky, v tomto stupni asi 15 let, v dalším stupni se starají o rodinu a rozvoj majetku, třetí stupeň představuje rozhodovací roli uvnitř společnosti, poslední stupeň – stařešinové – má spíše náboženské funkce. Mezi věkovými skupinami může docházet ke konfliktům kvůli převzetí moci.

2) generační – systém gada u Borana Oromo (Etiopie/Keňa), založený na 10 věkových stupních po osmi letech; šestý stupeň se nazývá gada – podíl na moci, rozhodovací funkce v příslušných shromážděních

Tajné společnosti

Tajné společnosti v Evropě 19. století měly především politický charakter, jejich cílem bylo svržení setrvávajícího režimu či jeho narušení – viz. např. anarchisté, nihilisté atd. Členství v nich bylo tajné. Z tohoto důvodu je pojem „tajná společnost“ zavádějící. V Africe je totiž členství v tajných společnostech veřejně známé, u některých národů jsou členové takovýchto společností dokonce všichni mužští dospělí či všechny dospělé ženy. Někde může být limitujícím faktorem věk či pohlaví, pokud jsou tajné společnosti již příliš široké. V Libérii a Sierra Leone existují mužské společnosti Poro a ženské Sande. V mnoha případech je členství výběrové a kandidáti musí zaplatit vysoký poplatek, členství se také může dědit. Africké tajné společnosti mají především náboženský charakter, slouží zároveň jako výchovná střediska. Tajné společnosti v Africe tak napomáhají k zachování existujícího řádu.

Berbeři

Berberské společnosti jsou původními obyvateli severní Afriky. Jejich počet se dnes pohybuje okolo 14 miliónů, přičemž největší počet jich žije v Maroku. V případě Berberů se nejedná o jednotnou populaci, ale tento termín označuje mnoho skupin hovořících vzájemně více či méně srozumitelnými berberskými jazyky. Název Berbeři pochází patrně ze slova barbari, které zavedli Římané. Berberské jazyky tvoří samostatnou skupinu v rámci afroasijské jazykové rodiny. Pokud Berbeři sami sebe nějak označují, pak jako Imazighen, neboli „svobodní lidé,“ což do značné míry vystihuje jejich způsob života. Každý Berber se pak identifikuje s klanem či rodinou. Obecně se soudí, že jazyky Kanárských ostrovů, jimiž hovořili Guančové, byly berberské, ale zanikly dříve, než byly zaznamenány profesionálními lingvisty.

Dnešní rozsah berberských jazyků je důsledkem rozmachu arabštiny. Byť berberština byla v kontaktu jak se semitskými jazyky v Maghribu (jako byl jazyk punský), tak později s latinou, tyto jazyky na ni neměly zásadní vliv. Dle lingvistických rekonstrukcí víme

o kontaktech Bereberů s populacemi Nilského údolí, ale není známo, zda šlo o nějaké série migrací, či izolovanou skupinku. Ve starověku tzv. Garamanté psali libyjským písmem, ale není zde důkaz, že hovořili některým nilo-saharským jazykem příbuzným buď jazyku songhaj, nebo teda. Ve starém Egyptě známe populace Asbytů a Tehenu, kteří se objevují v období 5. dynastie (3200BC) a jednalo se o pastevce. Jedna z prvních identifikací Berberů pochází z numidských nápisů, které se nacházejí na rozsáhlých územích severní Afriky a jen výjimečně nabízejí více než jen osobní jména. Můžeme usuzoat, že okolo 200 BC byl původní berberský jazyk již etablovaným a široce užívaným. Relativní jazyková homogenita může být výsledkem neustálých migrací a kontaktů jednotlivých společností.

Berbeři žijí kromě Maroka ještě v Alžírsku, Mali, Mauretánii, Nigeru a malé enklávy obývají jihozápad Libye, Tunisko a Západní Saharu. Každá berberská skupina oplývá hojností kulturních tradic a legend, které kladou důraz na svobodu, což je dle badatelů jeden z důvodů, proč se mezi nimi nerozvinula silnější politická identita, pokud nepočítáme krátké období tzv. Rifské republiky, založené ve 20. letech 20. století v Maroku jako demonstraci odporu vůči španělskému a francouzskému kolonialismu. Rifskou republiku založil Abdal Karím al-Chattábí. V 11. - 13. století berberská kmenová konfederace úspěšně ustavila dvě nezávislá teritoria ovládaná nejprve hnutím Almorávidů a poté Almohádů. Po příchodu Arabů v 7. století sice Berbeři ve své většině přijali sunnitský islám, ubránili se ale arabizaci a uchovali si své původní jazyky. Rozšířené je uctívání svatých, zvaných igurramen – muži, kteří hrají významnou úlohu v životě společnosti. Igurramen je zároveň role dědičná. Tito významní muži požívají tzv. baraka, což je jakási posvátná moc, se kterou se člověk již narodí. Mnoho igurramen žije v ústraní v ohrazených lokalitách.

Nejpočetnější skupinou Berberů jsou Rifové, jejichž domovinou je Maroko. Rifové žijí zejména v severozápadním Maroku, zde se nachází cca 30 kmenů, jejichž hospodářství je založeno na kultivaci cereálií. Nejvýznamnějším kmenem byl tradičně Ait Waryaghar.Dalšími významnými jednotkami jsou Beraber, Šluhové, Mzabové, Kabylové a Tuaregové. Beraber obývají trvale usedlosti, kde tráví část roku zemědělskou činností, kterou kombinují s chovem dobytka. Pěstují zejména obiloviny. Šluhové jsou nejjižnější berberskou skupinou v Maroku. Jejich jazyk tašilhat má tři dialekty – šilha, susí a drawa. Podobně jako Beraber i oni kombinují zemědělství s pastevectvím v závislosti na přírodních podmínkách. Kabylové žijí zejména v Alžírsku, jejich domovinou je horský masív Džurdžura, což bylo příčinou jejich mnohasetleté izolace. Teprve francouzská koloniální expanze v 19. století znamenala vládu cizí moci na jejich území. S ohledem na geografickou polohu vyvinuli systém terasovitých polí. Mzabové žijí v Alžírsku, kde již v 11. století založili několik měst, dnes je jejich počet asi jen 80 tisíc.

Značně odlišnou skupinu tvoří Tuaregové, žijící v jižním Alžírsku, Nigeru, Mali a jihozápadní Libye. Oblastmi, kde žijí, jsou zejména Tassíli-n-Ažžer a pohoří Ahaggar v Alžírsku, pohoří Air v Nigeru a Adrar-n-Iforas na alžírsko-maliské hranici. Až do objevení ropy na Sahaře v 70. letech 20. století žili Tuaregové volně na rozsáhlých územích. Sucho a postupující urbanizace vedla řadu z nich k přehodnocení dosavadního způsobu života a k usídlení ve městech, zejména v jižním Alžírsku. Tuarežský jazyk se nazývá tamaršak a jeho písemná forma tifinagh. Na rozdíl od ostatních berberských společností mají Tuaregové poměrně vyrovnané postavení mužů a žen, také odvozují svůj původ matrilineárně, zatímco ostatní společnosti patrilineárně. U většiny berberských skupin se klanoví vůdci volí ve volbách a mohou být snadno odvoláni.

Kulturně si Tuaregové uchovali řadu starobylých zvyků, typickým je motiv kříže, který se umísťuje na stříbrných přívěšcích, na velbloudích sedlech apod. O vlivu křesťanství před konverzí k islámu se vedou spory. Pochody dívek ozbrojených meči při příležitosti některých muslimských svátků patří také ke starobylému kulturnímu dědictví.

V 19. století se s životem Tuaregů seznámili první Evropané, Mungo Park, který se na začátku 19. století vydal po povodí Nigeru, Heinrich Barth v polovině století a na začátku

20. století již francouzská koloniální vojska. Až donedávna byli Berbeři v severoafrických zemích považováni za druhořadé obyvatele, podobně jako původní obyvatelé Austrálie či Ameriky.

Charakteristickým způsobem života na Sahaře je obývání oáz, kde je hlavní plodinou datlová palma, z jejíchž plodů se vyrábí mouka či alkoholické nápoje. Dále se zde pěstují granátová jablka, cukrová třtina, tabák či bavlna.

Řada nesrovnalostí panovala v literatuře ohledně tzv. „judaizovaných Berberů.“ Prvním arabským historikem zmiňujícím judaizované kmeny v severní Africe byl ve

12. století al-Idrísí, narozený v Ceutě. Popisoval oblast Qamnuriya (zhruba dnešní Západní Sahara), kde žily židovské kmeny. Sto let před ním al-Bakrí nezaznamenal žádný židovský elelment v této oblasti. Někteří badatelé tak vykládají teorie o judaizovaných Berberech jako výplod arabské imaginace. Ibn Alí Zar píše o Maghribu a kmeni Banu Zanata, jehož část se hlásila k islámu, část ke křesťanství a část k judaismu.

Většina moderních autorů se v tomto ohledu spoléhá na Ibn Chaldúna, který říká, že je „možné, že některé z berberských kmenů přijaly židovské náboženství…,“ jmenuje pak několik z nich. Nejvýznamnější postavou těchto berberských kmenů byla Dahya z kmene Jarawa, zvaná Kahina, která v 7. století porazila arabská vojska.

V raném novověku se objevovaly zprávy o judaizovaných kmenech v západní Africe. Valentim Fernandez (1506 - 1507), hovoří o židovských kmenech žijících mezi Wolofy a Mandingy a popisuje je jako černé, žijící ve svých městech odděleně od okolní populace. Většina židovských obyvatel v důležitých centrech, jako Sidžilmása se zabývala obchodem. Sidžilmása byla obchodní spojkou mezi sveerní Afrikou a Ghanou; do západní Afriky se mohly některé židovské kmeny dostat spolu s kmeny Sinhádžů a Lamtúnů, či v období expanze Almorávidů, což by částečně korespondovalo s al-Idrísího tvrzením o kmenech v oblasti Qamnuriya. Další doklady o židovské přítomnosti v severní Africe pocházejí z alžírské lokality Tuát, odtud ale zřejmě odešli v 15. století. V polovině 19. století jsou registrovány židovské komunity v Alžírsku, nazývané hebrejsky Bahusím a arabsky Yahúd al-Arab. Na počátku 20. století zbytky těchto obyvatel žily v některých oblastech Kabylských hor.

Hrobky dávných Berberů ukazují, že tito lidé věřili v posmrtný život; pohřbívali mrtvé v chráněných lokalitách, aby chránili těla mrtvých předků před divokou zvěří. Hroby Berberů zaznamenaly určitou evoluci od primitivních k sofistikovaným hrobkám pyramidového charakteru. V hrobkách byly pohřbívány zejména důležité osoby z té či oné komunity, často byly pohřbívány s nástroji a šperky. Někteří badatelé se domnívají, že berberská mytologie se podobala staroegyptské.

Arabové

Pohyb Arabů od sedmého století znamenal značnou proměnu skladby obyvatelstva severní Afriky a zároveň přinesl řadu změn kulturních či technologických. Především tato expanze znamenala rozšíření islámu, který díky transsaharskému obchodu postupoval dále přes Saharu do západní Afriky a Guinejského zálivu. Islám existuje v různých súfijských podobách, senúsíja, šádhilíja nebo kádiríja. Řád senúsíjů byl založen v Libyi v 19. století Muhammadem ibn Alí as-Senúsím. Až do revoluce roku 1969 a nástupu Muammara Kaddáfího představoval vládnoucí složku populace. Kaddáfí pak tento řád potlačil. Arabové v severní Africe rozhodně netvoří „monolitní“ populaci a alžírští, maročtí či libyjští Arabové zaznamenali díky odlišným kulturně-historickým vlivům rozdílný vývoj.

Arabský vliv není jen otázkou pobřeží severní Afriky. V Čadu, Súdánu, ale dokonce i v severním Kamerunu a Nigérii je patrný arabský vliv. Obyvatelé Čadské pánve nazývají tyto Araby výrazem šuwa, přičemž se lze domnívat, že tento termín je převzat z arabského slova šawiyat, znamenajícího polousedlého pastevce. Mezi Dárfúrem a severní Nigérií žije asi jeden milión čadských Arabů, kteří se dělí do dvou skupin podle odvozování původu. Hassauna odvozují svůj původ od Hassana al-Gharbího a Džuhajna od Abdalláha al-Džuhajního. Podobně jako Arabové jinde ve světě i Arabové v Čadu odvozují svůj původ patrilineárně.

Obyvatelstvo Nigeru

V jihozápadní Libyi žijí skupinky Teda nebo Tebu, patřící ke kanurijské jazykové skupině a mající domovinu v Čadu a Nigeru. Niger představuje etnicky značně diferencované území, v porovnání s Libyí nebo Egyptem. Hausové tvoří více jak polovinu obyvatelstva, dalšími skupinami jsou Džermové, Fulbové, již zmínění Tuaregové, Kanurijové, Arabové, Tebu a Gurmančové. V minulosti docházelo k problémům mezi Araby, Tuaregy, Kanurijci na jedné straně a Hausy na straně druhé. Zvláště Tuaregové usilovali o větší nezávislost na vládě vedené Hausy. Menšinové obyvatelstvo obviňovalo Hhausy a Džermy z diskriminace. Součástí stížností byl nedostatečný rozvoj severního Nigeru, který zejména v oblasti infrastruktury a základních služeb výrazně zaostával za jižním Nigerem, z čehož byla obviňována vláda. Latentní etnické konflikty a nestejné podmínky jednotlivých etnických skupin tak zůstávají hlavní překážkou směrem k jednotě a rozvoji země.

Koptové

Asi 1 milión obyvatel Egypta tvoří Koptové, vyznavači křesťanství. Koptský jazyk se dnes užívá výhradně k církevním účelům, podobně jako v Etiopii jazyk ge’ez. Koptové tvořili v minulosti významnou složku populace, byli zaměstnáni ve státních službách. Součástí koptského křesťanství je povinnost vykonat jednou za život pouť do Jeruzaléma. Některé prvky jejich víry byly v minulosti ovlivněny islámem, jako je zvyk umývání rukou před modlitbou a obracení se k východu.

Ababda

Ababda obývají území okolo jižních hranic Egypta a částečně zasahují do severovýchodního Súdánu. Nejvíce se jicj nachází v okolí města Asuánu. Některé skupiny žijí okolo Džebel Hamáta a v místech, která více vyhovují zemědělství než pastevectví. V Súdánu se některé sekce Ababda nacházejí u Šendy a dokonce i jižně od Chartúmu. Dnes jeho příslušníci patří k arabizovaným obyvatelům Egypta a jsou zcela integrováni a zapojeni do egyptského státního zřízení, což je v tomto směru odlišuje od ostatních Bedžů. Již v polovině

19. století je popisuje Alfred von Kremer s romantickým zaujetím jako kmen zcela smíchaný s arabskou krví: „Obvykle tmavé, ano, černé pleti horoucí, velké oči, bohaté, kudrnaté vlasy [......] oválný obličej s ohrnutým nosem,...“ Ze života Ababdů nám udává, že někteří žijí v chatrčích a jiní ve stanech, mnoho Ababdů již opustilo tradiční způsob nomádského života a věnuje se rolnictví: „.....v Derwě, v blízkosti Kenne se nacházejí kolonie Ababdů, kde obdělávají půdu, kterou jim poskytlo egyptské vedení.“ V nejmenších vesnicích okolo několika set obyvatel dnes většina obyvatel patří ke stejné genealogické skupině. V některých větších usedlostech je možné nalézt Ababdy spolu s Bišariny.

Zemědělství je posledních dvě stě let hlavní obživou Ababdů, čímž se výrazně lišili a liší od ostatních Bedžů. Zemědělství je povinností mužů, byť se na něm mnohdy podílí i starší ženy, nikdy však ženy mladé. Muži se také starají o stavbu budov a vodní systémy, jako je šaduf nebo saqija. Nejčastějšími plodinami Ababdů jsou bavlna, cukrová třtina, kukuřice, durra, pšenice, sezam a různé druhy ovoce a zeleniny. Z domácí zvěře lze nalézt v usedlostech Ababdů drůbež, ovce a kozy. Dospělí se pak starají o velbloudy, kteří jsou tradičně u Bedžů zásadním dopravním prostředkem. Na velbloudech také objíždějí týdenní trhy v různých usedlostech či městech a prodávají své výrobky.

Na pobřeží Rudého moře žije klan rybářů, Kirajdžáb, označovaný za pravé Ababdy. Mezi jednotlivými skupinami je také odlišný pohled na původ Ababdů. Někteří jej odvozují od Zubajra al-Awwána (druha Mohammedova), súdánští Ababdové vedou jejich rodovou linii k Salmanovi, Arabovi z kmene Banu Hilál. Tradiční legendy hovoří o tom, že Ababdové přišli do Egypta s armádou Amr ibn al-Áse, mísili se s místní berberskou populací a Bedži, ale legend o jejich původu je nespočet, je tedy těžké některé z nich věřit. Arabský dialekt přijal mnoho slov z jazyka Bedžů, někteří badatelé srovnávají dialekt Ababdů s arabštinou mluvenou ve městě San’a v Jemenu. Nejvýznamnějšími skupinami v Súdánu jsou Fukará a Milajkáb, které dle tradice přišly do Súdánu za vlády Fundžského sultanátu, aby hlídaly karavanní cesty mezi Egyptem a Súdánem. Nejvýznamnější egyptskou sekcí Ababdů je Aššabáb.

V každé vesnici Ababdů se nachází mešita, která slouží také jako veřejné shromaždiště a zásobárna vody. Dalším veřejným místem pro Ababdy je kheima (v arabštině znamená „stan“), sídlo medžlisu (vesnické rady). Nejedná se o stan v pravém slova smyslu, dnes jsou tyto budovy stavěny z jílovitých cihel, ale název kheima se zachoval. Výdaje na stavbu takové budovy jsou zpravidla podporovány celou komunitou.

Sánusíja

Muslimský řád založený v první polovině 19. stol. Muhammadem ibn Alí al-Sánusím, zejména obchodní aktivity s vnitrozemím i s říší Wadaj. V polovině 19. století se Sánusíja rozšířila mezi kočovné společnosti v Kyrenajce. Evans-Pritchard ukázal, jakou roli hrála Sánusíja mezi a uvnitř jednotlivých kmenů. Sánusíja zaujala své místo i u nearabských společností ve vnitrozemí, kde se konci 19. století stal dominantním řádem. Roku 1931 došlo k masakru příslušníkůřádu ze strany italských koloniálních vojsk a roku 1969 byl řád potlačen po revoluci Muammara Kaddáfího. Poslední sánusíjský šejch Idrís (vnuk zakladatele řádu) se stal králem nezávislé Libye roku 1951.

Šádhilíja

Řád založil v Tunisku Abul Hassan aš-Šádhilí (z. 1256). Rozšířila se zejména v severní Africe, původně měla volnější organizaci bez řádových domů a sám Šádhilí vyzýval své následovníky k setrvání v zaměstnání a nikoli k asketické chudobě.

Qádiríja

Qádiríja se pokládá za nejstarší islámskou taríqu, založenou Abdal Kádirem na přelomu 11. a 12. století. Stoupenci žijí kromě Iráku a Pákistánu také v severozápadné Africe.