Moje první rybaření na NZ

I přesto, že můj tatík je snad nejvetší rybář co znám, tak svoje první rybaření jsem si odbyl až tady. Na Novém Zélandě.

Svůj první víkend jsem trávil tak, že "moje rodina" u které teď bydlím, jela na víkend na chalupu. Mají tři malé děti (6-9let) a tak se není čemu divit, že chtějí vypadnout do přírody. Ano utíkají z Queenstownu, i přesto, že Queenstown je na moje poměry už dost v přírodě.

Ale jak vypadá rybaření v místních podmínkách?
Já si představoval, jak budu muset brzo ráno vstávat, protože ryby přece po ráno berou nejvíc, budu někde mrznout v zamlžený krajině,  popíjet horký kafe z termosky a ono né. Žil jsem v omylu. V klidu se vyrazilo až po poledni. A žádná troškařina. Vyjela celá pětičlenná rodinka, já a ještě babička. Do jednoho auta bychom se nevešli a tak se jelo rovnou dvěma. Bylo mi trochu divný, že se do jeapu nakládá nějaký obrovský pytel, mně neznámého obsahu, pruty z něj ale zaručeně nekoukali a v autě taky nebyly. Ze šňůry se stáhly dva neopreny i s botkami, asi budou chtít ještě potom surfovat? Ale už jsem se v životě naučil se ničemu moc okatě nedivit. Tak jsem se prostě nedivil. Jelikož pláže kolem Invercargillu jsou značně rozlehlé. Jestli jste viděli film s Anthony Hopkinsem, The Word faster Indien, tak ten podivín co na svoji motorce, kterou si sám postavil, porazil všechny vyhitekovaný americký stroje v té americký solný planině a furt drží rychlostní rekord, něco kolem 300km, se natáčel právě tady. Tenhle chlápek se tady ještě ke všemu narodil - film je super, doporučuji, varování pro slabší povahy-vemte si kapesníky. Není problém se projíždět po plážích i půl dne. Najít si to nejlepší místo k rybaření přímo z auta není problém. My to tak udělali a myslím, že to tak dělají všichni. Protože prostě Kiwis. Tam kde se Bredovi, vždycky o tak důležitých věcech musí přece rozhodnout chlap, zdálo, že to je to pravé místo, prudce ztrhl volant do leva a najel co nejblíže k vodě. Tak daleko co to mokrý písek dovolil. Asi tady fakt nebyl poprvé, jelikož kola skoro olizovala voda. Na moje ukazování nereagoval. Prej, že to je dobrý. Pak otevřel ten pytel vytáhl z něj snad 20m dlouhou rybářskou síť a tu nechal dětem roztáhnout po pláži. Po mně mezi tím hodil neopren a než jsem samým překvapením stačil zavřít pusu, už byl oblečený vtom svým a až v tuto chvíli mně došlo, že žádné pasivní vysedávání na břehu a čekání na to co samo chytne se konat nebude. Dle dvou tlustých dřevěných kůlů na konci sítě a dvou lan (za nedlouho jsem poznal, že tažných), přítomnosti dvou neoprenů a díky tomu, že jsme tady byli jen dva chlapy a mě furt ležel neopren v náruči, jsem pochopil velmi rychle, jak ten fisching bude probíhat. Že mi nezbývá nic jiného, než se do neoprenu vecpat. Bude to prostě férový boj. Dva chlapy proti neznámému počtu ryb.
V neoprenu jsem si spíš připadal jak survař co mu právě ukradli na liduprázdný pláži surf a ne jako rybář, ale co, lov teprve začíná.
Bred mně solidárně první rundu nechal jít skoro po břehu a sám se z kůlu na konci sítě skoro potápěl. Voda nebyla zas tak studená, místy jsem měl pocit, že neoprén mám spíš pro chvíle strávené ve vzduchu než pod vodu. Já šel tedy skoro po břehu a dával pozor, aby se spodní hrana sítě s olovněnými zátežíčky nedostala moc nad dno. Takže jsem udržoval dolní konec kůlu furt u dna. Dá to přeci rozum, naše taktika byla zcela jednoduše účelná. Bred se snažil o to samé na druhé straně, akorát byl dál od břehu a snažil se jít tak pět metrů přede mnou. Tím vznikal oblouk, který se ke konci zužoval a zužoval a zužoval… až se nám na břehu pleskali rybičky. Byly to flandři, prý, já to nepoznám. Pro mě to na první procházku bylo šest těch placatých ryb, co mají oči jen na jedné straně a celý den se jen válej v písku. No celý den už né, tenhle měli prostě smůlu. Velký byly tak akorát do největší pánve, co najdete v polici. Tak dobře. Asi 30-40cm, ale skoro v kruhu. No vždyť říkám, že akorát do pánve. Kraby a mořské chaluhy co jsme pak 20 minut vymotávali a vytrhávali ze sítě, ale musím do úlovku započítat taky.
Další rundu už jsem šel já. Bylo to docela dřina. Šel jsem o něco delší kus než Bred, ale nejspíš to vedlo k tomu, že ty velký chytrý, ty vychcaný ryby, nám stačili uplavat a v síti skončili jen malí kusy. Ty jsme solidárně pustili zpátky do vody. O co míň bylo ryb o to víc bylo krabů. Takže čištění sítě nám zabralo tentokrát 30m.
Na potřetí šel opět Bred. Ale situace se opakovala jen jsme čištění sítě nechali až na večer ke grilování úlovku. 
Flandr chutná výborně a nemá žádný malý kosti. Takže ideální ryba pro líné strávníky, když si jí teda nemusí zrovna i chytit. Není ji třeba obírat jen sežrat…… jako zákusek byly různé mušle co se taky zachytili v síti.