Palačinka blues

(Afrika - Maroko)

Jedno malé splnění mého malého přání aneb jak jsem dělal své první palačinky ve vysokohorských podmínkách.

Všechno to vlastně začal, a za vše tedy také může můj kolega v práci.

To on měl jednou nápad, že lézt po horách a dobývat vrcholů už ho jen tak neuspokojuje. A tak hledal něco, čím by své výstupy okořenil( no spíše osladil J). A jelikož je cukrář, a teď již také výborný pizzař, řekl si, že bude věru věrný svému řemeslu a bude dělat dobrůtky na místech, kde je většina lidí ráda, že se vůbec dostane. Jeho výkon na Mont Blanku byl náležitě oceněn.Každý kdo tam toho dne byl, si zajisté bude pamatovat to, co tam na vlastní oči spatřil. A jelikož jsem jeho vyprávění o tom jak byli lidé překvapeni poté co viděli, hltal, jak rakvičku se šlehačkou na kterou se týden těšíte, rozhodl jsem se, že i já musím vidět, jak vypadá úsměv na horách plný milého překvapení, poté co si dáte do pusy sladké potěšení v podobě křupavé palačinky. A jelikož má nejbližší cesta vedla do afrického Maroka a zároveň jsem věděl, že výstup na tamější nejvyšší horu je v plánu-bylo rázem rozhodnuto.

A tak máte možnost si tady přečíst krátké vyprávění o tom, jak jsem dělal své první palačinky ve vysokohorských podmínkách.

Všechno se to událo jen díky tomu, že jsem odcestoval do Maroka jako osoba zodpovědná za přípravu snídaní pro potřeby běžného katalogového zájezdu cestovní agentury Adventura, pro satelitní cestovku Tajmen. A tímto jim také děkuji, že mi svěřili důvěru v to, že klienti dostanou své snídaně řádně připravené a v dostatečném množství, a že budou spokojeni. Zda to tak opravdu dopadlo? To musí posoudit jiní.

Protože jsem vyučený kuchař, tak nemohu tu trochu práce po ránu považovat za kuchařské umění, ale přesto jsem byl jednou mile překvapen. Asi po pátém dnu vaření, když se jedna mamka po jedné snídani, ke které byla nějaká pomazánka ptala, kam že to strkám ten elektrický mixér? A jak to dělám, že jí to vrčení mixéru po ránu vůbec nebudí? Chlapsky jsem jí tedy po pravdě odpověděl: „Jó, pravá ruka. Je přeci, pravá ruka!“ To jí stačilo k tomu, aby s výrazem nepochopení odešla přemýšlet o tajemství hladkých pomazánek bez elektrických mixérů.(Když máte dostatečně velkou mísu, dobrou metlu, silné ruce a dostatek času, tak dokážete stvořit hladkou pomazánku i bez mixéru.) J K samotnému výstupu Vám toho moc neřeknu, to není předmětem tohoto vyprávění. Jen krátce popíšu, jak jsem se tam vlastně dostal.

Z Asni, to je jedno podhorské městečko ve Vysokém Atlasu, jsme náklaďákem popojeli do Imlilu(1500m), kde jsme započali náš vysokohorský trek. Spousta lidí si zaplatila oslíka, no oni to nejspíš byly spíše muly, aby jim vynesli věci k našemu noclehu u Neltnerovy chaty (3150m), odkud se druhý den šlo nahoru. Já jsem služeb osla bohužel nemohl využít, protože pak by můj plán nebyl tolik v mých očích hodnotný. A tak jsem si těch 1650 výškových metrů vyšlápl jako by se nechumelilo. Při skládání věcí z náklaďáku jsem sice zaslechl nějaké řeči o tom, že si tam někdo nahoru snad potáhne celou domácnost, ale já byl klidný a dělal jsem, že neslyším. Jen já totiž věděl, že si sebou nahoru táhnu ,,jen kuchyň´´. A to je z celé domácnosti přeci jen malá část?

U Neltnerovy chaty jsme trávili noc. Někdo v chatě. Někdo jiný, tak jako já, ve stanu. A i přesto, že byl říjen v Africe, tak byla večer zima, jako když praští. No ono nedaleký sníh, který se táhnul až k vrcholu, nám dával jasně najevo, že zadarmo to dobytí vrcholku nebude. A jelikož byla docela zima a ráno se vyráželo už za prvního slunečního rozbřesku, usoudil jsem, že bude nejlepší si udělat těsto dopředu. A tak jsem při svitu baterky rozbíjel slepičí vejce. Ano normální vejce. Ne nějakou instantní sračku, co chutná jak zbytky zc hemikova stolu, ale normální slepičí vejce. Taky jsem náležitě pyšný na to, že přečkali cestu až do výšky 3150m v nerozbitém stavu. Míchal jsem mléko s hladkou moukou, přidával cukr a míchal a míchal. Litoval jsem jen, že jsem si sebou nevzal i metlu, jelikož míchat těsto na palačinky v ešusu vidličkou, není zrovna ta nejlepší vysokohorská zábava. Ale asi po hodině míchání jsem měl těsto tak hladké, bez žmolků a drůbků, že jsem si řekl, že ho zbývá už jen vyzkoušet. Se slovy: „První se stejně vždycky vyhodí“ jsem začal dělat testovací první palačinku. V tom ale najednou přišel můj první spolubydlící a to nejde mu jen tak říci, že to je jen zkušební palačinka a že budou až zítra na vrcholu. Nedal se umluvit a tak mi jí sežr.. . Ale nějak jsem si v tu chvíli, kdy mě napadlo si to udělané těsto vyzkoušet neuvědomil, že ona taková palačinka, když se smaží na pánvičce ve stanu v horském sedle, spíše než medvěda přiláká někoho úplně jiného. A tak moje testování těsta skončilo tak, že ve stanu pro dva lidi, jsme nakonec seděli v sedmi a já tam do toho všeho ještě dělal palačinky. A pak jsem místo spánku ještě přimíchával těsto.

Druhý den to bylo nahoře už jen takové hraní. Bylo nádherné slunečné počasí, nijak velká zima a tak to šlo všechno hladce, jak na másle palačinky. Vařič vařil. Pánvička pánvičkovala. Palačinky se palačinkovaly. Lidem chutnaly. Překvapený byli taky. Obzvláště skupinka Belgičanů. Ty tomu nemohli pořád uvěřit a jediné na co se ze začátku zmohli, byli výkřiky obdivu: „Creps?Och!“ No a poté co jednu dostali se tak krásně usmívali, tak jako když dáte dítěti hračku po které dlouho touží, že nezůstalo jenom u jedné. Někdo odněkud vytáhl mandarinky. Jiný zase našel trochu alkoholu, co měl sloužit jako vrcholoví přípitek. Někdo další přihodil kousek čokolády. No a já z toho všeho dělal palačinky.

A tak se mi splnil můj sen. Viděl jsem šťastné oči plné milého překvapení po pozření mého sladkého pokušení.

Do deníčku si můžu s klidným srdcem napsat, že flambovat palačinky s ovocem v 4167metrech nad mořem opravdu stojí za tu trochy námahy