O Albánii

Fakta, postřehy, upozornění, varování, doporučení a zajímavosti před cestou (sorry, ale fakt nevím autora.Tak nemohu uveřejnit)

Albánská republika (dále jen Albánie) leží v západní části Balkánského poloostrova. S celkovou rozlohou 28.748 km2, z nichž 27.398 km2 zaujímá pevninská část a zbytek tvoří vodní plochy, se řadí mezi nejmenší země Evropy. Na této ploše žije přes 3,2 milionu obyvatel. Rozlohou i počtem obyvatel je tak Albánie přibližně třikrát menší než Česká republika.
Albánie se strategicky rozprostírá podél Otrantské úžiny, která spojuje Jaderské a Jónské moře se Středozemním mořem, čímž je dána její přemosťující poloha mezi západním a východním kulturním prostorem, jenž ovlivnil albánskou historii i mentalitu obyvatel. Albánské hranice měří celkově 1.094 km, ze kterých připadá 657 km na souš, 121 km na řeky a jezera a 316 km na pobřežní pásma.
Albánské pobřeží je členité díky četným zálivům (Drinský, Rodonský, Lalcký, Duresský, Karavastaský, Vlorský a Dukatský).
Severní Albánie sdílí hranici s Černou Horou a Kosovem (287 km), na severovýchodě s Makedonií (FYROM) -151 km, na jihu a jihovýchodě s Řeckem (282 km). Západ a jihozápad Albánie lemují Jaderské a Jónské moře. Albánské hranice zůstaly prakticky nezměněny od roku 1912, kdy byla Albánie vyhlášena nezávislým státem.

Albánie je hornatou zemí s průměrnou nadmořskou výškou 708 m. n.m. Hornaté krajiny s výškou v rozmezí 1.000 až 2.000 m.n.m. tvoří 28% rozlohy, nad 2.000 m.n.m. 1%.
Severní horské pásmo tvoří tzv. Albánské Alpy o rozloze 2.200 km2 s nejvyšším vrcholem Jezerce (2.693 m.n.m.). Drsnému kraji dominují pyramidové kopce, hluboké strže a říční údolí Vermosh, Valbone a Thethi. Hustota obyvatel je zde velmi nízká, převažuje extenzivní chov dobytka.
Střední hornatá oblast o rozloze 13.000 km2 leží mezi údolím Drin na severu a řekami Sevill a Osum na jihu. Nejvyšším vrcholem nejen v této oblasti, ale v celé Albánii je Korabi (2.751 m.n.m.) ve stejnojmenném pohoří v blízkosti hranic s Kosovem. Ve srovnání s Albánskými Alpami jsou hornatá pásma v této oblasti méně drsná, méně strmá a mají více vegetace. Řeky Mati, Shkumbin, Seman a Černý Drin vytvářejí stejně jako jezera Ochrid, Prespanské či Lurské malebnou krajinu.
Jižní hornatá oblast pokrývá plochu 7.000 km2. Na východě, jihovýchodě a jihu ji ohraničuje albánsko-řecká hranice, na západě Vlorský záliv. Horské masívy jsou vápencové s menším množstvím zeleně. Nejvyšší horou je Papingji (2.486 m.n.m.), následuje masiv Tomori (2.417 m.n.m.). Největšími řekami jsou Osum, Drin, Vjose a Bistrica. Rozšířené je pastevectví.
Západní pobřežní nížinná oblast, tzv. Západní proláklina, se táhne od jezera Hoti na severu až po Vlorský záliv na jihu a proniká až 50 km od pobřeží k horským štítům. Zaujímá plochu 6.500 km2. Podél pobřeží je množství lagun a rozsáhlé písčité pláže. Moře je v celém albánském úseku Jaderského (nikoliv však Jónského) moře silně znečištěné.
Albánie je zemí s přírodním bohatstvím. K velkým nalezištím patří ložiska živice, železných rud, chrómu, niklu, mědi, kobaltu, fosforu, bauxitu, magnezitu, dolomitu, sádrovce, soli, kaolínu, azbestu, magnezitu a dalších. Ložiska zemního plynu jsou odhadována na 22.400 mil.m3, zásoby ropy na 200 mil. tun. Převážná část uhelných i dalších dolů byla uzavřena po pádu komunistického režimu.

Albánie má velké bohatství vodních zdrojů. Celková vnitrozemská vodní rozloha činí 1.350 km2, říční síť tvoří 721 km, z toho řeka Drin na severu země měří 285 km, řeka Bune, která je jedinou splavnou řekou v zemi v délce 41 km, řeka Shkumbin, rozdělující Albánii historicky na Ghergeriu a Toskeii - 181 km, řeka Vjose 272 km. V Albánii je 247 přírodních a umělých jezer. Největším je Shkoderské (Skadarské) v severní části země s plochou 368 km2, z nichž 149 km2 náleží Albánii, následuje Ochridské s 363 km2, z nichž Albánii připadá 111 km2. Toto jezero je tektonického původu, má mimořádně bohatou faunu a flóru a je nejhlubším jezerem na Balkáně (295 m). Prespanské jezero zaujímá 285 km2, z toho Albánii patří 50 km2. Butrintské jezero poblíž hranice s Řeckem má slano-sladkou vodu. Dvanáct ledovcových jezer v severní Albánii pokývá plochu 100 ha. V Albánii je řada umělých přehradních nádrží s hydroelektrárnami. Největší z nich jsou na severu u Tropoje, Kukesu a Shkoderu.
Albánský hydroenergetický potenciál je dosud využíván ze 30%. Vzhledem k průměrnému počtu 245 slunečných dnů v roce má Albánie perspektivně široké možnosti i ve využívání solární energie.

V Albánii roste na 3.200 druhů rostlin, což představuje 29% celkového objemu evropské flóry a 47% flóry Balkánského poloostrova.
Albánie má poměrně pestrou faunu, která zahrnuje typické balkánské a středomořské druhy, přičemž však řada z nich patří k velmi vzácným a některé jsou blízko vyhynutí. Ve snaze snížit nedovolené pytlačení albánské úřady zřídily 23 loveckých rezervací. Potvrzen je ojedinělý výskyt medvěda hnědého, nejasnou zůstává početnost vlka a šakala, hojněji se vyskytují rys ostrovid, jeleni, srnci, divoká prasata a lišky. V albánských pobřežních vodách žije na 300 druhů ryb, z nichž některé patří k vzácným. V porovnání s ČR je v Albánii mnohem bohatší fauna plazů a ptáků. Orel skalní se stal symbolem Albánie a je součástí státního znaku, albánské vlajky i názvu země. Albánci sami sebe nazývají Shqiptare, tj. lidé země skalních orlů.
Chráněná území v Albánii jsou ve vlastnictví státu. Existují tři kategorie ochrany - národní parky, přírodní rezervace a přírodní památky.
V národních parcích je zakázán lov, ale povolen vjezd vozidel. Celkově zaujímají plochu 8.000 ha, z toho 2.300 ha má Národní park Thethi v Albánských Alpách, 1.280 ha Národní park Lure ve Střední hornaté oblasti, 2.119 ha Národní park Dajti západně nad Tiranou, 1.300 ha Národní park Bozdoveci (též Bredhi i Drenoves) na svazích v pohoří Morave, 1.010 ha Národní park Llogare jihovýchodně od Vlory, bohatý převážně na borovicové lesy, 29 km2 Národní park Butrint při hranici s Řeckem a 1.250 ha Národní park Divjake při pobřeží v blízkosti města Lushnje.
Rozloha lesních ploch se prudce snižuje vlivem intenzivní a zcela neřízené, převážně nezákonné těžby dřeva (na palivo a stavební dříví) při absenci vysazování nových porostů. Zatímco v roce 1970 zabíraly lesy 43% území státu, v současnosti necelých 25%, přičemž tento podíl každoročně dále klesá. Rozsáhlé a zpravidla jen velmi obtížně přístupné horské oblasti kolem Tirany a dalších albánských měst zůstávají prakticky holé a v důsledku trvale prováděného odlesňování jsou stále výrazněji zachváceny půdní erozí. Navzdory malebné konfiguraci terénu tak příroda v těchto částech Albánie působí mnohdy smutně.
Nezákonná těžba dřeva a silná půdní eroze jsou viditelnými civilizačními projevy na více než třetině území státu, kde chybí infrastruktura a která po odchodu převážné části venkovských obyvatel do měst po pádu komunistického režimu počátkem 90. let je prakticky liduprázdná.

Albánie je zemí s relativně vysokou seismickou aktivitou. K ničivým zemětřesením o síle 9 stupňů Richterovy stupnice dochází jednou za 25 let, ročně proběhne v průměru 5 zemětřesení o intenzitě 4-5 stupňů Richterovy škály.
V Albánii je podél pobřeží středomořské, subtropické klima, charakteristické horkými a suchými léty a vlhkými zimami s častými dešti. Ve vnitrozemí převažuje kontinentální klima s výraznými sezónními výkyvy teplot. S výjimkou pobřeží jsou v Albánii obvykle chladné, nepříjemné zimy, ve vyšších horských polohách s větším množstvím sněhu. Vzhledem k chybějící infrastruktuře a nedostatku prostředků k odklízení sněhu zůstává plošně velká část země po napadení prvního sněhu víceméně v izolaci až do jarních měsíců.
Častým problémem jsou záplavy a sucha. Na jaře jsou záplavy důsledkem tání sněhu, na podzim přívalových dešťů. Intenzita a frekvence záplav mají vzestupný trend v důsledku bezohledného odlesňování země.
Sucha se obyčejně projevují v létě a v ranném podzimu a přivodí zpravidla energetickou krizi a četné požáry. Výpadky proudu způsobují přerušení dodávek vody.
Albánie se potýká s ekologickými problémy vyvolanými znečištěním ovzduší, mnoha řek, pobřeží Jaderského moře a v některých regionech i půdy, ač průmyslová základna v zemi je minimální. Hladina jedovatých substancí ve vzduchu v řadě míst mnohonásobně převyšuje normy SZO (WHO). Úmrtnost v důsledku onemocnění dýchacího systému v posledních letech prudce roste a již nyní patří k nejvyšším v evropském kontextu.
Podle dostupných zdrojů zůstává cca 10 tisíc tun chemikálií a toxických látek v opuštěných továrnách z komunistické éry.

Turisticky zajímavé oblasti:

Z turisticky nejatraktivních a navíc poměrně snadno dostupných destinací v Albánii lze uvést Skadarské či Ochridské jezero, Shkodru s pevností Rozafa, pevnost v Lezhi, historickou Kruju s tamějším hradem a muzeem, pevnost Preze nad letištěm nedaleko Tirany, pevnost Petrela přebudovanou na restauraci nedaleko Tirany na výpadovce k Elbasanu, okolí Vlory a Sarandy. Z historicky významných míst nelze opomenout Apolonii a Butrint, případně Durres. Nejkrásnější místa na pobřeží jsou mezi Vlorou a Sarandou - snadno dostupná v úseku Vlora-Dhermiu, obtížněji mezi Dhermiu a Sarandou (tzv. Albánská riviéra). Nedaleko Delvine v blízkosti silničního tahu mezi Sarandou a Gjirokastrou je výjimečný přírodní úkaz - Modré oko (Syri Kalter), který rozhodně stojí za zhlédnutí.
Krásné výhledy na Tiranu a okolí nabízí výlet na Dajti (viz níže- Tirana-albánská metropole), za pěkného počasí skýtá nezapomenutelná panoramata horská silnice z Tirany do Elbasanu.Z vnitrozemí patří k nejzajímavějším historická Gjirokastra, která figuruje od roku 2006 na seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO, a Berat, který se o zařazení na tuto listinu rovněž uchází. K turisticky přitažlivým městům patří i Korča, Permet či Elbasan. Překrásná, leč obtížně dostupná je oblast Lurských jezer nedaleko Peshkopje. Velmi obtížná je i dostupnost Albánských Alp (Vermosh, Theth,Valbona) - viz níže - samostatná subkapitola.
Nezapomenutelným zážitkem je 3,5 hodinová plavba říčním trajektem z Komani do Fierze, odkud lze poté pokračovat po poměrně slušné, asfaltové silnici do správního střediska oblasti Tropoja - Bajram Curri.
Turisticky atraktivní jsou i všudepřítomné bunkry (viz níže - samostatná subkapitola).
Albánská metropole Tirana a širší okolí
Tirana je v současnosti ukázkovým příkladem města v přechodovém období. Bouřlivý a překotný charakter této etapy společně s mnohaletým všestranným zpožděním za vývojem v ostatních metropolích někdejšího východního bloku souvisí s řadou albánských specifik: s historickými důsledky řady po sobě působících kultur, nepříznivými dopady autoritativní urbanistické disciplíny fašistického režimu za II. světové války, poválečnou striktně plánovací praxí diktátorského komunistického režimu E. Hoxhy i následným porevolučním anarchismem, který se ve sféře stavebnictví projevil chaosem, postrádajícím smysl pro urbanismus a řád. Tirana je v současnosti nejmladší metropolí v Evropě a jedním z nejmladších měst v celosvětovém kontextu. Průměrný věk jejích obyvatel činil ještě nedávno pouhých 26 let, v současnosti přesáhl věkovou hranici 28 let.
Tirana patří nesporně k nejdynamičtěji se rozvíjejícím městům v Evropě. Radnice je vystavena řadě problémů, které jsou v porovnání s ostatními evropskými metropolemi v některých směrech výjimečné. V uplynulé dekádě se počet obyvatel města více téměř ztrojnásobil (ze 300 tisíc na 700 - 800 tisíc) díky migraci obyvatel převážně z hornatého a chudého severu a východu země, aniž by se tomu však adekvátně přizpůsobila městská infrastruktura. Deficit v tomto směru se začíná postupně snižovat až v posledních několika letech.
Velmi nápadný rozdíl je mezi nevzhlednou západní a plochou menší, leč výrazně modernější východní částí města. Pomyslná „dělící čára“ přitom prochází ve směru od letiště širokou výpadovkou vedoucí z přístavu Durres, pokračuje kruhovou křižovatkou “Zogu i Zi“ (“Černý pták“) a u hlavního nádraží se stáčí širokým bulvárem do středu města.
Tirana je podle oficiálních statistik jedním z nejvíce znečištěných měst v Evropě i ve světě. Znečištění ovzduší je mimořádně vysoké jak kvůli všudepřítomné výstavbě a problémům s komunálním odpadem, tak díky vozovému parku, který jako celek nesplňuje základní technické parametry, byť podíl ojetých vozů klesá. Pálení odpadků včetně plastikových lahví přímo v centru města je nadále častým jevem, situace se začíná zlepšovat v tomto směru jen pomalu a až v poslední době.
V Tiraně jako ani nikde jinde v Albánii není čistička odpadních vod ani spalovna odpadu.
Hustota obyvatel je v albánské metropoli extrémně vysoká: užší jádro města obývá na 35 km2 na 600 tisíc obyvatel. Město - jako celá Albánie - se potýká s deficitem elektrické energie. Mnohahodinové výpadky proudu jsou v zimním období každodenním jevem. Na činnosti lokálních generátorů závisí čas od času i fungování objektů prioritního významu.
Po parlamentních volbách v červenci 2005, kdy došlo k rotaci moci a byla jmenována vláda pravého středu v čele s předsedou Demokratické strany, někdejším prezidentem a současným premiérem S. Berishou, zůstává Tirana v rukou opozice, tj. socialistů v čele s předsedou Socialistické strany a svým starostou E. Ramou. Vlekoucí se spory mezi vládou a opoziční městskou radnicí se občas negativně projevují v komunální politice.
Stav městských komunikací byl donedávna kritický. Změn k lepšímu postupně doznává v některých úsecích, zejména na hlavních tazích, které se společně s mosty nejen asfaltují, ale i rozšiřují. Postupně se asfaltují i některé vedlejší ulice. Většina z nich má však nadále makadamový povrch a často jsou ulicemi slepými. Kromě výmolů, z nichž některé svojí hloubkou ohrožují bezpečnost provozu i chodců, představují určité nebezpečí, zejména po setmění, i kanály, jejichž kryty na vozovkách i chodnících často chybějí a novými nejsou obvykle dlouho nahrazeny.
Většina vedlejších ulic dosud není pojmenována, na domech chybějí popisná čísla, byty až na výjiímky nemají poštovní schránky.
Hromadnou městskou dopravu zajišťují vedle taxi převážně ojeté autobusy ze zahraničí, často v nevyhovujícím technickém stavu. V poslední době bylo dovezeno větší množství autobusů repasovaných.
Vybavení a technický stav nemocnic se zlepšuje jen pomalu. Vozový park záchranné služby doznal pozitivní změny v r. 2005 díky dovozu jednoho sta sanitek Mercedes z fondů mezinárodních organizací, které byly distribuovány do všech větších měst.
Většina někdejších výrobních provozů ve městě je zdevastována.
Všudypřítomná výstavba se odvíjí na úkor starších staveb, které jsou až na ojedinělé výjimky demolovány, ač některé z nich by měly po rekonstrukci nesporně svou architektonickou hodnotu. Historické jádro v Tiraně prakticky neexistuje.
V celém městě není zatím podchod ani nadchod, zcela chybějí mimoúrovňové křižovatky.
Ocenění si zaslouží rozhodnost příslušných orgánů, s níž přistoupily k demolici desítek tisíc nezákonně postavených objektů po revoluci v r. 1991. Díky tomu se město stává průchodným a jsou vytvořeny elementární předpoklady pro jeho další rozvoj a modernizaci. Tiraně však nadále chybí komplexní urbanistický plán.
Obchodní síť je hustá, některé obchody s potravinami jsou otevřeny po celou noc. Místní „supermarkety“ jsou na evropské poměry velmi malé. První hypermarket v celé Albánii (QTU) byl otevřen na předměstí Tirany na podzim 2005. Velikostí (10 pokladen) však odpovídá spíše velkým supermarketům. Sortiment je na místní poměry solidní, co do četnosti jednotlivých artiklů zboží v porovnání s evropskými měřítky celkově skromnější.
V supermarketech zcela převažují potraviny a drogistické zboží z dovozu, převážně z Itálie a Řecka. Výhodou nákupu v těchto provozovnách je mnohem větší záruka, že zboží nebude mít prošlou garanci, než je tomu v malých obchodech, z nichž ne všechny jsou vybaveny generátory pro výrobu proudu.
Ve špatném stavu zůstává železnice včetně vozového parku. Význam železniční dopravy je však podružný. Tomu odpovídá i velikost a vybavení tiranského vlakového (ale i autobosuvého) nádraží. Mezinárodně je Albánie dosud propojena jen s Černou Horou, mezi oběma státy je však v provozu jen nákladní vlaková doprava.
Po ukončené druhé etapě rekonstrukce dosud jediného funkčního albánského civilního a současně mezinárodního letiště Tirana-Rinas (nově vybudavané letiště v Kukesu je sice dokončeno, ale není otevřeno) se očekává, že počet přepravených ročně vzroste na 1 milion osob. Nový letištní terminál pro přílety i odlety byl uveden do provozu v březnu 2007 a je spojen s městem moderní dvouproudou komunikací, která trasu mezi letištěm a centrem zkrátila na 19 km. Součástí druhé etapy rekonstrukce bylo i otevření nové budovy pro kargo přepravu.
Silniční obchvat se v Tiraně zatím neplánuje. Město je nyní spojeno nedávno vybudovanou, 35 km dlouhou, čtyřproudou rychlostní silnicí s největším albánským přístavem Durres, předměstí Tirany Kamza (Kamez) je spojeno dvouproudou poměrně kvalitní silnicí se severoalbánskou Škodrou a potažmo s Černou Horou přes hraniční přechod Muričan (úsek mezi Škodrou a přechodem Hani Hotit ve směru do Podgorice má dosud velmi špatný povrch).
V albánské metropoli je k dispozici široká síť domácích hotelů, ze zahraničních řetězců hotely Europapark-Rogner a Sheraton. Zmodernizován byl hotel Tirana Internacional v samotném středu města. Ubytovací kapacity v mnoha domácích hotelech se přiblížily evropskému standardu. Restaurační služby (nikoliv restaurační síť) jsou v Tiraně až na výjimky nadále na nižší úrovni.
Obchodní a bankovní střed města tvoří hlavní náměstí ( Sheshi Skenderbej) s několika přilehlými bulváry (Zogu i Pare, Shetitorja Deshmoret e Kombit) a ulicemi (Rruga e Kavajes, Rruga e Durresit). Postupně se zkrášlují bulváry podél koryta říčky Lany (Bulevardi Gjergj Fishta, Bulevardi Bajram Curi, Bulevardu Zhane d´Ark). Největší koncentrace restaurací, kaváren a zábavních podniků je v okolí "Sky Tower" kolem někdejší vily Envera Hoxhy, která z části nyní slouží rovněž jako restaurace.
Večer je v ulicích Tirany - na rozdíl od ostatních metropolí na Balkáně - v létě živo obvykle jen do 23 hod a v zimě do 21.30 hod. V pozdějších hodinách jsou ulice s výjimkou bezprostředního okolí několika nočních klubů a kasín prakticky liduprázdné.
Po celém městě se toulá velký počet psů, v noci i ve smečkách. Až na výjimky nejsou agresivní.
Jediné kino v Tiraně (Millenium II) postačuje pokrýt poptávku téměř milionového města. Sportovní TV přenosy mužská populace sleduje obvykle v restauracích a barech. V Tiraně je řada videopůjčoven, v porovnání s ČR s užším sortimentem a nabídkou prakticky výlučně kopií videokazet, DVD, CD i CD-romů.
V metropoli není žádné moderní veřejné sportovní zařízení s celoročním provozem. Plavecký stadion je pouze jeden, avšak bez vyhřívaného bazénu. V provozu je tak jen v letním období. Ke sportovním účelům (běh, částečně cykloturistika) lze omezeně využívat jediný městský park v Tiraně.
V Tiraně působí 6 domácích tiskových agentur. Na trhu jsou k dostání dvě desítky ústředních periodik a 9 časopisů. Sledovat lze 11 celoplošných rozhlasových stanic, 2 TV stanice s celostnátní působností, 12 lokálních TV stanic a bez satelitu 3 TV stanice zahraniční (z Itálie, Francie a Řecka).
Nově byla vybudována do dvou třetin hory Dajti nad městem pohodlná lanovka (první v Albánii) v délce 4,2 km, s přepravní kapacitou 360 osob/hodinu. Cestující dopraví z Tirany (100 - 200 m.n.m.) do výšky 1250 m.n.m. během 12 minut (vrchol Dajti 1610 m.n.m.).
ZOO i botanická zahrada v Tiraně existují, k evropskému standardu mají zatím velmi daleko.
Z blízkých destinací od centra Tirany, které stojí za zhlédnutí, lze doporučit Národní park Dajti (vozem lze po úzké asfaltové silnici vyjet za symbolický poplatek až k horní stanici lanové dráhy z Tirany), zříceninu pevnosti Petrela (592 m.n.m., přebudována na restauraci) s překrásným kruhovým výhledem, zřízeninu pevnosti Kala s moderní restaurací nad letištěm Tirana-Rinas, pláže s velmi početnými hotely v okolí Durresu, kam vede z Tirany čtyřproudá rychlostní silnice, či nedaleké historické město Kruja s hradem a historickou uličkou tvořenou starou zástavbou s obchody se suvenýry. Zajímavý je výlet křivolakou, leč asfaltovou horskou silnicí do 50 km vzdáleného Elbasanu, jehož historické jádro rozhodně stojí za zhlédnutí.
Malebné je nedaleké horské umělé jezero Bovila vzdálené jen 20 km od centra Tirany, které slouží jaké zásobárna pitné vody pro albánskou metropoli. Problémem je nesnadný přístup i zákaz koupání, odměnou pak unikátní přírodní scenérie.
Díky nové silnici podél pobřeží, budované z prostředků mezinárodních organizací, lze z Tirany poměrně snadno cestovat v pobřežním pásmu na sever k hranici s Černou Horou či na jih do Lushnje. Po překonání obtížnějšího úseku do Vlory lze pokračovat pohodlnou silnicí do Dhermi na pobřeží Jónského moře. Další trasu do Sarandy po malebném pobřeží Albánské riviéry, krajinou nápadně připomínající pobřeží Chorvatska či Černé Hory, lze doporučit jen dobrým a odvážným řidičům. Ostatní by měli upřednostnit trasu vnitrozemím přes Gjirokastru. Po ukončené rozsáhlé rekonstrukci vede nyní přes Durres, Rrogozhinu a Elbasan pohodlná silnice z Tirany až k Ochridskému jezeru a odtud do Makedonie. Cestovat lze z Tirany do Elbasanu i kratší, ale náročnější asfaltovou horskou silnicí a odtud pak pokračovat na Ochrid.
Severní Albánie, Albánské Alpy
Výjimečně drsná, ale současně i ojediněle krásná oblast severní Albánie přitahuje přes svoji - i na albánské poměry - nadprůměrnou ekonomickou a sociální zaostalost každoročně stále více zahraničních návštěvníků, jakkoli jejich počty jsou v porovnání s jinými evropskými turisticky atraktivními destinacemi více než symbolické. Hlavní překážkou skutečného rozvoje cestovního ruchu téměř v celé Albánii a v této oblasti zvlášť je chybějící infrastruktura všeho druhu, zejména silnic a potřebných ubytovacích kapacit. To v severní Albánii prakticky úplně vylučuje možnost hromadné turistiky.
Češi patří již tradičně k nejčastějším návštěvníkům tohoto regionu, zejména pak oblasti Albánských Alp (pohoří známé v ČR častěji jako Prokletje - černohorský název).
Bezpečnostní situace z hlediska kriminality se v Severní Albánii v poslední době výrazně zlepšila a přiblížila se celostátnímu průměru. Relativně nejnebezpečnější zůstává oblast Dukagjini (zóny Shllak, Postribe, Temal, Shosh, Pult, Shalle), kterou i místní policie turistům nedoporučuje navštěvovat. Jde o ekonomicky nejzaostalejší region v Albánii, prakticky bez jakékoliv infrastruktury, téměř liduprázdný, s bezpočtem jeskyní, ponorných řečišť a zrádných propadlišť, které dosud nebyly detailně zmapovány. V něm končí i stopy po třech českých studentech, pohřešovaných od září 2001. Donedávna se v něm ukrývali mnozí celostátně hledaní zločinci. V celém regionu je dosud aktuálním problémem krevní msta.
Albánské úřady jsou přirozeně rozvoji cestovního ruchu v celé Albánii včetně její severní části velmi nakloněny. V Albánských Alpách je třeba, aby každý turista přicestoval pouze ve dne, v letní sezóně, terénním vozem v dobrém technickém stavu, případně na výkonném motocyklu, ve vlastním zájmu se zaregistroval u místního policisty ve Vermoshi, Thethu či Valboně, byl zdráv v dobré fyzické kondici a v případě vysokohorských túr disponoval veškerým potřebným vybavením a vždy využil služeb místního průvodce. V žádném případě nelze spoléhat na jakékoliv “dovybavení na místě“. Žádné turistické mapy této oblasti v Albánii neexistují. U místních obyvatel si lze zakoupit pouze nejzákladnější potraviny. Rodinám s malými dětmi cestování po Albánských Alpách nedoporučujeme !!!
Ve Valboně i v sousedním údolí Thetu byla zřízena stálá policejní stanice, jejímž základním úkolem je registrace všech turistů. Ve Vermoshi policejní stanice není, protože její funkci nahrazuje nedávno otevřený, nedaleký hraniční přechod s Gusinjí (Plav) v Černé Hoře, který je v provozu i v noci. Díky asfaltové silnici z černohorské strany vedoucí až k hraniční závoře je odtud poměrně snadno dostupný.
Nejsnazší přístup do oblasti Tropoja se sůprávním střediskem v Bajram Curri (přavaha muslimského obyvatelstva zejména bektašského směru) vede z Kosova přes Djakovicu. Z albánského vnitrozemí lze použít buď trajekt z Komane do Fierze (3,5 hodiny plavby, mimo sezónu denně v 10.00 z Komani, v sezóně navíc i v 15.00, z Fierze v 06.00) a odtud cestovat po relativně slušné asfaltce do Bajram Curri nebo absolvovat poměrně náročnou trasu přes Puke a Fushe Arezi po příkrém ubočí horského hřebenu do Fierze (celkem cca 100 km), přičemž přibližně 40-ti km úsek v náročném terénu před Fierzem není dosud vyasfaltován a povrch vozovky je špatný. Zhruba v půli cesty mezi Fushe Arez a Fierze je jediný hotel na celé trase, s kapacitou 12 lůžek a výbornou kuchyní. V jeho blízkosti se rovněž staví vyhlídková restaurace a čerpací stanice, která bude poté jedinou v celém 100 km úseku cesty. Existence této spojnice je důvodem, proč v úseku drinské soustavy mezi Fierze a Kukesem nepluje pravidelně trajekt, ale jen příležitostně, zpravidla jednou týdně menší plavidlo.
Celá oblast nedaleké Valbony je t.č. (červen 2007) již přes půl roku bez proudu. Obnova elektrického vedení si vyžádá ještě delší čas. Albánská strana výhledově uvažuje o vyasfaltování tamější 30 km kamenité cesty z Bajram Curri. Ta je zatím sjízdná jen pro terénní vozy. V porovnání s cestou do Thethu přes Boge (katolická oblast, vyasfaltován je 20 km úsek mezi Koplikem a okrajem Dedaje), ale i do Vermoshe přes Tamaru (katolická oblast, vyasfaltován je 15 km úsek od Hani Hotit k velehorskému kaňonu) je však mnohem snazší, neboť nepřekonává žádná horská sedla. V případě návštěvy Thethu zásadně nelze doporučit trasu přes Nderlyse, Letaj, Lokaj, Kir, Prekal a Ura e Shtrejte (oblast Dukagjini - převážně muslimská, v horní části katolická), která je extrémně těžká a v některých místech obtížně sjízdná i pro výkonné terénní vozy (další zdůvodnění - viz výše). Zásadně tak do Thethu doporučujeme jen spojnici z Kopliku přes Dedaj a Boge a návrat stejnou cestou.
K nejpopulárnějším trasám patří ve Vermoshi výlety z nedalekého sedla Kelmendi, v Thethu pěší procházka k blízkým vodopádům (ve směru Nderlyse) či obtížnější túra přes Rrogam do Valbony (3 až 4 hodiny), z níž lze podniknout náročný výstup na nejvyšší horu Alp Jezerce (5 až 6 hodin v jednom směru). Turistické stezky jsou nejen v Alpách, ale v celé Albánii neznámým pojmem. V atraktivních místech Alp nejsou vůbec žádné stezky, zdolávání horských vrcholů je tak spíše “věcí citu“ a vyžaduje nemalou zdatnost a odvahu.
V případě zájmu o vysokohorskou túru však policista ve Vermoshi, Valboně či Thethu ochotně zájemci doporučí některého z místních horských průvodců.
Jediným úkrytem ve vyšších polohách Albánských Alp jsou jeskyně, které však turista bez místního znalce hor nemusí při náhlé nepřízni počasí, setmění či zranění najít. Denní honorář místnímu průvodci se pohybuje podle náročnosti trasy obvykle v rozmezí od 10 do 30 EUR, výjimečně více.
Zatím jediný hotel v Thethu má kapacitu 30 lůžek. Přenocovat lze i ve Vermoshi či Valboně, avšak pouze v soukromí u místních obyvatel. Celková ubytovací kapacita je však velmi omezená, v žádné z osad řádově nepřevyšuje desítky lůžek.
Vzhledem k jediné přístupové komunikaci v extrémním vysokohorském terénu se sedlem ve výšce 1630 m.n.m. je Theth (cca 800 m.n.m.) po celé zimní období zcela izolován, Vermosh (cca 800 m.n.m.) bývá v zimě přístupný jen z černohorské strany a Valbona (930 m.n.m.) je bez spojení s okolním světem obvykle jen kratší dobu.
Čerpací stanice v Albánských Alpách není žádná. Tankovat lze pouze v Bajram Curri, Kopliku a v blízkosti hraničního přechodu Hani i Hotit s Černou Horou. Stejně tak v celé oblasti Alp není žádná opravna vozidel. Spravit pneumatiku lze pouze v Tamaře či Boge.
V případě nehody ve Valboně je nejbližší zdravotní pomoc ve 30 km vzdáleném Bajram Curi (nemocnice, dvě hodiny jízdy terénním vozem v jednom směru), v případě Thethu ve Škodře ( 90 km, nemocnice, 4 až 5 hodin jízdy ), v případě Vermoshe v Tamaře (60 km, 2,5 hodiny, jen nejzákladnější ošetření), resp. Škodře (100 km, nemocnice, 5 až 6 hodin jízdy).
Pohraniční oblast Albánských Alp s Černou Horou není na rozdíl od albánsko-kosovské hranice (široké okolí Kukesu podél hranice v některých místech až 17 km do hloubky albánského území) zaminována.
Albánská strana mobilním signálem dosud nepokrývá žádnou z centrálních oblastí Alp, signál v některých místech funguje mezi Hani i Hotit a Tamare, mezi Koplikem a Boge a Bajram Curri a Kelcyre. Spoléhat nelze ani na klasické telefonní spojení.
Při cestování po celé Albánii s výjimkou hlavních silničních tahů je pro každého turistu (a nejen pro něj) velkým problémem neexistence směrových ukazatelů cest. Ve venkovských a horských oblastech často nezbývá než cestovat z každého rozcestí naslepo a doufat, že byl vybrán správný směr a brzy se někde objeví domorodec, který ukáže, kudy dál.

Některé další náročné trasy do mimořádně zajímavých míst, dostupné však zpravidla jen v letním období a terénním vozem (zásadně nedoporučujeme cestovat po setmění a vždy cestovat jen s plnou nádrží)
- převážná část lokálních vozovek vedoucích z magistrály Škodra - Tirana -Rrogozhina - Fier - Vlora kolmo k pobřeží Jaderského moře s výjimkou Velipoje, Shengjinu, Durresu s okolím a Divjake (pláže i moře v celém úseku jsou vesměs silně znečištěny)
- Kukes-Krume-Golaj-Qafa e Lazhes-Bajram Curri (!!! nedoporučujeme, okolí vozovky z části dosud zaminováno)
- Kukes-Gostil-Nange-Bicaj-Skavice-Arras-Muhur-Peshkopi (cca 60 km v jednom směru, 4-5 hodin jízdy)
- Lurská jezera (trasa Rreshen-Prosek-Kurbnesh-Krej-Lure-Gur Lure-Peshkopi,cca 100 km, celodenní výlet)
- katolické poutní místo nad městem Lac (cca 6 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
- bektašské poutní místo nad historickým městem Kruja (cca 8 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
- mys Rodonit (cca 40 km v jednom směru, nejsnáze dostupný z rychlostní silnice Durres-Tirane z Maminasu přes Armath-Kuraten-Bize, Shetaj, celodenní výlet)
- celé širší okolí Tirany za pohořím Dajti (Zall-Her, umělé jezero Bovila, průsmyk Qafe Shtames a další, celodenní výlet)
- Librazhd -Lunik-Klenje-Shupenze podél hranice s Makedonií (nedoporučujeme, dle informace několika českých turistů na motocyklech je trasa zcela pustá a průjezdná jen s velkým vypětím sil, délka cca 70 km v jednom směru, 6 - 8 hodin jízdy )
- Gramsh-Dardhe (bektašské poutní místo) v pohoří Tomori (20km v jednom směru, 2-3 hodiny jízdy)
- kaňon Corovode (cca 25 km v jednom směru k Zaberzanu)
- úsek Gramsh - Malik mezi Elbasanem a Pogradcem (cca 60 km v jednom směru, 3 hodiny jízdy)
- Korce-Zvezde-Shuline-Gorice /Prespanské jezero/- (cca 60 km v jednom směru, 2 až 3 hodiny jízdy)
- Korce-pravoslavný klášter Voskopoje (cca 15 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
- katolické poutní místo nad Korčí (cca 15 km v jednom směru, 1 - 2 hodiny jízdy)
- úsek Kelcyre-Berat (cca 70 km v jednom směru, 6 - 8 hodin jízdy) !!! na mapách bývá často chybně značen jako silnice II. třídy
Náročné trasy sjízdné i vozidlem, které není určeno pro terén, při dodržení zásady zvýšené opatrnosti
- křižovatka mezi Fushe Arez a Puke a Rreshenem (špatný asfaltový povrch, cca 50 km v jednom směru, 3 hodiny jízdy)
- Burel-Bulqize-Peshkopi (cca 90 km v jednom směru, 3 hodiny jízdy v jednom směru)
- Tirana - národní park Dajti (lze absolvovat i lanovkou, po silnici cca 25 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
- Durres - mys Bishti i Palles (cca 20 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
- Vlore-Tepelene (cca 65 km v jednom směru, 3 hodiny jízdy)
- Leskovik-Carshove (cca 20 km v jednom směru, 1 hodina jízdy)
Vyasfaltované silniční úseky, které jsou v lepším stavu, než uvádí většina dostupných map
- hraniční přechod Muriqan - Shkoder (trasa Ulcinj /Černá Hora/-Shkoder přes Vladimir) - vozovka je širší a v podstatně lepším stavu než silniční úsek mezi hraničním přechodem Hani-Hotit (ve směru z Podgorice) a Shkoderem
- Rrogozhine-Divjake (cca 25 km, 40 minut jízdy)
- Vlore-Dhermi (cca 40 km v jednom směru přes sedlo Logarra ve stejnojmenném národním parku, cca 2 hodiny. Z Dhermi dále přes Himaru do Sarandy podél pobřeží Jónského moře /na rozdíl od Jaderského moře v albánském úseku pobřeží je průzračně čisté/ vede po Albánské riviéře úzká, klikatá silnice s nerovným povrchem - cca 70 km , 3 - 4 hodiny jízdy - !!! nejvyšší opatrnost zejména v nepřehledných zatáčkách a srázech je zcela na místě)
- Korce-Erseke- Leskovik.
Zvyky, tradice a charakterové vlastnosti Albánců
Vůči cizincům obecně jsou Albánci vstřícní a pohostinní. Pojmy jako dané slovo, respekt, čest, host mají v Albánii stále ještě velkou váhu.
K Čechům mají velmi přátelský vztah. Česká republika je v Albánii všeobecně vnímána jako spřátelená, spojenecká země a spolehlivý partner. Albánci mají zájem o české zkušenosti z uskutečňování společenských, politických a ekonomických reforem a z procesu úspěšné integrace do evropských a euroatlantických struktur. Vývoj v České republice po roce 1989 hodnotí velmi pozitivně. Zejména starší generace si udržuje v paměti, že Československo bylo do roku 1988 nejvýznamnějším obchodním partnerem Albánie a že ČR po místních nepokojích v roce 1997 poskytla AR humanitární pomoc.
V běžném i obchodním styku je všudypřítomný "balkánský styl". Plnit dohodnutá témata začnou Albánci obvykle tehdy, je-li to v jejich zájmu. Na urgence často nereagují. Vlastní zájem a přísliby partnera však dokáží urgovat velice důrazně. Podceňovat nelze ani jazykovou bariéru, zejména mimo Tiranu a některá další větší města.
Životní podmínky obyvatel Albánie komplikují některá albánská specifika. Jde především o trvalý deficit elektrické energie a s tím související absence dodávek vody, omezenou kapacitu telekomunikační sítě, ztěžující a často neumožňující využívat e-mailové a faxové spojení, minimální využívání internetu, neuspokojivý stav vozovek, silné znečištění ovzduší i celého pobřežního pásma Jaderského (nikoliv Jónského) moře, s výjimkou moderních prodejen neutěšené hygienické podmínky při nákupu masa a masných a mléčných výrobků, pálení odpadků přímo v centru měst, nízkou úroveň zdravotní péče v případě onemocnění, relativně vyšší cenovou hladinu zboží z dovozu v porovnání s evropským průměrem, omezenou bezpečnost v odlehlých, zejména horských oblastech, omezené možnosti kulturního, sportovního a rekreačního vyžití.
Mládež provozuje ze sportu ponejvíce míčové hry, zejména kopanou, méně košíkovou, celkově však v menším rozsahu než ve většině evropských zemí. K populárním sportům patří i box. Mládež neinklinuje příliš k tenisu ani cyklistice a prakticky vůbec ke skateboardu, jízdě na kolečkových bruslích, lyžování či bruslení, k čemuž ostatně v zemi není ani potřebné technické zázemí.
V Tiraně a několika dalších městech aktivně působí skautská organizace, sdružující mládež převážně z katolického (ale nejen katolického) prostředí.

Albánský jazyk

Naučit se albánsky je pro Čecha velmi obtížné. Albánština se sice řadí ke skupině indoevropských jazyků, ale má své zvláštní rysy a nevykazuje prakticky nic společného s jinými indoevropskými jazyky. Albánsky hovoří potomci illyrských kmenů, které obývaly západní část Balkánského poloostrova.
Ačkoliv je albánština považována za jeden z nejstarších evropských jazyků, její písemná forma se datuje až od 16. století. Jednotná abeceda byla přijata až v roce 1908. Národní spisovný jazyk se zformoval během minulého století. Ghegský dialekt, používaný v severní Albánii, byl v roce 1972 sjednocen na jazykovém kongresu v Tiraně s toskickým, používaným v jižní Albánii, v jednotný spisovný albánský jazyk. Jeho základem se stal toskický dialekt.
Společnost “Přátelé ČR“
V Albánii neexistuje česká krajanská komunita. Od r. 2001 aktivně působí Společnost „Přátelé ČR“, sdružující většinu někdejších absolventů českých vysokých škol (cca 400 členů). Předsedkyní je doc. Dr. Marie Dhonato.
Lidská a menšinová práva
Lidská a menšinová práva a základní svobody jsou v Albánii zaručeny Ústavou z r. 1998 a navazujícími zákony, které jsou v zásadě dodržovány. Ve svých hodnotících zprávách to více či méně potvrzují příslušné mezinárodní orgány a organizace. Dílčí výhrady mají nejčastěji ke sporadickým, neadekvátním zásahům policie, nedůsledné aplikaci soudních rozhodnutí, často těžkým podmínkám vězňů a zejména pak zadržených v policejních celách, nezákonnému zasahování do činnosti médií ze strany politických struktur, silových složek a finančních kruhů a zejména ke korupci a organizovanému zločinu.
Vláda S. Berishi přiznává dílčí diskriminaci romského a egyptského etnika, kterou chce realizací svého programu na léta 2005-2010 řešit. Romové jsou vedle Řeků nejpočetnější menšinou. K dalším patří Vlaši, Makedonci, Arméni, Srbové a Černohorci. Židé hromadně odešli z ekonomických důvodů v roce 1991.
Albánie je signatářem řady mezinárodních konvencí z oblasti lidských a menšinových práv. Ratifikovala Protokol Evropské konvence o lidských právech, který ruší trest smrti pro civilisty, v roce 2003 podepsala Protokol o zrušení veřejných trestů za každých okolností. Homosexualita sice byla zákonem „povolena“ v polovině 90. let 20. století, snad s výjimkou centra Tirany však zůstává nadále tabu, gayové a lesbičky jsou ve veřejném životě diskriminováni a média je prakticky ignorují. Registrovanépartnerství nemá zatím podporu v parlamentu a až na výjimky ani ve veřejnosti. Náboženská svoboda a koexistence různých vyznání je garantována Ústavou. Církve jsou postaveny na roveň a žádná víra není oficiální. Vůči jednotlivým náboženstvím je stát neutrální. Vztah státu a církve se zakládá na principech vzájemného respektování a nezasahování do činnosti druhého subjektu. Církevní společenství jsou právnickými osobami.
Vedle tradičně vžité náboženské tolerance se v albánské mentalitě promítá poměrně velmi striktně vymezená morálně-kulturní identita jednotlivce, která činí albánskou společnost obecně konzervativní, zejména na venkově, kam dosud pronikají vlivy ze zahraničí často jen málo. Silný konzervatismus hraničí v některých oblastech až s puritánstvím souvisí do jisté míry s historickou absencí demokratických tradic: s konvergencí k islámské kulturní identitě, v severní hornaté Albánii s tradičně vžitým a více či méně nadále respektovaným morálním kodexem Leka Dukagjiniho, kodifikovaným v Zákoníku (kánunu) ze 14. století n.l. a u části starší generace i s vžitým myšlením z doby diktátorského režimu E. Hoxhy.
Kanun vychází z obyčejového práva, z kmenových a klanových horských obyčejů a zvyklostí, které nezaznamenaly výraznou změnu od dob starověku. K renesanci tohoto kodexu došlo o několik století později, mj. i z iniciativy některých katolických misionářů a kněží. Jednou z jeho komponent je atribut krevní msty. Kanun zcela popírá emancipaci: krev ženy není brána za rovnou krvi muže. Žena je žok předurčený k nošení dětí do doby, dokud žije v domě manžela. Mladá žena s výjimkou vdovy nemá právo výběru svého životního partnera. Ten je jí předurčen rodiči či mužskými příbuznými. Vdaná žena je povinna za každou cenu uchovat čest svého manžela a ve všem se mu podřídit. Manžel má právo ženu bít a svázat, pokud neposlouchá jeho příkazy. Rodičům musí pouze dát vysvětlení, pokud ženu zbije do krve. V případě nevěry má právo ji zastřelit ranou do zad, aniž by tím upadl do krevní msty. Albánská žena nemá právo na dědictví, a to ani po svých rodičích. Manželka nemá vůbec žádná práva, a to ani nad dětmi či v domě. Dívka je nucena žít jako panna, pokud snoubence odmítne a možnost výběru získá v případě smrti snoubence. Statutem panny může rovněž dívka zachránit pro příští generace majetek klanu, pokud se v rodině nenarodí chlapec.
Fenomén krevní msty se stal po společensko - politických změnách v Albánii v r. 1991 znovu realitou. Nejednou to veřejně přiznal i albánský prezident A. Moisiu. Vláda však považuje za přehnané tvrzení relevantních mezinárodních organizací, podle nichž došlo v uplynulých 15 letech cca ke třem tisícům případů krevní msty. Tyto organizace registrují mj. téměř dva tisíce dětí, které nesmějí z obav o život ani docházet do školy a jsou prakticky v celoživotním domácím vězení, jakkoli samotný kánun na děti krevní mstu nevztahuje. To jen dokládá, že vedle kákunu jako takového představuje snad ještě větší problém jeho interpretace některými jedinci.
Albánská policie krevní mstu nebagatelizuje. V posledních letech jsou každoročně dokumentovány případy jejích obětí, řads vražd je však připisována “běžnému zločinu”. V Albánii působí i nevládní organizace “Pajtimi kombetar” ( Národní usmíření ), která usiluje o řešení inkriminovaného problému, zatím však bez výraznějšího úspěchu.

Náboženství
Podle oficiálních statistik je Albánie jediným evropským státem s převahou Muslimů. K islámu se hlásí podle různých zdrojů 55- 65% obyvatel, ke katolicismu 13 - 17% a k pravoslaví 15-20%.
Albánci z mateřské Albánie (“albánští Albánci”) jsou na rozdíl od kosovských Albánců či Albánců v Makedonii v otázkách víry a náboženského vyznání tradičně velmi tolerantní, a to i na poměry v mnoha vyspělých demokraciích.
Na tuto skutečnost poukazují stále častěji i kompetentní mezinárodní orgány a instituce, které Albánii dávají v otázce náboženské tolerance za vzor nejen ostatním balkánským státům. Přitom se právem zdůrazňuje příznivý dopad této skutečnosti na normalizaci situace v dosud krizovém regionu západního Balkánu. Míra náboženské tolerance stoupá v zásadě úměrně s urbanizací, která probíhá v Albánii rychle a chaoticky.
Ojedinělý rozměr náboženské tolerance v Albánii souvisí se specifiky historického vývoje této země, danými častým střídáním kultur a náboženských vlivů a jejich vzájemným soupeřením. Na vcelku podružnou roli náboženství měl nezanedbatelný vliv i Hoxhův komunistický režim, který jako jediný v celosvětovém měřítku uzákonil stát jako ateistický, věřící (zvláště katolické duchovní) nemilosrdně pronásledoval a náboženství z moci úřední zakázal. Nejtvrdší proateistická persekuce v Albánii proběhla v letech 1967-1976.
Skutečný rozměr fungující koexistence víry dokládá i zdánlivý paradox, proč neformálně uznávaným symbolem dějin Albánie coby převážně muslimského státu a národním hrdinou je historická postava Gjergje Skanderbega, který celý svůj život zasvětil boji proti rozpínavosti Otomanské říše, a tím potažmo i islámu a sám se hlásil ke katolické víře.
Fungující koexistence víry se promítá i v oslavách muslimských, pravoslavných a katolických svátků, které slaví převážná část obyvatel bez ohledu, k jakému náboženství konvergují, či zda jsou ateisty.
Islámsky založené obyvatelstvo žije ve velkých městech a zvláště v severovýchodní a střední části země. Etničtí Albánci v Kosovu se vesměs hlásí rovněž k muslimům. Většina albánských muslimů se hlásí k bektašům a zbytek k liberální sektě sunnitů. Bektašismus se v Albánii datuje od 12. století. Země se stala světovým střediskem bektašského řádu podle zakladatele moderního Turecka K. Ataturka. Tento řád je založen na synkretismu pohanských, křesťanských a islámských prvků, přičemž jeho základními principy jsou mystická spojení, intelektuální čest a universální tolerance. Kombinuje liberální náboženskou ideu s humanitními ideály. Bektašismus přispěl významně k náboženské toleranci.
Katoličtí křesťané obývají hornaté kraje severní Albánie. K nim patří i Arbereshové žijící v Itálii. Katolicismus vyznávají vesměs bigótně, jsou velmi konzervativní a puritánští.
Pravoslavní Albánci žijí především podél hranic s Řeckem a Makedonií, kolem Beratu a v údolí Drinu, k pravoslaví se často hlásí jako ke kulturní identitě.
Vedle muslimů a katolických a pravoslavných křesťanů působí v Albánii i nevelký počet misionářů různých protestantských církví. Na veřejnosti jsou nejčastěji vidět mormoni.
Hromadný odliv venkovského obyvatelstva do měst výrazně promísil obyvatele různého vyznání. Díky vyvinutému smyslu pro náboženskou toleranci nedochází k náboženským konfliktům ani v místech s vysokou koncentrací osob různého vyznání.
Navzdory uvedené toleranci však příslušníci konvergující k jednotlivým vírám viditelně upřednostňují soužití v rámci příslušné náboženské komunity, odkud si rovněž rekrutují okruh přátel. Stejně tak se i pohybují zejména v oblastech, kde převažuje jejich víra.
Společné hřbitovy jsou častým jevem, nikoliv však všeobecným, zejména v severní Albánii, kde jsou zpravidla katolické a muslimské hřbitovy odděleny.
Školství
Základní školní docházka je osmiletá a je rozdělena na dva cykly po čtyřech letech, přičemž každá je ukončena získáním vysvědčení. Střední školství je čtyřleté a je k němu třeba složit přijímací zkoušku.
Podle Dětského fondu OSN UNICEF navštěvuje základní školu 90% dětí, přičemž na venkově a zejména v příměstských oblastech je tento podíl nižší. Poloanalfabetismus je nezanedbatelným problémem. Rozšířil se po pádu komunismu a hromadném, chaotickém přílivu obyvatel z venkova do příměstských oblastí.
Procento gramotnosti v zemi klesá s věkem, v kategorii nad 65 let jsou gramotné pouze dvě třetiny obyvatel. Úpný analfabetismus je nejsilněji zastoupen u romské populace.
Mladá generace zejména ve městech se dohovoří z větší části i několika jazyky, zejména italsky a anglicky.
V Tiraně je mezinárodní základní škola (Tirana International School) pro žáky do 15 let s mezinárodním učitelským sborem, nověji působí i mezinárodní střední škola (Memorial International School).
První albánská Univerzita byla otevřena v Tiraně až v roce 1957. Do té doby Albánci mohli studovat vysoké školy jen v zahraničí. V současnoti je v zemi 8 univerzit. Vedle Tirany jsou v Korči, Shkodře, Gjirokastře, Elbasanu a Vloře. V Albánii působí rovněž dvě akademie a Vyšší lékařská odborná škola. Albánské akademie věd byla zřízena v roce 1972. Má 13 ústavů a studijních středisek.
Albánské sdělovací prostředky
V zemi působily počátkem r. 2007 2 národní rozhlasové a 2 národní TV stanice, 46 lokálních rozhlasových a 69 lokálních TV stanic, 44 kabelových TV providerů, 1 satelitní TV stanice a 5 rozhlasových a 3 TV regionální stanice.
Na trhu je běžně k dostání 25 deníků a 9 týdeníků, z toho 5 novinových a 4 magazíny. Celkový náklad denně nepřesahuje 100 tisíc kusů.
Komerční TV stanice nabízejí vedle reklam filmy převážně italské, americké i starší domácí produkce a hudební videoklipy. Státní a některé soukromé TV stanice dávají velký prostor zpravodajským relacím, zvláště domácím. Síť vlastních zahraničních korespondentů neexistuje.
Internet
Vzhledem k technicky dosud nízkokapacitní a trvale přetížené komunikační síti v Albánii a nízkému životnímu standardu většiny obyvatel se Internet - na rozdíl od mobilního telefonu - nestal v této zemi zatím běžnou součástí každodenního života. Počátkem r. 2007 jej mělo k dispozici jen 78 tisíc subjektů: některé státní instituce, vybrané podniky a soukromě většinou jen osoby z vyšších společenských, resp. majetkových sfér. Využitelnost Internetu je až na výjimky problémová i u takto omezeného okruhu uživatelů kvůli nízké kapacitě komunikačních sítí a nepřetržitým výpadkům elektrické energie.
Je patrný rostoucí počet internetových kaváren, především pak v hlavním městě AR.

Další zajímavosti pro návštěvníky Albánie
Gestikulace
Cizince obvykle překvapí opačné kývání hlavou: kategorický nesouhlas Albánci vyjadřují vertikálními pohyby hlavy a pro nás matoucím výrazem „jo“ ( v překladu „ ne“ ), zatímco souhlas horizontálním pohybem hlavy se slovem „po“ ( česky ano ). Nejistotu či neznalost odpovědi vyjadřují kýváním hlavy v „ležatých osmičkách“ či sklopením hlavy k zemi bez slovního doprovodu.
Bunkry
Jedním z fenoménů albánské přítomnosti a svého druhu „symbolem“ Albánie jsou všudypřítomné, opuštěné a stále více zdevastované bunkry. Jejich počet se odhaduje na 700-900 tisíc, jeden bunkr měl sloužit k ochraně jedné rodiny. Podle velikosti lze běžně rozlišovat tři druhy bunkrů. Rozmístěny jsou zcela chaoticky po celém území státu, nejvíce podél pobřeží a přístupových cest v okolí měst a vesnic. Byly stavěny po intervenci armád Varšavské smlouvy do ČSSR v roce 1968, zprvu s čínskou pomocí, z obav před invazí sovětských vojsk i do Albánie, později z obav před celým světem. Jejich výstavba byla přerušena až v polovině 80. let. Tehdy mezi obyvatelstvem spíše než pocit jistoty vytvořily opačnou atmosféru. Jen málokterý Albánec je však dnes vnímá jako relikt minulosti, obvykle si jich nevšímá.

Albánská kuchyně

Albánská kuchyně je zdravá, v porovnání s ostatními balkánskými kuchyněmi však jednodušší, méně pestrá a v zásadě i méně chutná. Převažuje v ní směsice receptů proslulých kuchyní sousedních států.
Typickými albánskými specialitami je ferges ( hustá papriková, smetanová omáčka s dušenými vnitřnostmi a masem) podávaná v horké kameninové nádobě, conlek (dušené maso s cibulí), rosto me salce kosi (rostbeaf s kysanou smetanou) či tave kosi (skopové v jogurtu).
Veřejné toalety
Toalety evropského typu lze nalézt ve všech lepších hotelích a restauracích v Tiraně, některých dalších městech a na pobřeží. V průměrných a horších podnicích a na venkově převažují tzv. turecké záchody, zpravidla znečištěné. Tuto skutečnost je třeba zohledňovat při cestách mimo hlavní město a zastávky pečlivě plánovat.
Pošta
Poštovní služby v Albánii v zásadě fungují, jejich rychlost a především spolehlivost však nedosahuje evropských standardů. Drtivá většina domů a bytů v Albánii nemá poštovní schránku. Komplikace vyvolává i adresace, neboť většina ulic není pojmenována a domy nejsou očíslovány.
Na albánském trhu operuje řada osvědčených mezinárodních doručovatelských firem - DHL a další. Zkušenosti s jejich službami jsou dlouhodobě velmi dobré.
Sortiment zboží
Dostupnost zahraničního zboží je ve městech vcelku standardní, byť zpravidla užší než v zemích EU. U spotřebního zboží a potravin převažuje dovoz z Itálie a Řecka a levnější výrobky z Turecka.Na trhu a zejména v tržnicích jsou často k dosání přístroje podřadnější kvality, výrobky renomovaných firem bývají předraženy. Obecně se elektroniku v Albánii nakupovat nevyplatí. Velkým problémem je vedle soustavných výpadků proudu i trvale kolísající napětí v síti, většinou v rozmezí 160 - 260 V. Před elektronické přístroje je tak užitečné předřazovat stabilizátory napětí, u počítačů pak i záložní zdroje el. energie.
Suvenýry
Není bez zajímavosti, že typickým albánským suvenýrem, vedle sošek Skanderbega či Matky Terezy, je i populární český voják Švejk, zásluhou bravurního překladu knihy na přelomu 50. a 60. letech minulého století.
Zájemcům o suvenýry skutečně albánské provenience doporučujeme si předem ověřit, zda nejde o dovezené suvenýry ze zahraničí, které v prodejnách převažují a nejčastěji jsou provenience čínské, řecké, italské či turecké.

Měna

1Euro=161 leke

Banky mění jen do půl čtvrté a jen ve větších městech.Bankomaty maj nějaký podivný systém a z Visa karty se mi nepodařilo vybrat.Nutno podotknout,že u každécho bankomatu sedí stráž která ho spolu s bankou hlídá.
Pozor ! Při měnové reformě se škrtala jedna 0. Při pochybnostech si raději řekněte ať vám ukážou kolik bankovek chtějí, šance,že by se Vám poctivě vrátili je malá.Znáto to.Příležitost dělá zloděje.

Pro cestu do Albánie jsou nejlepší Eura a USD, na pobřeží je možné vyměnit ITL a u hranic GRD.
Standardně se mění u veksláků, nemá cenu většinou smlouvat.Cena bývá stejná jako v bance akorát s tou výhodou,že jedou skoro NonStop. Kovové mince vyměňují se ztrátou oproti papírům.Ve městě je lepší kurs než na hranicích. American Expres je možné vyměnit jen v bankách a jen v některých.

Domluva
Albánsky -podle slovníčku to docela šlo
Trochu italsky nebo řecky (nelegální dělníci)
Spíše výjimečně anglicky, německy či francouzsky (studenti)
Rusky (jen totalitní učitelé ruštiny)

Víza
Češi (i Slováci) potřebují víza, zadarmo vám je vystaví na albánském vyslanectví v Praze ulice , potřebujete jen fotku a vyplnit na místě formulář.

V období prázdnin Albánie zrušila vizovou povinnost.A tedy vizum na hranicích nepotřebujete.Když po vás celník chce,tak jako po mně vstupní polpatek,většinou něco kolem 10 Euro,neplaťte jen to zkouší.Vítejte na Balkáně. :-)

Jídlo
Není problémem, všude jsou trhy, kde se dá koupit téměř všechno, zboží je dovážené z Řecka, Itálie či Makedonie. Ovoce je neuvěřitelně levné,(kromně banánu a žlutých melounů) dovezené potraviny jsou trochu dražší. Všude na ulicích koupíte gyros,byrek či suflaky, do restaurací jsme nechodil,a stejně většinou i přes honosné nápisy restaurace měli jen pití.Ale většinou není problém aby vám něco připravili.Salát a sýr vám dají skoro všude.

Zábava
Všude jsou tisíce barů a kafé nejrůznějších tvarů, barev, vybavení a stylů, od úplně typických západoevropských po úžasně improvizované. Pije se hlavně pivo, je pouze lahvové a cena je jak u nás v lepší hospodě.Holandská Bavaria 0,3 stijí stejně jako jediné albánské pivo Tirana 0,5.Kolem 100 Lek. Všechny podniky mají společné to, že v nich od brzkého rána někdo vysedává. Vzhledem k tomu, že naprostá většina lidí nemá co na práci, tak mi není jasné za co tam pijí. Prý hledají práci.Největší hledači práce se poznají podle brilantního protáčení cigaretové krabičky mezi prsty.
V každém městě i městečku je promenáda, která se okolo šesté začne plnit lidmi až se úplně zacpe, auta mají zákaz vjezdu a všichni korzují dokola nebo sedí v kafé a pozorují korzující. Za pár hodin jako když utne a ulice jsou úplně prázdné.

Ubytování
Skoro v každém větším městečku najdete hotel.Ale třeba v Burelu byl jediný a chtěli 30Euro za noc a nechtěli smlouvat.Ve vesnicích se dá dohodnout s majitelem nejaké kavárny nebo Vás taky pozve někdo z místních k sobě do domu.V horách se dá spát všude.jen dejte bacha ať vás moc lidí nevidí.Okamžitě to totiž hlásej místní policii a ta vás přijde varovat,že venku se prostě kvůli bezpečnosti nespí.Zvířata a banditi prej nikdy nespí. :-)

Jako cizince se Vás vždycky budou snažit zavést do hotelu, kde si řeknou 20 USD za noc i víc. Už jen tím,že máte na to aby jste cestovali jste pro ně velicí boháči.Místním jsem nebyl schopný vysvětlit, že je to moc a že Češi cestujou a přitom maj stejně hluboko do kapsy jako oni. Zvykněte si na dvojí ceny.

Zajímavosti

Dříve prý měli problém s elektřinou.Ale v roce 2004 se už chladilo pivo i v té nejzapadlejší vesničce v horách.A satelit na domkách už taky svědčí o tom,že problem s nedostatek proudu už není tak aktuální.

Moje zemička číslo jedno.

Kdo jste ještě nestihli navštívit tenhle ráj na zemi, tak už ani nejezděte. Je pozdě. Albanii válcuje kapitalismus. V horách to ještě jde, ale už i tam, na každém sedle a v každe vesničce koupíte studené pivo a teplou kávu. Albánie je furt trochu opomíjená zemička na jihu Evropy. Ono dobře. Alespoň tam najdu dost toho co jsem naposled opuštěl.

Sic v Evropě, ale přeci jen mimo. Nemusíte utrácet za exotiku a lítat za moře. Stačí najít odvahu a vyrazit.

Albanii lze jen milovat, nebo nenávidět, i když občas to je taková milovaná nenávist..., třeba když máte zrovna pocit, že nic nefunguje podle vašich měřítek a zvyků. Krásy Albánie totiž poznáte jen tehdy, když pochopíte, že vy sami musíte přijmout rytmus téhle země. A věřte, že ten rytmus je návykový. Vyražte si sami udělat vlastní obrázek do své mozaiky poznaní. Albanie ještě furt nabízí převážně turisticky dosud neobjevené lokality, s obklopením exotickým naturelem místního běžného života. A neskutečně krásnou přírodu.

Největší překvapení je, že Albánie není vůbec tak nebezpečná jak si každý myslí,a jak vás každý varuje.To co se říkalo před pár lety o Rumunsku se teď říká o Albánii.Hold zdědila po Rumunsku špatnou pověst.Ale každý kdo jí navštíví se rázem přesvědčí,že není nic tak horké jak se uvaří.

Mně osobně během mých zatím 6 návštěv nikdo neokradl, ani nepřepadl, ani mi nic jiného z plejády špatných historek, co jsem musel před cestami vyslechnout, neprovedl. Samozřejmě jsme si dával pořádně pozor a snažili se problémům předejít. Spal jsem mimo civilizaci, pod větvemi stromů, skovaný v lesích a v horách. Samota byla moje zbraň proti špatné albánské pověsti.

V Albánii najdete jen málo opravdu unikátních turistických zajímavostí.Kromě větších měst,a pár zřícenin hradů zde můžete jen obdivovat krásu hor a pobřeží.Ale hory ve mně nechali tak hlubokej zážitek,že jen těžko se mi tam nebude chtít jet příští rok znovu. Oproti nádherné přírodě se staví totální nedostatek ekologického myšlení a realita pozůstatku unikátní historie nejopravdovější komunistické země všech dob je znát na každém kroku a když už si myslíte,že Vás nic nemůže překvapit potkáte další šílence na kole v liduprázdném údolí a ještě ke všemu na vás začnou mluvit česky!!