Cyklohydroexpedice 2005

Vlaďka Patranová

Z této akce mám natočené i videa a spousty fotografií.

Albánská kronika 2005

Loni jsem se účastnila zájezdu do Albánie. Cítila jsem silně, že se tam musím vrátit, je to nádherná země s krásnými lidmi. Díky kamarádství s Honzou Vlasákem a jeho pocitu, že mu dlužím původně slíbenou, pak z mé strany zrušenou cyklocestu do Albánie, jsem se dostala na průzkumnou výpravu Kudrnovců do Albánie vroce 2005. Tento deník je mým svědectvím o naší společné cestě, je to Albánie viděná mýma očima.

Pátek 29. 4. 2005

Od rána pilně balím, zařizuju, volá mi několik kamarádů a loučí se se mnou, jako bych se neměla vrátit. Volá mi syn Ondřej, který mi nevolá nikdy, ať na sebe dávám pozor. Kdybych vAlbánii nebyla už loni a nevěděla, že na mě nečeká žádné nebezpečí, asi bych se bála. Má zavazadla váží svodou a jídlem 45 kg, na autobus do Úpice mě odváží holandská přítelkyně Mike. Nervózně, za mobilní podpory ještě nervóznějšího Honzy Vlasáka, vyhlížím autobus. JEDE! Oznamuju Honzovi, že mě může vBrně čekat…

Do Brna přijíždíme včas, zautobusu sleduju uštvaně vypadajícího Honzu, který se snaží být na Zvonařce ještě před mým příjezdem, aby mě mohl obejmout a odnést má zavazadla. Snažím se upoutat jeho pozornost bušením do skla, Honza neslyší….já si to budu pamatovat, jak ses kvůli mně honil…Vytahuju svá objemná zavazadla a už dobíhá Honza ve svých svátečních gatích do štatlu a společně odvlékáme bagáž ke kudrnovskému skladišti. Odjezd na expedici je stanoven na 21. hodinu, takže jsem odeslána Honzou pro cigarety (po ujištění, že na této výpravě budeme za kuřáky), přes Honzův lehký nesouhlas vyvracím Mírovi myšlenku, že jsme Vlasákovi. Skrzevá slivovici ze Zlína se seznamujeme sbratry vodáky Luďkem a Michalem(Brášuly) a snamakaně vyhlížejícími bikery zPece pod Sněžkou. Všichni fest chlastají. Konečně přijíždí Vilda se svou ženou Beátou, Honza obsazuje sám suverénním způsobem dvousedadlo, tak já se nechávám taky svést, většina ostatních sedí po dvou…

Sobota 30. 4. 2005

Noc jsem prožila ve svém zimním spacáku, už teď se mi hodí, ostatním byla zima. Všichni se mi smějí, že mám 5 tikilový spacák, já bych se ani vedle nikoho jiného nevešla, omlouvám sama pro sebe včerejší večerní dvousedačkovou drzost. Však vám ten smích dojde, milánci.

Jedem přes Maďarsko, celý den dřímeme, přijíždíme do Srbska, na hranicím musíme dát celníkům úplatek. Rozumný celník si bere připravenou objemnou kabelu a bez problémů vjíždíme na Balkán. Projíždíme nezáživnou podunajskou rovinou, Novi Sad , přejíždíme Dunaj, pak Bělehrad , moderní město snovou zástavbou a zajímavou současnou architekturou. Nová zástavba je dost progresivní, hezké bytové domy, beru zpět svá slova o balkánské barevnosti českých fasád, která občas používám, a omlouvám se vduchu balkánským kolegům sjejich střízlivým vkusem.

Přes Kraljevo a dál údolím řeky Bar míříme stále na jih, kolem Hori Stolovi a Kopaoni , zastavujeme u originální hospody nad kaňonem řeky. V tmavé místnosti svýstižným nápisem KUČA ve štítě popíjejí srbští muži. Kolem řeky plné odpadků přijíždíme do srbského města Novi Pazar . Město vypadá nově- všude se tyčí nové patrové vilky sdisciplinovaně jednotnými pálenými střechami, řešíme, kde na to Srbové vzali? Vilda nám dává rozchod a vobjetí Beátky odchází do rušného města plného minaretů. Honza si kupuje jedno rajče, ale tady se platí jen celými eury, zpátky dostává nějaké drobné dináry (všichni se usmíváme, Honza určitě doufal, že nad jedním rajčetem prodejce mávne rukou…).Vyrážíme sHonzou do města, zjišťuju, že mi nefungují baterie vCanonu (a to mi Honza zvlášť připomínal, ať si vezmu náhradní). Zbytek času vyhrazený pro prohlídku města trávíme sHonzou sháněním baterií. Do našeho úsilí se postupně zapojují všichni majitelé fotoprodejen vměstečku, neboť po dlouhém hledání jsme zakoupili jednu baterii a druhou do páru zajišťovali telefonicky výše uvedení ochotní prodejci. Tak konečně máme obě baterie a můžeme se sHonzou věnovat focení balkánského hemžení. Honza mě velkoryse zve na kafe za 50 vrácených dinárů (1 euro je 80dinárů, takže doufá, že za přibližně 20 Kč pořídí 2 kávy!). Hospodský tentokrát reaguje adekvátně Honzovým představám a furiantsky mává nad 50 dináry rukou a přináší 2 kafíčka i sobvyklým želé bonbónkem. Paráda. Potají, abych nezkazila jeho radost, přihazuji k Honzově padesátidinárovce 40 eurocentů. Fotíme mešitu straktorem, odjezd. Vautobuse Honza vytahuje své jedno krásné rajče a líčí historku sjeho koupí. „Myslel sem, že mávne rukú…“ všichni se potutelně usmíváme.

Další cesta už je ve znamení hledání noclehu. Nakonec parkujeme u cesty a rozbalujeme kempík o kus dál nad řekou Ibar. Vaříme polévku, vodlehlém křoví se při večerní hygieně vešusu ve dvou utajených litrech vody (vautobuse má každý právo na 2 litry vody) seznamuju sKáťou, osamělou cestovatelkou žijící ve Skotsku, a sAndrejkou, slovenskou přítelkyní Míry. Rozjíždíme ČARODEJNICOVÝ VEČÍREK. Vyrobila jsem zvětví a papíru docela zdařilou čarodejnici. Upálili jsme ji na hranici, kterou zodpovědně zapálili kluci zPece. Dlouhovlasého břicháče Matyho jsme nemuseli dlouho přemlouvat khraní na kytaru, téměř každý vytahuje nějakou flašku alkoholu, částečně se seznamujeme sdalšími účastníky expedice, kolem ohně koluje rum a vodka. Odcházím spát vpůl 11. Odmítám Honzovy snahy o společné sdílení spacáku.

Neděle 1. 5. 2005

Vnoci mi trochu zima byla, ale v mém zimním spacáku se to dalo přežít. Vylízám ze stanu. Vše je obalené námrazou, pod přístřeškem drkotají zubama čtyři namakané postavy. Přináším jim slivovicu poslední záchrany od mého přítele Pijáčka, vlčnovského starosty, (netušila jsem, jak brzo budu muset někoho zachraňovat)…tak tohle je Moula, ten kudrnatý blonďák je Harry, ten rovnovlasý blonďák je Michal a ten nejzodpovědněji vyhlížející je Venca. Nabízím Honzovi slivovicu, hodí se i jemu, to je malá úlitba tomu, že jsem mu odmítla své živočišné teplo.Rychle vařím kafe, jíme černý chleba sparenicou, balíme a v7 odjíždíme na jih, všude kolem se objevují zasněžené štíty hor. Chlapi se nemůžou shodnout, vjaké výšce jsme vlastně spali- Vilda tvrdí, že kolem 800 m.n.m., Honza oponuje, že jeho výškoměr ukazoval jen 500 m.n.m. Honza lituje, že si ssebou nevzal rukavice, ba ani čepici (to by se nevešlo do jeho image výbavy zvící 5,5 kg..). Zastavujeme u cesty nabrat vodu. Pod cestou se nachází první turecké záchody této cesty. Fuj, už to začíná. Nikoho znás by ani nenapadlo je použít.

Dnes je 1. máj. Honza sděluje celému autobusu, že dnes mě musí políbit pod rozkvetlým stromem…. „no, tak to ti dovolím“, odpovídám. Honza mi vrací stejně…“já se nad tebou slituju a políbím tě…“.

Jedeme dál na jih mezi krásnými zasněženými horami svýškou přes 2000 m.n.m. do Podgorice , cestou bereme celkem 3 stopaře – 2 dědečky a 1mládence, fotíme si pohoří Sinja Jevina a pak sjíždíme dolů fantastickým údolím řeky Morača smodrou řekou a úžasnými stěnami okolo. Kluci zPece plánují byznys. Vozí sem turisty, vytyčují horolezecké cesty, staví kavárničky. Koupí celé údolí, ovšem bez té železnice vedoucí nepochopitelně po hřebeni vysoko na kopci (nahoře nad údolím vede hlavní železniční trať zBělehradu do Podgorice).

Podgorica . Projíždíme se 2 stopaři městem a zastavujeme u supermarketu, kam Venca odchází koupit zapomenutý čaj. My ostatní si dáváme čajovou pauzu sMichalem. A už se blížíme kalbánské hranici a přechodu u Skadarského jezera . Čekáme na odbavení, jsme Vildou varováni před úmyslem vyměšování poblíž celnice. Objevujeme vodpadcích na břehu jezera první želvičku. Konečně ALBÁNIE! Hned za hranicemi odbočujeme do údolí potoka Cemi a spíš po západním úbočí pohoří Prokletije stoupáme autobusem serpentinami do vesnice Tomnza , kde se loučíme kolaři vyrážejícími na první dvoudenku této expedice. Honza želí, že přijde o to líbání, ale zbylí mládenci mu slibují, že se postarají o to, abych neuschla.Bikeři sjíždí šíleně vyhlížejícími serpentinami do údolí na druhé straně hřebenu a my sestupujeme pěšky na opačnou stranu. Vyprávím Beátě albánský příběh o Mere a Nikovi, jediném šťastném albánském manželství. Protože Mere nebyla jen Nikova milovaná žena, ale byla jeho pobratim. Příběh zapíjíme vínem a Matyho fernetem, jeho nerozlučným přítelem.

Už potmě jedeme do údolí Teth , u trafostanice autobus otáčíme (končí tady dobrá cesta) a po jiné cestě přijíždíme do vesnice Xhaj . Konečně doma. Nemůžu najít čelovku, ale zachraňuje mě Moula, takže stavíme stany ve vinohradu a zahajujeme další večírek vhospodě u Marka. Marek si na mě zloňska pamatuje, takže si připíjíme na šťastné shledání rakií, Brašulové pijí skanderbergy, Luděk zahajuje studium albánštiny zpříručky „Mluvíme albánsky, rumunsky a srbochorvatsky plynně a rychle“ a po několika panácích opravdu plynně konverzuje. Je úspěšný. Se slovy MIG!TE!DASHUR!GESUAR!vchází do dveří hospůdky svínovicí a vlčnovskou slivovicí poslední záchrany. Pije se ostošest. Kluci chtějí vědět,zda tady pěstují konopí. Jo, všichni, přikyvují (při mé loňské cestě po těchto krajích jsem si bláhově myslela, že je to technické konopí!), ale nechtějí přinést…je vidět, že se bojí. Chvástají se. Ale nepřinesou nic a kolem půlnoci jich pár dokonce odchází. Asi v1 hodinu vnoci se jeden zchvastounů vrací zpátky a přináší pytlík trávy. Marek po chvíli ještě větší, přece se jako starosta nenechá zahanbit.Hulíme albánské zboží, Brášulové i Moula se mě to snaží naučit, jsem vtomto směru nedotčená, ač sdomácností plnou zboží českého. Kluci jsou nadšení a za odměnu si pytlíky Moula může nechat. To byl ale večer! Jdu spát až po 2. hodině vnoci, noc je teplá, kluci venku hulili a pili stimulující čaj až do rána. Ani si nevzpomínám, jestli mě nezapomněli políbit.

Pondělí 2. 5. 2005

Nádherné ráno, teplo. Vařím kafe, balíme a odjíždíme dolů do Skodry. Vyskakuju zautobusu a daří se mi navštívit albánské tržiště …muslimky se zeleninou, mercedesy, koňské dvoukolky, hovna, plastové odpadky. Můj milovaný úchvatný Balkán .Nádhera. Jdu klidně sama, za chvíli potkávám další kamarády, taky nedokázali odolat té atmosféře.Pak jedeme autobusem po neuvěřitelně rozmlácené cestě kantickému mostu v Mesi . 7 km za 1 hodinu a10 minut. VMesi jdeme všichni společně na fekální rande pod most, mě sMichalem zastavuje milý mládenec (v mercedesu, samozřejmě), studující hru na klarinet vBruselu. Dává nám vybrat, zda sním chceme hovořit anglicky, německy nebo italsky. Hluboce se stydíme…

Popojíždíme proti proudu řeky Kiri , hlídkující policista nám nechce dovolit jet výše, líčí nám nebezpečí, která nám vAlbánii hrozí, ztrátu tří českých studentů ve vedlejším údolí před pár lety. Takže máme pauzu. S Moulou, Michalem, Luďkem, Káťou a Beátou se jdeme vykoupat do Kiri, krásně ledové vody. Nalepuje se na nás horda albánských kluků a hodlá nás vyprovodit na plánovaném výletě do hor…je to tady přece šíleně nebezpečné, to nevíme, že se tady ztratili tři čeští studenti? My sKáťou se ale nebojíme, valíme do kopce tak rychle, že nám za chvíli stačí jen dva nejdotěrnější výrostci. Začali být opravdu vlezlí, ale zcestovalá Káťa si snimi věděla rady a když už nás začali osahávat, odfuckovala je sgrácií skutečně počestné dámy. Kluci se stáhli a my dvě jsme konečně samy přešly na protější stranu kopce a objevily úžasnou horskou vesnici skamennými domy sploty upletenými ztrnkových větví. Opět se na nás lepí další ochránce, tentokrát je to malinký, kulhající muž, který nám sděluje, že se pohybujeme ve velminebezpečné oblasti….to nás ještě nikdo neupozornil, že se tady ztratili tři čeští studenti? …posunkuje mužík. Scházíme sKáťou dolů do údolíčka spotokem a rozhodujeme se jít dolů jeho řečištěm…to je ale hned na několika místech přehrazeno trnkovými větvemi.Překonáváme překážky, jsme celé dodrásané. Kulhající malý mužíček je nám stále vpatách, ačkoliv téměř bez ustání běžíme. Jen, co jsme ho súlevou setřásly, dohání nás čtveřice dětí vedená asi 12 tiletou slečnou. Posunky nám naznačují, abychom je následovaly, chtějí nám něco ukázat. Jdeme kozími stezkami po příkrých svazích rudého suťoviště, ve velmi rychlém tempu přecházíme několik hřebínků. Je hrozné vedro, půda pod nohama ujíždí .Konečně se před námi objevuje fantaskní stavba. To je vila nějakého šíleného albánského podnikatele? Místní podnikatelské baroko? …hodnotíme stavbu skopulemi sKáťou. Děti nás vedou ke vstupu, ptají se nás na naši víru…po zodpovězení otázky- že jsme kované ateistky- se uklidňují a pouští nás dovnitř. Je to hrobka muslimského místního svatého Baby Karimari. Krásně udržovaná, vyložená koberečky. Odměňujeme děti za tento úžasný zážitek, chvilku nás ještě vyprovází, ukazují nám želvičku. Vracíme se sKáťou kautobusu, kde nás čekají otrávení kluci vobležení ještě větší hordy místních mládenců. Neuměli být tak drsní jako Káťa….Vaříme kafe, pijeme ho sMoulou, ostatní kluci mezitím nafukují rafty . Velitelé raftů Míra a Moula usuzují, že vtéto řece jsou neoprény úplně zbytečné. Vyrážíme tedy na trek po řece Kiri. Áda a Beáta mají pádla poprvé vrukou, kluci je učí základní vodácké grify. Vpeřejích musíme 3x po sobě skočit do vody a raft tlačit… no, vjednom místě jsem se skoro utopila, protože jsem nestihla nastoupit a málem jsem se rozedřela o skálu…naštěstí mě kluci vytáhli včas.. Moula tento sjezd řeky komentuje slovy, že mu to připomíná Kokosy na sněhu… Řičíme, povzbuzeni alkoholem, pod most vMesi. "Artur se Sašou tenhle sjezd řeky zvládli vkanoi (o těch dvou jsem ještě nepsala, Artur je náš překladatel zalbánštiny, Saša jeho bratr…ještě o nich hodně uslyšíme).Čekáme na autobus, převlékáme se do o trochu sušších oděvů, které jsme cestou několikrát vymáchali, kouříme a pijeme ománkové víno. Autobusem překonáváme 7 výše popsaných kilometrů, tentokrát nám to trvalo jenom hodinu. Vracíme se zpátky na odbočku do hor, kde nás čekají opálení a šíleně zničení cyklisti. Už skoro potmě dojíždíme do vesnice Grilli na břehu Skadarského jezera a Vilda domlouvá nocleh u kostela. Honza je měkký, chtěl by si umýt aspoň ruky, ale má smůlu, od toho, aby se tady myl, tak od toho tady opravdu není, komentuje situaci Vilda. Bikeři padli. Tak, jak byli, nemytí, myslím, že neměli sílu ani jíst. Přijíždí několik mercedesů se zástupci vesnice. Osazenstvo vozů nás vehementně zve na večeři, chtějí nás na úrovni pohostit a uložit, jak je vAlbánii tradicí. My se ale omlouváme, nám to tady stačí…Ještě, že máme toho Artura!!Naše odpolední raftařská parta zase zapařila, povídali jsme si neuvěřitelné historky ze života, povzbuzeni pravým albánským zbožím. Jeden ze zničených bicyklistů nám vynadal, takže se přesunujeme o kus dál za kostelík. Brášulové líčí příhodu, jak byli u kamaráda na oslavě narozenin, maminka měla vnějaké místnosti koš nažehleného bílého prádla na posvícení. Jeden zkamarádů si spletl koš sbílým prádlem se záchodovou mísou…Ano, tento večer opět sklouzl do fekálního humoru…Mě zaujalo to, že kromě pokáleného prádla byly ogrilovány muškáty připravené na zahradnickou výstavu a ráno přišedší maminka kamaráda zachovala dekórum a vše řešila za zavřenými dveřmi pouze se synem. Já bych jim všem minimálně vyhodila do plenéru boty (mám tuto úchylku, musím na sobě ještě hodně pracovat). Spali jsme pod širákem, nad námi nádherné albánské nebe plné hvězd…

Úterý 3. 5. 2005

Ó, jaké kouzelné ráno!Psi štěkají, kohouti kokrhají, osli vášnivě hýkají, krávy bučí a vrabčáci na střeše kostela rozpustile cvrlikají. A celý ten koncert začal už o třetí hodině ráno. To se spát opravdu nedá. Pozoruju krásný východ slunce nad horami, vstáváme už v6 hodin, vaříme kafe a vpohodě balíme. Je vedro už od rána. jsme po včerejšku trochu utahaní, nejvíc bikeři po jejich první dvoudence. Vilda velí, že za hodinu kolaři odjíždí na další dvoudenku… Copak starý pardál Honza, ten je vpohodě, ale nejvíc zničení (nebo spíš ochotní se o své pocity podělit) jsou Harry sVencou. Kolo prý dva dny nahoru převážně strkali, no, včera se tvářili, že zněj občas jenom slezli…“ Já nemůžu ani chodit, Vildo…a víš ty vůbec, co je to servis kola?“ oponuje Harry sodvoláním na zájmy svého padesátitisícového miláčka. Lituju ho:“Tak tady snáma zůstaň, Haryčku, vždyť to není povinné…“ „ Copak můžu, když už si Honza (Vlasák) balí na cestu?...“ žalostně odpověděl Harry. Nakonec se nad cyklisty Vilda slitoval a uvolil se vzít je kousek cesty autobusem.

Jindra se šel ráno projít směrem ke Skadarskému jezeru:“ Po cestě mě zaujaly nekonečné lány nejrůznější zeleniny a všechny uměle zavlažované. Kde na to berou?Odpověď byla vpodobě dvou klacků zakončených železnými háky svodiči zavcěšenými na drátech elektrického vedení. Vlasák to má nafocené.“

Další Jindrův postřeh byl, když jsme se balili. „Bus stál u toho zarostlého hřbitova a vudržovanější části kdosi spravoval náhrobek a na té zhustlejší části si na kamenném krytí hrobů slepice prohrabávaly peří. To by měli vidět muslimové, kteří teď vyvádí kvůli pár obrázkům…“

Jedeme zpátky do Skhodry a dál pohořím Krabit do města Kukes . Krásné, červeně zbarvené, pusté pohoří. Fotíme vdáli zasněženou Jezercu a albánskou venkovanku sovcemi. Přijíždíme do městečka Puka nakoupit nezbytné potraviny- chleba (albánsky buka), koňak, víno a zeleninu. Při obcházení obchodů si parádně užíváme balkánskou atmosféru, Brášulové kupují sýr, ochutnáváme, ve všech krámech stále přikyvujeme „JO“. Obědváme burky. Přejíždíme stále pohoří Mirdit a, část Munezla. Jedeme stále na sever do města Kukes ( 90 km skoro za 4 hodiny, od 12.25 do 16.15) položeného u krásné přehrady smodrou vodou, do které se vlévají nepřetržité řeky odpadků. Tak tady se koupat nebudeme, hladina je pokrytá plastovými lahvemi.Zastavujeme na parkovišti, po kterém se prochází stádo krav, otravují nás hordy albánských spratků, na rozdíl od včerejška agresivních. Sleduje nás policie vyzbrojená samopaly. Artur sVildou se snaží zmapovat politickou situaci a nebezpečnost záměru vyslat cyklisty na přejezd po kosovské hranici, my ostatní hodláme zdolat zasněženou horu Koranii vysokou 2394 m čnící vysoko za městem. Nikdo znás nemá ztohoto místa dobrý pocit. Podle sdělení místní policie je tento kraj hodně nebezpečný, pohybují se tady banditi, kteří jsou schopni kvůli kolu nebo foťáku vraždit. Spratci po nás začínají házet kameny. Vilda dává hlasovat, zda zrealizujeme plán, nebo odjedeme. Většina je pro odjezd, pro je nás jen 7. Já sama jsem přesvědčená, že nebezpečné je hlavně tohle město, vesničané by nás určitě ochotně přichýlili… Ale demokracie je demokracie, takže jedeme zpátky. Stoupáme serpentinami nahoru, kluci- cyklisti, jsou celí rozjaření, že nemusí na kole do hory. Už v podvečer zastavujeme vmalé osadě a rozbíjíme tábor na louce u hospody.Honza vybaluje svou rybářskou sedačku a něco kuchtí. Scházíme se vhospodě, přisedáme kMatymu a zpíváme až do půlnoci, Západočeši - Tomáš sHonzou Tepichem zpívají západočeské (jak mě poopravil Honza Tepich, správně chodské), já sMichalem moravské. Policajti přivezli pivo, které došlo, cena stále stoupá. Ale co, takový kšeft tady ještě neměli. Vilda celý večírek tvrdě prospal. Za jeho zády je jeho čelovkou fascinován místní klučina.

Středa 4. 5. 2005

Vildovi se vnoci ztratila čelovka. Ráno ji našli u toho kluka, který ji vnoci tolik obdivoval. Artur zase zjistil, že má vmobilu vyměněnou baterii, na chvíli si ho dal vlokále nabít.

Honza spal pod širákem, ráno vstal v5 hodin ráno (Káťa si staví stan co nejdál od toho našeho) a uvařil si hrnec tenkých nudlí. Trochu je přesolil, tak přidal čokoládu, cukr a česnek a pak si na rybářské židličce lebedil, že se o svou snídani nemusí snikým dělit…Dementi: Honza trvá, že do deníku musí být zaprotokolováno, že voda na nudle přesolená nebyla! Dementuji tedy předchozí řádky.

Vyrážíme na fantastickou cestu ze sedla Lejthiza do města Fierza . Cesta je neuvěřitelná, tudy snad autobus ještě nikdy nejel… Odtud se už nikdy nedostaneme, autobus se zdá být každou chvíli na okraji propasti. Zrovna, když Míša řeší, co asi budeme dělat, když cesta skončí, je to tady. Vjedné ze zatáček asi 2 metry krajnice chybí… „Tak tohle jsem schopná vyřešit pouze esteticky, hoši, na můj inženýrský titul nespoléhejte.“ Hoši se tedy spolehli na sílu svých paží a po dost vysilující dřině se jim podařilo část sesuvu vyztužit hromadami přivlečených kamenů. Takže nemusíme couvat zpátky a jedeme vpřed do neznáma! Dostavuje se nějaký albánský gentleman sroverem, zve Artura, Beátu, mě a Michala do vozu a absolvujeme sním úchvatnou cestu horami podbarvovanou albánskými písněmi. Líčíme si sBeátou své zážitky ze stopování, nemáme jen ty pozitivní. Michal nás nevěřícně poslouchá. Z řidiče se klube albánský poslanec, jeho úkolem je převézt nás pohořím do Fierzy a předat nás bez úhony do rukou místní policejní jednotky. Slyšeli jsme přece, že se tady před několika lety ztratili 3 čeští studenti…tahle tragédie poškodila albánský turistický ruch natolik, že další obdobný incident si Albánie nemůže dovolit… o naši naprostou bezpečnost se musí postarat sama vláda…No nazdar, na nějaký průzkum může Vilda zapomenout, soudíme. Změna osádky, jdeme do autobusu. Honza nás vítá slovy: Nésu eště šedivé? Neco tak hrozného sem eště vživotě nezažil…“ „Šedivý už jsi byl, ale vstaly ti vlasy hrůzou, Honzo!!!“ odpovídám mu…

S klukama se shodujeme, že máme stejný hudební vkus…vzali jsme si ssebou Rédla, Na výletě. Tak si aspoň zpíváme.

Spolicejním doprovodem přijíždíme kpřehradě v Meziu svýškou hráze 206 m, míjíme přívoz ve městě Fierza a kolem řeky Valbony přijíždíme do města Bajram Curri . Krásná řeka, kolem zasněžené hory štíty. Zatímco Vilda sArturem domlouvají na policejní stanici možnosti našeho setrvání vtěchto končinách, my ostatní jdeme do hospody na pivo, usedáme na zahrádku, doprovází nás krásné štěně. Má prašivinu, chudáček. Vypadá to tady docela civilizovaně.

Zdá se, že naše bezpečnost je skutečně vládním úkolem. I na další cestě nás doprovází policejní jednotka. Jedeme autobusem údolím řeky Valbony stále nahoru, voda je čím dál, tím divočejší. Začíná se mi přitěžovat, tohle máme zítra jet? „ Vpohodě“, hodnotí situaci Moula, „to je všechno jetelné“. Kluci se tváří nadšeně, ale já usuzuju, že zítřek nepřežiju, moji synáčci měli pravdu, když se o mně báli. Koryto řeky přechází vsoutěsku mezi skalami… A my stoupáme stále nahoru mezi krásnými, 2500 m vysokými zasněženými štíty přes vesnici Dragobi . Je to autentická osada skamennými domy a svěžemi pro vendetou stíhané muže, poblíž se nachází jezírko ukryté mezi skalami. Přijíždíme do poslední horské vesnice Valbony , je tady turistický komplex schatou a záchodem stekoucí vodou (ve skutečnosti kadibudka na dvorku smalým vakem na stěně, ale je to luxus). Stavíme stany a jdeme se odhumusit do ledové řeky. Pozorují nás místní kluci. Honza mě žádá o zapůjčení ručníku. Odmítám spoukázáním na jeho image vážící 5,5 kg. Taky hřeben by potřeboval zapůjčit. Jsem však neúprosná: „To by sis ale nejdřív musel umýt vlasy“ Nikdo znás nevychází zúžasu – tenhle luxus na svých cestách po celém světě ještě Honza nikdy nezkusil!!!Ostatně nemá šampón a ani ručník! „Tak to máš teda smůlu, Honzo“. Vycházíme na krásnou večerní procházku dál po cestě do hor, blíž ke kosovské hranici. Míjíme poslední domy spasáky koz a scházíme zpátky do vesnice, kde nám mezitím pečou berana. Sedli jsme si venku na lavice, pod lavicemi se povaluje pár prázdných nábojnic ze samopalu. Michal přinesl bílé víno, zahulili jsme a trochu nás to povzbudilo, já jsem totiž dost nervózní zpředstavy zítřejšího sjezdu řeky. Míra se mě opatrně zeptal, jaké mám zítra úmysly, tak jemně a šetrně… svěřila jsem se mu se svými obavami, že bychom všechny holky neměly jet na jednom raftu…dal mi zapravdu!! Paráda. Popolétla jsem…

Beran za moc nestál, kluci pochybují o tom, jestli měl vůbec nějaké nohy, byl to prý druh berana plazivého. Příště budeme chytřejší a necháme si ho vcelku orožnit…

Čtvrtek 5. 5. 2005

Honza zase blbne od 3 na 6, šel si znovu uvařit tu svoji pochoutku – nudličky sčokoládou a česnekem. Zachránil brouka, kterého měl za košilí, to aby se dnes nikdo neutopil vřece. Díky, Honzo! Při snídani Honza rozvíjí svoji teorii o nehromadění majetku, přičemž shání své lano a tvrdí nám, že nelpí na věcech, ale když ti je zadarmo někdo dává…Do rána nás hlídali muži se samopalem. Za to se máme všude šířit o bezpečné dovolené vAlbánii.

Vpůl desáté vyrážíme na výpravu po údolí, cyklisti už dávno před námi vyjeli do hor ke kosovské hranici. Prohlížíme domy, pozorujeme sázení brambor (všechny práce vykonávají ženy a děvčata), kůzlata. Domorodý muž nás přichází uvítat vbezpečné albánské zemi a na důkaz bezpečnosti nám přichází ukázat kalašnikov a granáty, ochotně celý arzenál zapůjčuje klukům. Moula nepřetržitě hulí. Zveme se do domu na návštěvu, podávají nám sladké želé, babička si před 2 lety vzimě zlomila nohu vkrčku, kdoktorovi ji nedostali, takže nohu nemá dodnes v pořádku. Na dvoře stojí asi patnáctiletý kluk, něco by chtěl, říkám Michalovi. Stydím se za svoje relativní bohatství, mám dojem, že se kluk za jejich chudobu stydí. Jdeme dál do hor, kde potkáváme bicyklisty. Vracím se sArturem, který mi povídá svou rodinnou historii, jeho otec, architekt, který studoval vPraze, zůstal vČechách, jeden jeho bratr byl vAlbánii popravený, druhý bratr byl 15 let zavřený ve vězení. Artur se narodil vAlbánii, jeho bratr Saša vČechách. Po revoluci Saša Artura pozval do Čech, kde teď spolu podnikají, vyrábí a prodávají keramiku. Na začátku vesnice nás čeká ten patnáctiletý mladík, odchytává Artura, objímá jej a něco mu říká. Michal situaci komentuje, jak se mu líbí balkánský fyzický kontakt. Artur mladíkovi něco vysvětluje, ten je evidentně zklamán. Po příchodu nám Artur líčí, že mládenec jej žádal, aby poprosil kluky, aby mu nechali jedno kolo…prý si snadno můžou pořídit nějaké jiné…

Vcampíku rychle vařím brokolicovou polévku a kafe, ale Vilda už přichází a velí kodjezdu. Rychle odnášíme věci a vyjíždíme dolů do údolí. Bikeři odjeli už před chvílí, Harry sMíšou se rozhodují doprovázet naši raftařskou výpravu a dělat rychlou spojku. Vautobuse zjišťuju, že nemám neoprén. Sice jsem ho u Vildy objednala, ale Vilda prý smailem zacházet neumí!Měla jsem si o výbavu napsat Mírovi…Andrea sBeátou se nemůžou dočkat sjezdu divoké řeky, Andrejka skoro obrečela, že se jí to Míra snažil vymluvit. Beáta se taky oblékla do neoprénu, takže my dvě sKáťou jim přepouštíme poměrně ochotně místo po zjištění, že na raftu kromě Vency a Míry pojedeme jen my 4 ženy, ztoho dvě měly včera poprvé vživotě pádla vrukou…Brášulové jsou zkušení, zvládají řeku na kanoi skvěle. Nakonec odjíždí posádka ve složení Venca, Moula, Saša, Míra, Beáta a Andrea. My dvě sKáťou a sMatym jedeme autobusem. Raft ani Orinoko sBrášuly nikde. Hledáme dole, nic. Přijíždí kolařská spojka, Harry sMíšou, prý ujeli jen pár metrů (po 100m Moula zařval: Stouhle posádkou nikam nejedu!!!), kluci vOrinoku se cvakli. Raft se musel po několika metrech vytahovat složitě nahoru, potom ještě podruhé. Moula komentuje: „Že jsem říkal, že je to jetelné? To jsem musel být včera úplně zhulenej!!!“ Později, vElbasanu, nás všechny poslala kzemi Beáta svým podáním sjezdu Valbony: Vpětkové peřeji na Beátu upadl Saša: Beáta: „ A keby aspoň povedal prepáč, Beáta!“… . Jedeme dolů autobusem, sraftem i Orinokem na střeše autobusu, byla to fuška vytáhnout raft po strmých březích Valbony nahoru. Fotíme vesnici svěžovými domy, pod mostem nasedáme na raft – my čtyři ženy sMírou a Vencou. Moula zapůjčil neoprén mně, Káti zase Michal. Míra posílá mě sVencou dopředu, docela to sVencou zvládáme. Anďa kňourá, že nemá pádlo a že je jí zima. Po pár kilometrech přijíždíme do tábořiště, cestou jsme zvládli několikrát nepřistát u břehu, neumíme to. Vytahujeme věci a stavíme stany, na místě jsou i zbylí kolaři, kteří si údolí Valbony sjeli na kolech – Honza, Aleš, Jindra, Tomáš a Tepich. Vaříme sHonzou bramboračku. Kluci nás pozorují, co vlastně spolu sHonzou máme…Michal a Moulík, galantní zachránci žen, byli úplně promrzlí. Jsou moc fajn. Po večeři obcházíme sMichalem camp, ale všichni jsou zalezlí, mají toho dost.

Pátek 6. 5. 2005

Vnoci pršelo. Vilda nás budí už v půl 5 (od toho, abyste tady spali, tak od toho tady nejste…), balíme vdešti, Venca nám ukazuje štíra, kterého našli ve stanu. Ve sklenici mají taky jedovatou stonožku. Jedeme do Fierzy na trajekt. Trajekt se albánsky řekne TRAGÉD. Opravdu výstižné. Tomuto výrazu odpovídá stav lodi. Tragéd. Před odjezdem ještě stíháme uvařit kafe na molu, cyklisti (bez Honzy a Vency) odjíždí na další kolovou výpravu, odpoledne je máme někde vyzvednout.

Najíždíme na trajekt. Pod tíhou autobusu poklesl nájezd!! Jeřáb naštěstí zvedl nájezd i snaším autobusem…Na palubě jsou krávy, matky sdětmi vnáručí, podávají se burky. Tak to je ale krásný zážitek! Jedeme nádherným údolím, nad vodou leží a pomalu stoupají páry, znich vyjíždí bárka. Vstup do podsvětí, bájná řeka Styx. Cháron si pro nás jede. Venca vytahuje mince. Jsme veuforii, kluci balí špeky, zpíváme, bavíme se tím, jak příchozí po chvíli poděsí lodní siréna. Michal uvařil zelený čaj, Vilda přinesl jamajský rum. Jen Honza vpodpalubí zašíval nějakou svoji výbavičku spoukázáním na to, že „šak venku není nic vidět…“

Nejlepší ze všeho byl výjezd v Komani . Bombaj. Auta do sebe navzájem naráží, troubí, lidé pobíhají mezi auty a povykují na sebe, krávy zoufale bučí, do toho začíná pršet. Vjíždíme do tunelu, je to jeskyně. Na konci jeskyně nás čeká přehrada stryskající vodou. Vilda velí Bobovi zastavit, tohle si musíme vyfotit…No a autobus bokem narazil na skálu. Několik dalších dnů jsme se ztéto strany nedostali kzavazadlům…Jedeme přes hory zpátky do Puky . VPuce dáváme vdešti burek s tvarohem, nakupujeme sýry, rajčata, papriky, kupujeme si albánský hamburger. Stále prší. Přijíždíme na křižovatku za Pukou a čekáme na cyklisty. Honza nadšeně přináší pomeranče, které objevil Venca vyhozené někde vpříkopu. Leje a leje. Vnaprosté pohodě přijíždí suše vypadající Jindra, za ním ostatní kluci. Zbytek dne trávíme cestou autobusem do Rrehseni , povídáme si sBeátou, Brášule mi zapůjčuje knihu Zasvěcení. Kvečeru vdešti přijíždíme do Rrehseni, kde má mít Artur nějakého známého svinným sklepem. Vjíždíme do dvora opuštěného zemědělského areálu, kde je nám nabídnuta tmavá vybetonovaná místnost bez stropu, otevřená do krovu a smalým propadlištěm vpodlaze. Vilda udílí rozkazy- 10 na jedné straně, 9 na druhé, zdůvodu možnosti skulení do podzemí… Káťa se hlásí, zda budeme mít konečně čas na jídlo. Vilda komentuje, že jsme svobodní lidé a on nikomu nic nepřikazuje, takže Káťa začala na dvoře vařit na své krabičce na suchý líh („Tohle se ještě dá někde koupit?“všichni nevěřícně zíráme. „Jo, ve Skotsku…“ odpovídá Káťa.). Za asistence dvou úžasných psů toužících nikoliv po potravě, ale po lásce, vaří Káťa svou vytouženou večeři. Vilda ovšem po chvíli velí kseřazení kodchodu do vinného sklepa. Tam jsme ani nedostali ochutnat víno, archív 2004 za 3,5 eura. Provází nás trenér albánské reprezentace v basketbalu (ne, opravuje Honza, ve volejbalu!), pan NIKÉ. Sice jsme nedostali žádný košt, ale byl nám nabídnut nocleh vtělocvičně a společenský večírek stěmi albánskými basketbalistkami, Nééé!! Volejbalistkami!!!znovu popáté neúprosně naléhá Honza, když kluci detailně líčí své představy nadcházejícího večera a noci stěmi vysokými basketbalistkami…

Ubytováváme se vsuchu vtělocvičně, dokonce se sprchujeme. Odcházíme do hospody se satelitním fotbalem na stěně a disko music. Ani se nedivím, že většina bikerů včele sHonzou Vlasákem odešla jinam už po letmém pohledu do lokálu. Kluci dávají točené, jedno za druhým, já sKáťou džusy. Ti, kteří chtěli jíst, dostali krásné maso, hranolky a tatziki. Rozjíždíme debaty, Andrejka vášnivé, je to temperamentní Slovenka. Vencu ale o své pravdě nepřesvědčila. Povídáme si různé historky, Míra se živí jako geodet, Maty je majitelem taneční školy. Odcházím sMírou a Anďou. Vnoci prší, naštěstí jsme své věci usušili vtělocvičně.

Sobota 7. 5. 2005

Ráno už je vypršeno. Pěkně jsme se vyspali. Až na to, že Honza zase v5 hodin vstává, všechny nás budí hlasitým dotazem, kdeže to máme vařič, aby si mohl uvařit ty svoje nudle sčokoládou a česnekem. Ne, další dementi, tentokrát vaří nudličky srybičkami! To by jeden nevěřil, na jaký pohon se dá objet zeměkoule na kole!!!Já vařím polévku a kafe a snažím se zcivilizovat všechna svá zavazadla, uklízíme koupelny a chodbu. Čekáme na Artura, který domlouvá naši další cestu do hor, bereme benzín, projíždíme městem Burrelli s albánským tržištěm se sušenými rybami, olivami, balkánským sýrem.Pak pokračujeme dál údolím řeky Mati pod Klosi. Cesta nám trvala asi 1 a půl hodiny, vcíli nám Vilda dovolil konečně uvařit teplé jídlo, takže vaříme společně- Moula si vzal za úkol přípravu brambor, Brašulkové maso. Najedli jsme se, odpočinutí kolaři se konečně sbalili na další dvoudenní výlet, my raftaři jsme si rozdělili neoprény a vyrazili do řeky Mati. Brášulkové na Orinoku, Artur se Sašou na Pálavě.. Okolo čerstvě zasněžené štíty, pohodička, popíjíme meruňkovici, máme pocit, že začínáme být skvěle sehraná posádka …na této řece je to snadné… kasáme se… do momentu, kdy nás nechal Moula – mě a Anďu řídit loď. Skončili jsme zaseknutí vdocela velkém proudu na balvanu, dokonce jsme ztratili kapitána lodi, Míru, který se snažil situaci zachránit…Všichni jsme museli do proudu, málem jsme zlomili raft…Míru jsme zvody vytáhli, ale láhev smeruňkovicí nám uplavala! To jsem si zase zavýskala, ale to já nedělám schválně, to nějak jde samo…Uteklo to hrozně rychle a už jsme pod mostem vBurrelli, opalujeme se na břehu řeky na balvanech, řidiči na nás troubí, konečně přijíždí autobus a pokračujeme vcestě do hlavního města Albánie. Zastavujeme nad údolím řeky u hospody a nabíráme ze 4 pramenů vodu. Při tom se seznamujeme sdomorodcem, který už tady jednoho Čecha jednou viděl, takže nám ze staré známosti dává dlouhé cigarety. Krásný večer pokračuje vautobuse, Michal nás zve do své čajovny, popíjíme čaj a povídáme si o svých zážitcích zcest při neopakovatelném albánském západu slunce. Už potmě přijíždíme do Tirany . Je to úlitba Arturovi, který tady potřebuje navštívit příbuzné a zařídit si nějaké nezbytné záležitosti kvůli restituci pozemků. Za jeho neocenitelné služby jsme ochotní těch pár hodin vcivilizaci přetrpět. Ostatně Vilda nám slibuje ojedinělý zážitek, pulzující noční život balkánské metropole. Už se nemůžeme dočkat. Máme na to jenom 1 a půl hodiny. Fotíme si sochu národního hrdiny Skanderbega a mozaiku na národním muzeu- všechny historické postavy včetně žen mají na výjevu vrukou zbraně…Přeskakujeme rozoranou komunikaci přímo na hlavním náměstí, všude je prázdno, jen nádherný tranvestita vévodí pusté hlavní třídě. Kluci si kupují burky a obložené rohlíky, my sKáťou zmrzlinu, je dobrá. Mati se svou intuicí vyčmuchal dokonce otevřenou hospodu sAmstelem za 200 leki a evropským záchodem, přesně podle svého záměru, snímž opouštěl autobus. My ostatní osamoceně táhneme rozkopanou ulicí, tady opravdu chcípl pes…konstatujeme nad ležícím psem, jedinou živou bytostí vtomto pulzujícím velkoměstě…Míra nám ukazuje aspoň jednu pozoruhodnost tohoto centra, hlavní nádraží hlavního města země… Jedno nástupiště se dvěma kolejemi, úplně mrtvé místo. Po příchodu kautobusu to Vilda od Beátky pěkně schytal. Už vnoci odjíždíme zTirany směrem na Elbasan. Dostávám od Honzy zprávu o osudu cyklistů - spí vmraze na sněhu vnějakém sedle vhorách. A kde asi složíme dnes vnoci hlavu my?Až v00.15 náš guru nachází nocležiště, nádhernou loučku za minaretem, myju se vešusu, kluci svou hygienu omezují na výplach úst slivovicí.a uléháme spokojeně pod olivovníkem. Vilda se nás ptá, zda jsme ještě věřili, že dnes najdeme takové krásné místo…“No jasně, že věřili, proto jsi ho taky našel!!!“.

Neděle 8. 5. 200 5

Zas taková sláva to nebyla, vnoci jezdila nepřetržitě auta, ráno na nás zase svítilo slunce a ke všemu tady na tu loučku odnaproti vtoto nedělní ráno při cestě do mešity všichni sypou svou celotýdenní produkci odpadků!!! Vrcholem je, že máme stanovený odjezd už na 7hodin, nespokojeně bručíme…“Od toho, abyste tady spali, od toho na téhle výpravě opravdu nejste…“péruje nás Vilda (který, to jen tak mezi námi, celé dny pospává vautobuse). „Tohle ráno se nedá začít jinak než špekem“, konstatuje Moula a my si dáváme s ním. Odjíždíme do Elbasanu, zastavujeme u olivovníkového háje nad městem, objevujeme další želvu.

Elbasan. Parkujeme u hospody sevropským záchodem, sBeátou si dáváme salát, kafe, dostávám od číšnice rudou růži…no toto, mé osobní kouzlo působí i na ženy? Líčíme si zážitky ze sjezdu Valbony (viz Beátina reprodukce Sašovy nekultivovanosti vraftu…“ a keby aspoň povedal prepáč…“). Kluci líčí, jak by to vypadalo, kdybychom při sjezdu ztratili Míru i Vencu, jak bychom se my 4 ženy řítily neřízeně snašimi obvyklými výkřiky korytem Valbony…

Stejně jako loni usuzuju, že Elbasan je koncentrací Balkánu, okolo projíždí vozatajové, pán na kole- vepředu dítě, vzadu na nosiči 20 přepravek, mercedesy, hromady a hromady obnošených bot, starého oblečení, stažení berani i jehňata, zboží všeho druhu rozprostřené na zemi, prádlo sušící se v uličkách mezi balkóny.

Jedeme za město, na vodu se nám moc nechce. Ale jsme tady od toho, že ano. Takže nás čeká řeka Shkumbini . Navlékáme se do neoprénů, já se opaluju, kluci nafukují rafty, jedeme už jen my čtyři sMírou, vepředu nám to sAndrejkou pěkně jde. Zastavujeme u antického mostu, lezeme nahoru, no to je bomba. Čekáme na kluky na kanoích, pak společně ležíme na 2 tisíce let staré dlažbě klenutého mostu. Andrejka je taky holka do nepohody, dělá si prostor pro leh a odhazuje rukama sušená hovna…Nezdála se, ale je skvělá. Pijeme slivovici, kouříme a řičíme nad každou blbostí.

Nasedáme znovu do lodí a sjíždíme po klidné vodě kautobusu a společně vaříme – těstoviny se sýrovou omáčkou, já jsem vyrobila šopský salát sbalkánským sýrem, převlékáme se sBeátou za dámy a obědváme na betonové ploše u cesty a lebedíme si, že nám to Vilda dovolil.

Popojeli jsme o kus dál a čekali na kolaře. Relaxujeme, já ležím na spacáku a čtu si, Michal sBeátou vaří diviznový a zelený čaj smedem.

Přijíždí cyklisti. Sláva. Honza Vlasák ke mně přibíhá, hází po mně 3 rudé růže súsečným: „Dostal jsem 3 růže, pohlídej mi je…“ Barbar. Pak se diví, že ho odmítám. Přijíždí rozevlátý Harry, vzubech rudou růži, přichází ke mně a s úsměvem mi ji podává. Honza se zastyděl…“ Já sem ti je měl věnovat, né?“. No, třeba někdy příště.

„Já jsem nadělanej jako dort“, hlásí nám šťastný Harry.

Bikeři nám vyprávějí své příhody, vnoci kolem nich vysoko vhorách chodil medvěd, jsou plní zážitků. Kluci zPece čtou došlé esemesky, prý ať Moula nehulí…V Peci sněží.

Jedeme nocí do Berati , všichni tentokrát spíme už vautobuse. Vilda udělal chybu, zeptal se na cestu policajtů-to neměl dělat, hned zase ta obehraná písnička, že nás musí pohlídat, aby se nám něco zlého nestalo, vždyť víme, že se tady ztratili ti čeští studenti. Ach jo. Tohle nevypadá dobře. Předává si nás jedna hlídka za druhou, vústrety změsta nám přijíždí blikající policejní auto, sám starosta nás zve na švédský stůl. O tom, že bychom spali někde vterénu, o tom nemůže být ani řeč, mají tady přece hotel, ujišťují nás. Nakonec se náš velitel Vilda nějak vykroutil, asi jim začal tvrdit, že máme nocleh zajištěný vnějakém jiném hotelu, nebo že jedeme nonstop či co… nebo jim dal úplatek? Každopádně jsme se policejního doprovodu zbavili. Několikrát zastavujeme, Vilda shání ve tmě nocležiště, ani napotřetí to nevychází. Cyklisti jsou dost utahaní. Ujímá se nás anglicky mluvící dvojice a odváží nás na další skvělé tábořiště vhorách. Popadáme spacáky a karimatky, se stavěním stanů se už vůbec neobtěžujeme. Obloha je dnes černá, ale vnoci je prý každý mrak černý, někdo filozofuje. Ale to už asi bylo proneseno ze spánku.

Pondělí 9. 5. 2005

Já, Moula, Brášulové a Venca jsme spali pod širákem. Krásná noc. Ráno se budím brzy. Kolem nás se tyčí nádherné zasněžené hory ( Coco Partyzán , 2416 m.n.m., jak nám sděluje Harry), pod námi albánská vesnice Schentod , nad námi muslimský hřbitov a políčka. Jdu klukům natrhat hrášky, já je doma teprve budu po příjezdu sázet.

Vilda mi ráno sdělil, že jsme tady sice každý sám za sebe, ale že on nese tu obrovskou zodpovědnost za to, abychom tady do poslední vteřiny prožili dokonale svůj albánský čas. Je úžasný.

Kouříme máčka.Vildovi se ztratily 3 krabičky tvrdých červených, někdo znás je zloděj…

Krásné ráno, pohoda, hodnotíme Honzovy životní zásady- ponožky jsou klišé (jsme všecí svázaní klišéma). Všichni Honzu obdivujeme. Ze své cesty neuhýbá (no, jen občas má takové malé úlety, když potřebuje šampón nebo ručník).

Další zastávka nás čeká ve vesnici Pronovik nad řekou Osmou . Zasněžené hory, oslíci, divocí koně. Zpíváme si sTomášem „Já viděl divoké koně…“Cyklisti zase někam odjíždí.

Hospůdka sdvorečkem, k údivu nás všech nám Saša přináší skvělý koňak, od babičky dostáváme čokoládové bonbóny a zmrzlinu. Kolem nás pobíhá chlapeček vpískacích botičkách. Míša rozvíjí teorii o antikoncepci pískacích botiček, uvnitř vhospodě si dáváme frapé a další koňak. Dokonalé. Luďkovi líbá babička ruce. Sedíme dál vhospodě a ptáme se Vildy, zda bdí nad naším dokonale využitým časem. Ano, flákáme se, ale všichni cítíme dokonalost toho času.

Za frapé a koňak jsem zaplatila jen 100 leki (25 Kč).

Ke všemu kvůli nám čerstvě umyli záchody!

Pokračujeme dál albánským venkovem, dojíždíme do města Čorovoda . Tak tady jsem strávila jeden všední albánský den, uprostřed panelákového Mogadiša. Zatímco šel Vilda shánět odvoz do hor, omotala jsem si šálu kolem hlavy a vyrazila do Mogadiša fotit neuvěřitelně rozpadající se paneláky sprádlem mezi balkóny a pasoucími se krávami na sídlišti pokrytém plastovými odpadky, muže hrající nějakou stolní hru před každým vstupem do domu….Taky jsem cítila, že potřebuju být chvilku sama a vstřebávat tu atmosféru, kvůli které jsem tady a na kterou není vtom dokonale využitém čase ani chvilka…Takže když jsem potkala Matyho a ten mě vypeskoval za to, že se sama flákám a provokuju chlapy, a sdělil mi, že ostatní už odjeli proti proudu řeky Osmy, ani jsem se moc nezlobila, že na mě nepočkali. Strávila jsem několik hodin pozorováním a nasáváním obyčejného albánského života. Přišla jsem tak o nejlepší raftařský zážitek, ten tedy pouze reprodukuju. Raft i lodě uvízly ve skalnatém kaňonu, ve kterém byl natolik studený vzduch, že se všechna plavidla najednou vypustila. Žádná zposádek u sebe neměla pumpu. Takže horolezec Míra musel vylézt bez jištění po skalní stěně (asi 60m vysoké) a pumpu zajistil. Všichni přijeli nabití adrenalinem, hned vautobuse se začíná pít a zpívat. Vyndáváme ráno zakoupený koňak. Paříme celou cestu do Berati. Zpíváme sBrášulky, Luďkem a Michalem lidovky, Čechomory, po vypití koňaku pokračujeme fernetem a nějakým drahým Moulovým pitím zbedny, co jim sbalil jejich hodný pan šéf. Přestávka v Berati .Tohle město mě loni vzalo u srdce.Letos tady máme jen půl hodiny. SMichalem kupujeme Merlot, sLuďkem grilované kuřátko, procházíme se uličkami a snažíme se zachytit beratskou večerní pohodu. Moula usilovně hulí, ještě, že dostal to xhajské zboží. Další cesta do Pískové , místa našeho dnešního nocležiště, byla hodně veselá. Pili jsme víno a ferneta, baštili kuřátko a řehtali se spolu sexcelujícím Moulou. Do Pískové přijíždíme zase až po půlnoci. Chudáčci kolaři, ti se taky znedostatku jiné činnosti rozjásali!!

Kluci nás dojíždí na kolech, Brášulové okamžitě ulehají, Moula se nakonec vypotácel zautobusu taky. Honza mě láká jít spát o kus dál, ale zůstávám solidárně sklukama. Přece je teď vtomhle stavu neopustím.

Úterý 10. 5. 2005

Další nezapomenutelné ráno. Nad horami okolo rudá záře, šťoucháme do sebe navzájem sMichalem, oba se o ten zážitek potřebujeme sněkým podělit. Spíme na Hedvábné stezce, asi tak od 6 hodin kolem nás nepřetržitě prochází domorodci splně naloženými osly - nejdřív s prázdnými konvemi na mléko, pak zpátky splnými konvemi smlékem, děti a výrostci vystrojení do školy a sučením vruce (albánští nagelovaní šampóni jsou kzulíbání, holčičky v bederních kalhotách a skrátkými tričky taky). Hádka domorodců. Artur nám později přeložil příčinu hádky - jeden znich chtěl našim klukům ukrást kolo…Vaříme sMichalem puding. Konečně mám možnost se pořádně umýt vřece, jen ten sestup kvodě není úplně snadný. Fotíme si dřevěný most. Pasoucí se koně, naložené osly. Vilda svolává brífink. Co dál. Řeku Vjosu nikdo znás nechce jet, chceme všichni kmoři. Zasloužíme si ho přece. Ale to nekoresponduje sVildovou představou o dokonale využitém albánském čase. Vypadáme všichni ale tak zarputile, že to Vilda vzdává a vyjíždíme údolím řeky Vjosy na další cestu.Už večer nás čeká moře!!! Tomáš mi na lístečku přináší text Nohavicovy písně „Divocí koně“, včera, jak šlapal do kopce, si vzpomněl všechny sloky. Je milý.

Gjirokaster. Opravdu krásné město sdomy skamennými střechami. S Brášulky a Káťou procházíme uličkami pořád nahoru, užíváme si vůně akátů, kamenné domy, zasněžené hory okolo, fotíme se. Ve městě si kupujeme na poslední chvilku gyros (ale to jen proto, že ve frontě před námi čekal i Vilda). Vilda nám vynadal, že jsme přišli o 7 minut později. Příště už to neuděláme!! U autobusu ale zjišťujeme, že nám chybí Moula. Všichni silní muži se jej vydávají hledat, máme o Moulínka opravdu strach. Nakonec, je to náš benjamín a kdo ví, co by se mu tady mohlo přihodit . Vilda ho sice podezírá, že si ve městě dal 3 piva a 3 jointy, ale když ho kluci celého vystrašeného přivádí, je vidět, že je zcela při smyslech, jenom opravdu šel na druhou stranu. Je milý a zodpovědný, je to maskot naší výpravy a všichni ho máme rádi.

ZGjirokastry jedeme na Modré oko - vyvěračku. Parkujeme poblíž, kluci zPece tam naskákali, ale překvapivě jako první byl Saša!! Jdeme vařit, konečně jednou teplé jídlo. Brambory smasem, společně obědváme, i když Vilda bručí (od toho, abyste tady jedli, od toho tady opravdu nejste!!). Zase zdržujeme. Vautobuse se rozjíždí alkoholová smršť. Večer přijíždíme do Sarandy , spát budeme vcampu u moře. Cože? Tohle že je to úžasné místo, kde jsme loni zažili tolik romantických chvil? Místo pláže snádhernými balvany je tady vybetonované molo. Celá rozladěná skáču do moře a plavu do dáli. Letos poprvé jsem vmoři, je sice trochu studené, ale je to moje milované moře!!! Později mi Jindra líčí, jak moc se o mně bál. Michal na břehu na mě taky mává, ale já plavu a plavu a užívám si vln. Asi po hodině vylézám na břeh úplně rozklepaná. Michal mě zve na víno, Venca mi ukazuje fotky zcyklovýprav, překvapivě si bere kytaru a hraje Carpe Diem a další písně mé krevní skupiny. Maty hraje taky, zpíváme hezky dlouho. Společně hulíme, tentokrát se knám přidal i Vilda a opravdu si to užíváme a řičíme ve tmě na břehu moře. Dnes ulehám mezi Harryho a Luďka. Harry celou noc příšerně chrápal.

Středa 11. 5. 2005

Ó, jaké kouzelné ráno!!! (To já říkám u moře vždycky).

Budíme se asi vpůl šesté, vnímám moře, je krásné. Jdu plavat, na břehu mě vítá Jindra: „Taky jsem měl jednu kamarádku, ta vždycky musela nejdál, nejvýš a nejrychleji….“ Zase se o mně bál. Kluci nafukují raft, nasedáme do něj já, Moula, Luďa, Michal, Káťa, Beáta, přidala se i Anďa. Včera jsme naplánovali cestu na Korfu, protože Vilda měl vplánu už ráno odjet, tohle dopoledne jsme si na něm vytrucovali. Kluci nás hází do vody, všichni umí dobře plavat. Malujeme bunkry, já sBrášulama pijeme na lehátkách víno, opalujeme se. Přijíždí 3 autobusy albánských školáků, je po pohodě, kluci mlsně obhlíží holčičky, ale po chvíli všichni začínáme toužit po samotě, po prázdné pláži. Je nám smutno, jsme nějací skleslí. Kolaři přestávají váhat a vyráží na cyklovýlet po pobřeží.. Jdu si ještě jednou zaplavat (pár kilometrů), rychle balíme a otáčíme na sever, zpátky domů.

Vilda nám ale připravil - tak jak sliboval, další úžasné zážitky dle jeho hesla o využití každé vteřiny. Vyjíždíme do hor nad mořem, čeká nás pěší výlet do vesnice Čeparo , údajně pirátské vesnice. Vesnice vhorách je skoro úplně opuštěná, žije tu jenom pár stařenek, které pletou na zápražích barevné punčochy. Mladí odešli za lepším do světa. Procházíme opuštěnými uličkami sprázdnými, sešlými domy, všude omamně voní šalvěj. Vcypřišovém háji nad vesnicí obhlížíme stavbu nového kostela; poblíž ruiny původního kostela objevujeme malou svatyni spravoslavnými obrázky. Sestupujeme dolů, hospodu nám otvírá dědeček, jehož 6 dětí žije v cizině. Dáváme si koňaky, sdílná babička nám otvírá kostel, zapalujeme vpísku svíčky, přeju si svá velká přání. Stařenka nám ještě ukazuje zvonici, zvoní na zvon. Silné zážitky. Artur si povídá se stařečkem shlavou řeckého boha a s růžencem vrukou - stavbu nového kostela financují Řekové, kteří toto území považují historicky za řecké, on sám dostává důchod zŘecka. Vše je to hodně smutné, padá na nás tíseň zbeznadějnosti tohoto nádherného místa. Sestupujeme dolů, před novostavbou fialové barokní obludnosti Vilda, povzbuzený asi šesti koňaky, hlasitě laje na všechny nespravedlnosti světa, globalizaci, ničení krajiny a plýtvání penězi na nepravém místě…

Vkoloniálu dole ve vesnici nakupujeme chleba a litr koňaku za 200 leki, Artur kupuje uzo a hned ho načínáme. Musíme spláchnout ten velký smutek. Procházíme úchvatným olivovým hájem skvetoucími pomerančovníky. Ta vůně! Přišli jsme asi o 2 hodiny později, ale Vilda veuforii tentokrát nevnímá čas….daroval nám všem nezapomenutelný zážitek. Vím, že sem se musím vrátit. Přicházíme moři, jdeme po pláži, sbíráme kamínky, plná smutku si zpívám. Hážu větvičku skvěty pomerančovníku do vln, Káťa pro ni skáče, prý květy nemají rády slanou vodu. Ostatní - Moula, Míša, Harry jsou pořádně zhulení, ostatně si nemáme vůbec co vyčítat. BYL TO DOKONALE VYUŽITÝ ČAS!!!

Přijíždíme k Ali Pašově pevnosti , jdeme, už skoro potmě, na prohlídku. Padá na nás hrůza zté ponurosti a strach ztoho, co se tady asi kdysi muselo dít. Kolik lidí tady umřelo…Nikdo tady nechce spát, bojíme se duchů a té ponuré síly, která ztohoto místa a vtuto dobu tryská.

Kluci vybírají místo na spaní u moře, stavíme stany, společně večeříme těstoviny somáčkou, pijeme litr koňaku a jdeme ještě jednou do pevnosti zkontrolovat odvážlivce - Artura se Sašou, na které ta hrůza nepadla a odhodlali se spát vpevnosti. Jsou to hrdinové, nakonec je všichni obdivujeme a jdeme spát na nádherné místo kmoři.

Čtvrtek 12. 5. 2005

Nejkrásnější noc. Na plochém balvanu hned u moře. Vlny, příboj, vnímám sílu moře. Kavárna. Děláme kafe sHonzou, Beátou a Mírou, Honza vytahuje 3 poslední cigarety (nikdo nemá cigára), povídáme si zážitky zcest, ….zase končíme u úplavice. Jdu plavat, kluci sHonzou včele nechápou proč. Dá se to vysvětlit? Proč jezdíte do kopce? Proč se chodí na vrcholy hor? Překonat sílu moře, příboj, bojovat s vlnami… to je jako vylézt na kopec. Stejně opojný pocit. Přidal se ke mně na chvilku jenom Michal, pak spolu pijeme čaj a ukazujeme si své poklady ztohoto místa, kamínky jako perly, mořskou vodu vláhvi. Vyprávím mu o Hynkovi, jak mi říkal, že mu nevadí, že nezná moře. Říkala jsem mu: „Ale to je jenom proto, že ho neznáš, počkej, až ho poznáš, nebudeš moct vnoci spát, bude se ti o něm zdát“ … a jak pak jednou, potom, kdy jsme spolu byli u moře, za mnou přišel a líčil mi, jak se mu o moři zdá, jak po něm touží….

Jedeme dál na sever po albánské pusté riviéře. Přijíždíme do Dermi. Vilda vytáhl litr koňaku, úlitbu za včerejší dvouhodinový skluz. Je báječný.

VDermi jsme prožili 3 úžasné hodiny. Vilda nám dal na vybranou: Buď můžeme na monastýr nebo koupat se do jeskyně. Zvolili jsme druhou variantu a vyrazili po oblázkové pláži; moc nám to nešlo ve vysokých vlnách (skoro mi uplavaly boty). SLuďkem lezeme na skálu na břehu moře, horolezecky sestupujeme dolů, tak tady je ta jeskyně. Jdeme dál kmalé zátoce mezi skalami,vzadu sdalší malou jeskyní. SKáťou a Brášulema se koupeme vnádherně modré, čisté vodě, vaříme čaj. Blbneme ve vlnách. Krásné místo. Teď, když to píšu, vzpomínám na sílu těch okamžiků. Vracíme se zpátky přes skálu a po břehu moře kautobusu, Michal začíná vařit těstoviny, já vařím kafe. Honzu obdarovávám krásným kamenem z růžového mramoru nalezeným vmoři. Nadšeně mi tvrdí, že sním bude spát. Albánskému psékovi dáváme sníst lunchmeat. Málem sežral i plechovku. A už se řítí Vilda - tentokrát včasovém limitu - a diví se, že nejsme po jídle. „Od toho, abyste tady jedli, tak od toho tady opravdu nejste….Vlaďko, jíst můžete doma!“, zpucovává mě, když se snažím bránit kluky, že by potřebovali teplé jídlo….“ostatně jste na to tady měli spoustu času“.

Takže vyjíždíme srozvařeným jídlem nahoru serpentinami do hor na výlet. Vilda si zase zdřímnul a přejeli jsme to místo vsedle, kde jsme měli vysednout. „Sakra, Vildo, spát můžeš doma!!!“ Vyrážíme na výlet , knám raftařům, se přidal i sympatický biker Jindra. Vylezli jsme nahoru kvysílači, cestou Vilda Beátce spílal za všechny vykouřené cigarety - prý jí to do kopce nešlape. Sestup jsem absolvovala sJindrou, povídali jsme si o naší lásce kzimě, jak si ji užíváme na běžkách. Byla to docela hezká procházka. Vilda nám opět nedovolil najíst se. Tentokrát prý byla na výběr túra nebo jídlo! Zase jsem to schytala, neb jsem lobovala za hladové kluky. Já, která vydržím dva týdny o chlebu a kafi úplně vpohodě!

Viděla jsem cestou sousoší dvou koňů, jeden pil zkoryta, druhý se na něj díval, kluci prý, že to byli jeleni. To je ztoho hladu.

Když projíždíme kolem místa na pobřeží, kde jsme loni marně hledali nocležiště, líčím klukům, jak byl vmoři zdechlý kůň. Saša komentuje, že by mu to nevadilo, že by tam klidně spal… „Ale ten kůň byl zdechlý, Sašo!“ Míša sedící vzadu si přisazuje: „Vlaďka má doma zdechlého koně a koupe se sním ve vaně…“ Takto vznikají fámy.

Přijíždíme do Vjory . Vyrážíme vletu do města nakoupit. Zapomněla jsem popsat, co tomu předcházelo. Zeptala jsem se (po všech těch dotazech na teplé jídlo…) Vildy, zda budeme mít možnost směnit leki za albánské národní hrdiny… „ Vlaďko, na to zapomeň!! To sis asi spletla akci, tady nejsi na nakupovacím zájezdu vPolsku! “ Že já se těma klukama nechám vždycky ukecat a nechám se nastrčit Vildovi snějakým dotazem suchlácholením, že ke mně si nic ošklivého nedovolí… Takže s Brášulky a Moulou hodláme nakoupit Skandergergy a olivový olej, my sMoulou obhlížíme albánskou vlajku.Na hlavní ulici se nechytáme, všude je jen luxusní italské zboží za luxusní albánské ceny. Zacházíme tedy do Mogadiša, kterému vévodí sousoší bojovníků zroku 1912. Vezu už sice 5 litrů koňaku, ale Moula je ustanoven mým osobním lékařem- jsem tady na odvykací kůře a vezu si domů jen svou obvyklou dávku, fantazíruje Moula pod vlivem brka, které zvládl cestou do zákulisí města. Navíc postrádá peněženku. I sdoklady. To je celý Moula. Na poslední chvíli přichvátává Honza Vlasák - sehnal úžasně levné cigarety, vzal jich pro jistotu celý kartón. Už ho totiž celý dluží všem přítomným kuřákům. Honza rozmařile nabízí cigarety… kouřit se opravdu nedají.

Vracíme se kautobusu a vaříme na hlavní ulici těstoviny, Luděk opéká slaninku, načínáme Merlot. Michal shání holčičky a adresu prodavačky bot. Konečně teplé jídlo a po něm odjezd. Vautobuse sedím vzadu, povídáme si sTomem, tesařem opravujícím památky, zve mě na Yetici. Taky si konečně povídáme Arturem a Sašou, pijeme koňak. Saša je nešťastný, prý se do něj pořád někdo naváží. Do místa našeho tábořiště v Shangjini přijíždíme zase vpůl dvanácté vnoci, všichni jsme vautobuse tu dlouhou cestu po koňakovém večírku prospali. Steleme si na břehu moře, stejně jako loni, pod pěti borovicemi. Všichni hned uléhají, spím tentokrát vedle Mouly, skterým si ještě dáváme cigaretu – koupila jsem je za poslední leki ve Vjoře.Šumění moře.

Pátek 13. 5. 2005

Budím se už v5 hodin ráno. Když vcházím do zahrady hotelu navštívit hotelovou díru vzemi, balí mě hoteliér, ať si jdu na kafe a na teplou sprchu, ptá se, proč jsme nevyužili jeho služeb. Co ten může vědět o šumění moře! Jdu běhat po pláži, jde to kupodivu krásně, sbírám škebličky, pak si jdu do ledového moře zaplavat. Hoteliér mě znovu láká do hotelových tenat. Moula konstatuje, že se asi do mě zamiloval. A on zatím chce jenom kšefty. Vařím pro sebe a pro Míru kafe, povídáme si o Fagaraši, Michal nás zve do čajovny na břehu moře, vzpomínáme na včerejší nádhernou zátoku…dal by se tam strávit celý týden. Myslím už na to, co mě čeká doma, Michal mi říká, ať na to nemyslím, ať to nedělám a užívám si této báječné chvíle. Loučíme se smilovanou Albánií.

Po přejezdu hranic zastavujeme ve městečku Stari Bar . Tržiště, vůně kvetoucích pomerančovníků. Jdeme sMichalem, Luďkem a Káťou na pevnost, ale nakonec volíme stoupající cestu ke krásným horám vdáli, pořád nahoru kolem kamenných domků s pomerančovníky a 300 let starými olivovníky vzahradách. Dole vměstečku kupujeme sKáťou víno. Jedeme po jadranském pobřeží na sever a zastavujeme ve městě Budva . Betonovo-kamenná komercionalizace. Pronásleduje mě prodavač parfémů, je neodbytný. Buď vypadám jako skutečná dáma nebo usoudil, že parfém je to nejdůležitější, co právě teď potřebuju. SKáťou tentokrát měníme doprovod a na prohlídku města jdeme sbikery Jindrou, Alešem, Honzou a Tomem. Káťa má absťák po sladkém, stejně jako Jindra, vjedné zcukráren si sedáme kcukroví, prodavač parfémů mě znovu vyčmuchal. Jindra se konečně ukázal jako dokonalý muž a razantně jej odehnal. Ještě si jdeme sKáťou koupit jaké masíčko… a vida, zase ti naši bikeři, lijou do sebe pivo a jsou nějací veselí. Konečně máme návštěvu města za sebou, jsme trochu rozmrzelí, ten kontrast je po Albánii těžko snesitelný. Vautobuse nám všem Honza Vlasák sděluje, že už je ztěch dementních hlodů kluků celý osypaný. Nejvíc mě naštve, když mi radí, abych nebyla naštvaná!

Jsem vyslána, abych Vildu přemluvila kposlednímu vykoupání vmoři, dopadá to stejně jako vždycky – Vilda mě prudce odmítá, že jsme měli možnost vykoupat se vBudvě… Jedeme tedy po pobřeží dál na sever a loučíme se smořem aspoň zoken autobusu. Vildu to přece jen zamrzelo, že mě odmítl a dává osazenstvu hlasovat, kdo že to vlastně stojí o to koupání? Je nás přece jen většina. Pijeme rum, který Moula objevil nahoře vsíťce nad sedadly. Prý ho zaplatí. Zastavujeme u moře, Honza odbíhá ktelefonní budce konečně zjistit osud svého pséka. My ostatní rychle scházíme kmoři – Vilda nám velkoryse věnoval půlhodinu. Po deseti minutách sestupu, když už jsme skoro u moře, seshora volají, ať se urychleně vrátíme – autobus zaparkoval tam, kde se parkovat nesmí. Nepomohly ani snahy o přemístění autobusu na vyhrazené parkoviště. Prostě Chorvati rozhodli- jednou jsme se provinili, tak žádné moře nebude! Ještě vyzvedáváme Matyho a Honzu Tepicha, kteří místo moře zvolili Ožulie a obracíme se na cestu zpátky, vytahujeme skvělý Merlot zakoupený ve Starém Baru a při západu slunce si užíváme další báječný piknik, přece nebudeme brečet.

Čeká nás cesta na bosensko- hercegovinskou hranici. Omámení alkoholem znovu všichni usínáme. Hranice. Saša se ubezpečuje, že už jsme na hranici, vychází zautobusu a vyprazdňuje svůj močový měchýř rovnou před celnicí…Do autobusu vchází celník, řve něco nesrozumitelně a internuje Sašu do noci. Vilda nadává, my ostatní Sašu litujeme, stačilo málo a lítali jsme vtom taky…hlavně Haryček. Po hodně dlouhé době se Saša vrací. Vilda se do něj obouvá… „Nemáš chlastat!!“ Znoci přichází Míra a sděluje nám, že do Bosny a Hercegoviny máme exemplárně vstup zakázán. Nedá se stím nic dělat. Jedeme tedy zpátky na chorvatské pobřeží. To rozloučení s mořem jsme si přece jen dopřáli…

Vilda sMírou nachází fantastickou plážičku na břehu moře, uprostřed skal, to místo je tady jen pro nás. Spouštíme se po skále dolů a rozjíždíme ten nejlepší flám celé expedice díky koňaku, Arturovu uzi a Moulínkově hulení od Marka. Sesedli jsme se, pojedli zbytky sýra, popíjeli a řičeli. Večírek vyvrcholil noční koupelí Michala sVildou ve světélkujícím moři,ale to už má mysl byla rozhodnutá jít spát, vnímala jsem jejich koupel jen zdálky…

Sobota 14. 5. 2006

Budíme se položení natěsno vedle sebe na břehu moře na malé plážičce, Tomáš rozdává cigarety…jsou čokoládové. Michal zdolává stěnu nad námi a sestupuje i smým kavárenským kredencem, začínáme vařit, ale Míra nás lifruje do autobusu. Zase budeme bez jídla. Balíme a loučíme se, tahle vynucená improvizace byla skvělá.

Vautobuse si sMíšou prozpěvujeme Rédla –Dohrála hudba vnás, to je příhodné pro tuhle chvíli…Ještě mi chvilku zpívej a Ve vysokých horách.

Zastavujeme ve městě Omiš na jadranském pobřeží. Takže tady se stím mořem opravdu rozloučíme, tak moc jsme o to zase ani nestáli! Čeká nás prolelkovaný den vChorvatsku. Táboříme u skály shorolezci, vaříme si sBeátou kafe, kouříme a povalujeme se na Michalově pleteném hamaku. Po siestě vyrážíme sBeátou vnašich dlouhých sukních do města, uléháme na pláž do písku a po chvíli knám kvačí domorodec sdžusem, vítá nás coby první letošní turistky a zve na víno. Jdeme si zaplavat, moře je mělké, proto asi není tak studené jako včera ráno. Jdeme vrátit sklenice od džusu, ujímají se nás dva Chorvati, napájí nás vínem, pohoda, anglická konverzace. Běžíme zpátky městem kautobusu, házíme do sebe oběd, který kluci mezitím uvařili, rozjařený Jindra filozofuje na téma ženské a mužské krásy, hladíc mě po tváři. Všem je nám už zase báječně.

Zastavujeme u vodopádu ve vesnici Osma , společně odcházíme kvodopádu, Michal leze na skálu, mě doprovází tentokrát Jindra – procházíme vodopádem a sHonzou a Beátou zdoláváme kopec nad vodopádem. Dolů jdeme spolu sJindrou, ptá se mě, zda se těším domů… „NE! Vůbec!“ odpovídám jednoznačně a bez zaváhání…Odpoledne ukončujeme vhospodě, kde už trůní Maty, který mi objednává travnicu -kořalku, druhou dostávám od Jindry ( to teda nechápu, proč se mě později ptal, jestli piju!). Do autobusu kupujeme ještě 2 litry červeného vína a sýr, vautobuse pijeme i sostatními víno, teď už nás čeká jen cesta domů a loučení.

Neděle 15. 5. 2005

Ráno vpůl 6.jsme na hranicích. Padá na nás smutek, notujeme skluky … Ej Bože můj, nechce se domů… Vilda je unavený, děkujeme Bobovi, který všechny ty albánské cesty sbravurou zvládl.V Brně vybalujeme albánské cigarety, fotíme se a objímáme. Skončila jedna nádherná cesta, byla to koncentrace silných zážitků a setkání silných osobností. Vyměňujeme si adresy a telefony, Honza Vlasák nakládá své pětapůlkilové image včetně kartónu albánského kuřiva na své kolo a odjíždí do Moravských Knínic. Artur se Sašou mají někde uzamčené auto, takže shání sVildou klíče, využívám jejich nabídky kodvozu do Chocně a po odjezdu všech si sBeátou vaříme vklidu kafe. Beáta mi sděluje svůj poznatek: „ Vlaďka, a ty si naozaj nezbadala, ako velmi si sa Jindrovi páčila?“

A tak začala další etapa mého života…

balsanek.com

 

Design by Vasek Balsanek