Získáno z archivu Adventury: nejspíš Pavla Holcová

(neověřeno !! a nezkorigováno-jen to co vylezlo ze skeneru !!)

Tušili jsme, že jedeme do zanedbané a zpustošené země, která se s pozoruhodnou tvrdošíjností dokázala izolovat od zbytku světa. Dolehl k nám také vzdálený hřmot revoluce, která končila etapu budování socialismu.. .Neměli jsme však potuchy, jací lidé tady vlastně žijí. Jsou vychovaní nebo barbarští? Mají smysl pro humor, nebo jsou přísní? Oblékají si uniformy, kroje, nebo tepláky? Přiznávám, že otázky, které jsme kladli prvnímu anglicky mluvícímu Albánci, na kterého jsme narazili ještě v Řecku, měly trošku podceňující charakter: “ A jsou tam silnice? Dá se tam koupit chleba a mléko? Je v horách nebezpečno? Umí tam někdo anglicky?“
Hned první dotyk Albánie je silný a drsný. Hrozny lidí kolem plotu na hranici s Řeckem. Podle zabydlenosti se dá soudit, že tu táboří i několik týdnů. Rodiny zabalené v dekách, majetek v uzlících. Prach, špína, odpadky. Jsme jediní, kdo se prodírají dovnitř. Dav se užasle rozestupuje. Hned si uvědomuji, že mají stejně znervozňující zvyk jako Asiaté. Sahají na nás. Ne zle, spíš zvědavě. V duchu si vztekle gratuluji k tomu nápadu obléct si šortky a odvážně dekoltované tričko. Hned za hranicí, jakmile se prodereme tím ležením, začíná silnice. Uzoučká sice, ale asfaltovaná. Je prázdná a mizí v pustých, holých horách. Proboha, jak se odsud dostaneme? Spoléhat na oficiální dopravu je utopie. Od hranic jen čas od času supí starý čínský nákladák naložený řeckými televizory a ledničkami tak, že majitelé klušou vedle po silnici. Nakonec to nebylo tak složité. Ochotně nám zastavil napěchovaný gazík a když jsme se rozpakovali, že se dovnitř přece s batohy nemůžeme vejít, řidič nám s pobaveným smíchem dokázal že ano, a ještě mnohem víc bude—li to zapotřebí. Za dvě hodiny s křečí v noze vystupujeme v Gjirokastru, městě vzdáleném od hranic necelých sedmdesát kilometrů.
Gjirokastro je proslulé, turisticky atraktivní město s působivým historickým centrem. Je to rodiště Envara Hodži, albánského Stalina, a proto v minulé epoše požívalo různá privilegia. Projevují se mimo jiné také moderní panelákovou zástavbou na periferii. Je odpoledne a venku je pusto, jen pár chlapečků s praky se zaradovalo. Konečně živý terč. Teplota kolem třiceti stupňů, prach. Před námi se tyčí hradba paneláků, které se sotva drží na nohou, ze všech koutů zurčí odpadky. Okouzleně nahlížím do nejbližšího domu. Uvnitř je přítmí, ale vedro stejné jako venku. Vzduch je prosycen pachem moči, hnijících odpadků a prachem. Na chodbě se ozvalo hlasité funění. Zvědavě natahuji krk, abych se zorientovala a tak tak, že stihnu uskočit. Proti mně S kvičením vyrazilo prase, které jsem vyrušila při průzkumu. Venku přešlo do rozvážné chůze, ještě chvilku nespokojeně po- chrochtávalo, pak se svalilo do stínu a usnulo. Můj muž Martin se právě vracel z neúspěšného honu na střílející chlapečky. Vyměnili jsme si tichý pohled: “ Probůh, kam jsme to jen vlezli? a co tady budeme měsíc dělat?“ Teď, s odstupem mohu říct, že ačkoliv jsme tenhle pocit měli v Albánii vždycky, jakmile jsme se ocitli na novém místě, byl klamný. Zdejší život nás vtahoval rychleji než v jiných zemích. Během několika hodin nás pohltil vír místních událostí, měli jsme nové známé a nevěděli kam dřív skočit...

SOUČASNÁ POLITICKÁ SITUACE.
Albánie, stejně jako všechny jižní země má jiný denní rytmus, než n jaký jsme zvyklí. Od dvou hodin odpoledne je mrtvo. Muži oblékají pyžama a lezou do postelí, ženy se věnují tichým domácím pracem, děti se poflakují a starci klimbají. Život znovu začíná teprve až teplota klesne na snesitelnou míru, tak kolem páté. Večeří se běžně v jedenáct hodim večer a spát se chodí kolem půlnoci. Nejrozumnější je přijmout tenhle rytmus za svůj a podřídit se mu. Jinak by se vám totiž mohlo Stát, že se budete se všedním životem Albánců míjet, a zůstanete izolováni. Vždycky je to škoda, ale v téhle zemi zvlášt. Albánie je totiž štědrá na emoce, kterými vás zahrnuje a které vyvolává, ale také nutí přemýšlet, a to je obzvlášt zdravé.
Dnešní Albánci asi nejsou zrovna ve své kůži. Prožívají únavu z deziluze, mají vztek na komunismus a strach z kapitalismu. To všechno má svojí logiku a je zbytečné to rozebírat. Mají podobné problémy jako my, jenže jejich podstata je
v Albánii mnohem syrovější a má ostřejší hrany. Pokusím se zopakovat jeden rozhovor, který je pro současnou politickou situaci natolik typický, že je výstižnější, než všechny analýzy. Začínal docela nevinně na ulici v Tiraně. Zeptali jsme se dvou asi pětadvacetiletých mladíků, vysokoškoláků, kde bychom se mohli osprchovat, nebo alespoň umýt. Rozpačitě se na sebe usmáli
“Asi nikde.“
“Nikde? V celé Tiraně? To tady nemáte jediné lázně nebo plovárnu? Nakonec by stačilo i docela obyčejné umyvadlo.“ “Jsou po revoluci zničené.“
“Proč jsou zničené? Kdo to udělal?“ pokračovali jsme pošetile.
“Lidé. Mají vztek na Envara Hodžu.“
“Ale ten je přece dávno mrtvý. Tak at odstraní jeho sochy, ale proč likvidují i to, co bylo užitečné?“
“My jsme takový zvláštní národ“ v té větě nebyl stud nebo rozpaky, zněla hrdě a vyvolávala ve mně pocit, že se vměšuji do cizích záležitostí. “Musíme zúčtovat s minulostí. Zlikvidovat všechno, co jí připomíná“ dodal.
A někde v hotelu by nás umýt nenechali?“ vracím se na bezpečnou půdu.
“Hotely jsou zničené. Snad jen v hotelu pro cizince, ale tam stojí jedna noc padesát dolarů.“
“A jak se tedy umýváte vy?“ vpadl můj muž surově.
“Voda je vzácná, musíme s ní šetřit“ přehrál to na vlasteneckou strunku. Chtělo se mi zavýt. Každé ráno totiž v našem hotelu crčela voda ze všech kohoutků. Umyvadla měla sifon buď ucpaný, nebo vůbec žádný, tak se voda hrnula přímo na zem. Odtoky nestačily - nikdo je nečistil ani před revolucí— a voda na podlaze šplouchala i několik hodin, než jí kohoutky stačily strávit. S kohoutky nešlo hnout a voda byla pouštěna i zastavována centrálně. Za dvě hodiny gejzíry skončily a po zbytek dne z nich člověk nevymodlil ani kapičku. “Proč raději nespravíte ty kohoutky?“
“Nemáme čím.“
“A proč si to nevyrobíte?“
“Nemá kdo.“
To bylo obzvlášť silné. Pokud je totiž něčeho v Albanii hodně, tak jsou to nudící se muži. Vidíte je všude. Náměstí jsou plná chlapů v různé fázi nečinnosti. Ulice přetékají lelkujícími lidmi. Chodí, mluví, dojdou na konec, otočí se a jdou zase zpět. Dvacetkrát, třicetkrát denně. Zcela neproduktivně ubíjejí čas. Na venkově je to o chloupek lepší, ale i tam nás vzrušoval pohled na úrodnou půdu zarostlou bodláky ve kterých se ztrácely tři shrbené ženy s motykami, zatímco muži pochrupovali na mezi.
Náš skeptický výraz ho přinutil upřesnit:
“Nemáme z čeho.“
Když jsme se ak dozvěděli, že čekají až je z téhle šlamastyky vytáhnou vyspělé západní země, vzklíčil v nás nepříjemný pocit, že taháme logiku někam, kam nepatří. Asi je pošetilé chtít po zemi, jejíž celou historií se jako rudá nit táhne poněkud ochraptělý řídící styl, aby přes noc dokázala myslet samostatně.
Právě popsaný způsob argumentace byl v Albanii tak častý, ze jsme si brzy dokázali správně odpovědět dříve, než to stihli udělat tázaní a schéma nás začínalo nudit. První týden jsme ještě agitovali. Jako metodu možné ekonomické cesty jsme dávali k úvaze privatizaci. Většinou jsme byli smeteni vetou: “Nenávidím soukromníky. Jsou to všechno podvodníci a veksli. Slušný člověk tady peníze nemá — ty se daly získat jen špinavé.“
Bědovali, že se nám to mluví, když máme Havla, zatímco
u nich je prezidentem Ramíz Aha, bývalý tajemník strany
a ve vládě je dodnes sedmdesát procent komunistů. Vysvětlovali jsme, že je to sice politováníhodné, ale svět na to
kašle: Uznale pokyvovali hlavami. Nepřeli se, souhlasili.
S pocitem, že se nedá nic dělat se dál odevzdaně brodí koryty pesimismu. Asi je to přece jen pohodlnější a západ přece
slíbil pomoc
V jedné vesnici na pobřeží jsme zahájili interwiew, které se jako leitmotiv táhlo celou naší cestou a skončilo až v hlavním městě.
Vesnice Qeparo je malebná horská víska, vybudovaná už ve středověku. Přesto, že má sotva 400 obyvatel, najdete v ní školu, školku, knihovnu, kino, obchod, kostel, hospodu... prostě takovou občanskou vybavenost, jakou bychom v takové díře vskutku nečekali. Osm učitelů, dva zdravotníci, s plným platem ze státního rozpočtu. Podotýkám, že jsme se v Albanii přesvědčili, že to není nic neobvyklého. Když jsme však viděli interiery těchto institucí, obdiv nás rychle přešel. Okna bez vyjímky vytlučená, uvnitř holé stěny a žalostné zbytky zničeného nábytku. Ty budovy už sloužily jen jako veřejné záchodky, byly demolovány v nedávných dobách revolučního nadšení.
“Kdo to udělal?“ ptáme se ze zvyku
“Něco vítr, něco děti...“ To jistě. Už vidím drobné dětské ručičky jak ohýbají trubky u školních lavic a vítr, který pečlivě rozbijí všechny okenní tabulky, vylamuje rámy, trhá mapy a šlape po obrazech státníků. To udělali dospělí lidé, a ve vesnici, kde se všichni znají musí velmi dobře vědět, kdo to byl. Ve zplundrovaném kostele nám skupina žen zaníceně vysvětluje, že za něj může Hodža, ten pekelník. Tomu bychom i věřili, ale sám by to těžko stihl. ženy mluví tak nenávistně, že není vůbec těžké si je představit, jak demolují kino.
Na návsi je obrovská betonová hvězda.
“ Proč jste raději neodstranili tu hvězdu?“ chceme vědět.
Ona je z betonu, to šlo těžko.. .“ odpovídají bezelstně. Aha, takže ono tu ani tak nejde o princip, spíš o pevnost materiálu, ale konec konců, co je nám po tom. V rozhovoru s místním starostou nám to přece jenom nedá.
Za čtrnáct dní začíná nový školní rok, kde budete učit, když jsou ve škole jen holé zdi?“
Jó, to stihnem.. .už jsme to hlásili do Vlory, oni nám pošlou nové lavice a učebnice.“
V krajském městě Vloře vypadaly školy velice podobně. I zde jsme vyhledali kompetentní funkcionáře a poptali se, jak budou tu nepříjemnost řešit.
Už jsme to všechno nahlásili do Tirany, slíbili, že začátkem října budeme moci začít s vyučováním.“
Situace si přímo vynucovala, abychom si i v Tiraně dali tu práci a vyhledali odpovědné činitele. Čekali jsme, že se kruh uzavře, ale je to složitější. Tirana požádala o pomoc Řím. Ten ji jistě rád slíbil, pochybuji, že z čistého lidumilství. Spíš si dovedu představit, jak se zanedlouho jako “kmotr“ hlásí o protislužby.
Z vesnice Qeparo se mi do paměti vryl ještě jeden pohled.Starosta nám vysvětloval, že všechny ty zničené budovy jsou místa, kde se po léta hlásaly bludy a manifestovala lojalita,a ze se tedy zcela logicky zloba přenesla i sem. No, tak dobře, asi v té chvíli emocí a afektu moc nepřemýšleli... kdo z nás se v takovém rozpoložení nikdy neocitl? Ale celou dobu mi vrtalo hlavou, jestli se obyvatelé vesnice po vystřízlivěni za ten vandalismus začali stydět. Jenže, jak se na to zeptat...? Už jsme vycházeli z vesnice, když se z posledního domku ozval rámus a hřmot. Dva desetiletí kluci se právě snažili zbytkem okna prostrčit dětskou postýlku. Jen tak z bujnosti do ní při tom mlátili železnou tyčí, aby se, potvora, vešla. Nebylo těžké uhodnout, že jde o inventář jeslí. Zvedave jsem čekala, co na to náš doprovod. Starosta podle očekávání zařval silným hlasem. Hoši s nepředstíraným úžasem vzhlédli. Jeden z nich při tom zvedl ruku se dvěma vztyčenými prsty.. .vždy přece.. .demokracie, co je? Bylo to všechno dostatečně výmluvné a mně bylo jasné, že pokud se někdo
V Albánii stydí, tak v Qeparu to není.
Albánie má zřejmě všechny předpoklady pro to, aby se v poměrně krátké době stala prosperující zemí. Kolik by mohla vydělávat jen na turistice. Divoké hory, průzračné řeky, kilometry pustých pláží a teplé moře. Albánci se těší, až tady západní země vybudují hotely a letoviska. Jako by si neuvědomovali, že podnikatelé jen slintají, jak se těší až si tady rozporcují sféry vlivu. Jako by se ani nebáli nebezpečí, že takhle vlastně vznikne jen nový druh nevolnictví. Účtují s minulostí, ale to co budují není demokracie, jen krotké pokusy o demokratizaci.
Vědí vůbec, do čeho se pouští? Chtějí být konečně nezávislí a vládnout si sami. Ale tak často jsme naráželi na nesamostatnost, nenávist, stud, předsudky, že se mi vtírá skeptická otázka: “Dokáží to vůbec. . . ?“

A LBÁNCI jako pracovníci.
V dnešní době se dají Albánci rozdělit zhruba do tří skupin. Na ty,kteří se právě vrátili z práce v zahraničí, na ty, kteří se právě chystají odjet na práci do zahraničí a na bezmocné, starce a děti. Samozřejmě přeháním, ale zase ne tak moc. Italské a řecké konzuláty v Tiraně jsou střeženy specielními policejními jednotkami, jinak by je dav vzal útokem. Hranice sousedních zemí jsou obstoupeny armádou. Ale řekla bych, že právě v této oblasti zapustil socialismus silné kořeny. Nic není dovoleno, ale všechno jde. Na konzulátech kvete korupce a do Řecka se dá celkem bezpečně dostat pěšky přes hory. Nemusím snad vysvětlovat, že Albánci nejsou v sousedních zemích zrovna oblíbení. Ale všechno je pro ně lepší a výhodnější, než zůstat doma.
Jediný obchodní artikl žádaný v současné době v Řecku je dobytek. Tak s sebou Albánci přes hory ženou ovce a krávy a tam je k oboustranné spokojenosti prodají. Jedna kráva za jednu ledničku. Pak je ještě problém, jak se s tou ledničkou dostat domů. K hranicím se dá použít bud taxi…-za ovci
- …‚ nebo úřední postrk. Řekové totiž Albánce bez pasů chytají, nakládají do antonů a vyváží k hranicím. Tenhle způsob sice není tak důstojný, ale přijde nejlevněji. Na hranicích už trpělivě čekají kamarádi, kteří pomohou, naloží, odvezou. Příště zas ty mně.
Se sháněním práce je to přece jen složitější. Albánci pronikají co nejdál do Řecka, kolem hranic už jsou příliš zkompromitovaní. Zkazili jim pověst jejich předchůdci, kteří si vylepšovali životní standard krádežemi. Bez dokladů a peněz si troufnou postupovat jen v noci, zdržují se na nádražích. Ty přes den fungují jako veřejná burza pracovních příležitostí. Řečtí podnikatelé, kteří chtějí levnou pracovní sílu sem zajdou a začnou vyvolávat, o jakou profesi mají zájem. Pak už jde jen o to přesvědčit, že to adept nejen umí, ale je také slušný člověk. Mluvili jsme se zedníky, ošetřovately včel, dělníky z výkopů, myčkami nádobí. Snad stojí za zmínku, že všichni uměli alespoň trošku řecky nebo italsky a většina z nich i anglicky. Jejich platy se pohybovaly mezi dvaceti a čtyřiceti markami denně — za dva měsíce vydělali tolik, kolik v Albánii za rok. Ale v penězích není ten hlavní problém. Horší je, že se za ně v Albánii nedá nic koupit. Takže se život dnešních Albánců pohybuje v kruhu: dostat se za hranice, vydělávat, nakoupit a dovézt, dostat se za hranice..

ŽENY
Mám za to, že jedno z kriterií civilizační úrovně země je pozice, jakou si dokázaly vydobýt ženy. Věděla jsem, že před socialismem ovládal myšlení Albánců několik století islám a nedělala jsem si iluze. Jenže na druhé straně socialismus většinou ženy přinutil odkládat některé atributy ženství třeba bezbrannost a poslušnost jako nepohodlné haraburdí. Těšila jsem se, jaký bude výsledek těchto protichůdných vlivů, protože jsem zatím neměla příležitost se s kombinací islám — socialismus setkat.
Chtěli jsme být v Albánii co nejméně nápadní a tak jsme po dlouhém přemýšlení ze skříně vytáhli staré vyrudlé tepláky a okopané tenisky. Martin přibalil radiovku, já šátek. Hned v prvním městě jsme pochopili, že jsme úplně vedle a naše mimikry hodili do kontejneru. Albánská žena nosí téměř výhradně šaty, méně sukni a nikdy kalhoty. Na nohou mají střevíce s podpadkem. Zvolí je, i když jdou na návštěvu do sousední vesnice několik kilometrů po polňačce. (Nemluvím o obyvatelkách hlavního města, kde je všechno jinak.)
Zrovna letěl krimplen a to jsem vzhledem k letním vedrům přece jen odmítla. Muži promenují v bederních kalhotách do zvonu, dederonových košilích a černých polobotkách. Vlasy jim většinou padají přes límec v pěstěných vlnách. Když jsme se na ulici objevili my dva s účesy téměř trestaneckými, byli jsme nápadní jak reklama na Minoltu. Většina mladých žen ve městě se líčí. Nevím kde a jak shání kosmetiku, protože jsem jí v obchodech vůbec neviděla, ale možná se vyrábí podomácku. Kvalita by tornu občas nasvědčovala. Rudé rety a výrazná linka kolem očí, která se při sebemenší vlhkosti rozmazává a obličej přetváří v rituální masku. V Girokastru jsme se spřátelili s pětadvacetiletým učitelem angličtiny Anem, kterého jsme se rozhodli pozvat do Československa. Jako většina albánských mužů nedělal nic. Celé dny promenoval po ulici tam a zpět. Vždy úzkostlivě dbal na to, aby byl Šik. Košile s výraznými límci střídal dvakrát denně, z tesilek mu čouhaly bílé ponožky, které ostře kontrastovaly s vyblýskanými lakýrkami. Jednou se mne zeptal, jak se u nás mladí muži oblékají. Popis vytahaných bavlněných trik a bundiček ho udivoval, pak jsem začala popisovat tenisky a Arje se nevěřícně usmíval, při zmínce o krátkých vlasech mu ruka polekaně vylétla k loknám. Sbírala jsem odvahu upozornit ho, že jestli nezmění kostým, bude u nás asi působit trošku směšně, ale pak jsem to zbaběle vzdala ... my jsme se tím museli prokousat také a neublížilo nám to. Snaha Albánců vypadat moderně je dojemná tím, jak se jim nedaří. Když jsem však sledovala jejich upřímné úsilí, věřím, že to není otázka špatného vkusu, ale příležitosti. Albánky jsou přirozeně hezké, většinou brunety, a až do stáří zůstávají štíhlé. Ve srovnání s námi vypadají tak o deset let starší. Není divu, když člověk vidí, v jakých podmínkách žijí. Mají pravidelné obličeje, hluboké oči, ale nesmějí se usmát! To co na nás většinou vycenily, připomínalo archeologické vykopávky. Buď polovina zubů chyběla, nebo byly poházené bez ladu a skladu a rozhodně nenesly žádné stopy údržby. Albánky vzbuzovaly dojem, že v okamžiku, kdy se vdají a mají děti, demonstrují svoji oddanost rodině tím, že samy sebe začnou zanedbávat. Jejich role je jasně vymezená a zdá se, že s ní staletí ani socialismus příliš nepohly. Měla jsem dostatek příležitostí vyzkoušet si to na vlastní kůži. Když jsme se na ulici dali do hovoru s mužem, soustředila se jeho pozornost výhradně na Martina, mne přehlížel jako krajinu. I otázky typu “ kde je tady nejbližší pošta.. .“ si vyřizovali chlapsky mezi sebou.
Přesto, že jsem stála vedle, měl rozhovor zcela nenucený průběh ... “ to je tvoje žena? “ věnuje mi letmý pohled.
S lehkým trnutím čekám, bude-li následovat hodnocení. Je dobrá ?“ zeptal se přímo.
“ Jó, celkem ujde...“ zamručel Martin loajálně
Teprve potom mi byl věnován přímý pohled a pokývnutí. Směla jsem přistoupit, ale běda, kdybych se také pokusila vmísit do hovoru. Jednou jsem to nevydržela a byla jsem stižena tak zdrcujícím pohledem, že Martin nedokázal skrýt pobavení. V případě, že se cizí muž rozhodl nás někam doprovodit, automaticky se postavil po boku mého muže a mně zatarasil přístup. Martin neriskoval ztrátu tváře a ignoroval mě také. Nezbylo mi, než poslušně capkat dva metry za nimi a tvářit se krotce. Sebevědomí jsem si měla příležitost zhojit až mezi ženami. Neodvažovaly se vyrušovat, pokud byl nablízku Martin, sotva však poodešel, už to nevydržely a přátelsky se shlukly kolem. Pokojské v hotelu, sestry v nemocnici, venkovanky na pobřeží ... Po chvilce rozpačitého chichotání začala pravidelná série otázek:
“ Jste manželé? Kolik máte dětí? Jak jsou staré? Kolik chlapců? Kolik let je tobě? Co je tvoje povolání?“
Všechno se jim líbilo, jen skutečnost, že jsem nechala tříletou dceru během cesty u babičky neodsouhlasily a ustaraně vrtěly hlavami. Návrat Martina signalizovaly poplašené výkřiky “ Bura, bura !! ... manžel“ a následovala scéna připomínající chování slepic přistižených na linoleu v kuchyni.
V rodinách je ctěn patriarchát. Muž, který by doma nedokázal prosadit svou by se asi společensky znemožnil
a s troškou nadsázky si troufám tvrdit, že by klesl
i v očích své manželky.
V okamžiku, kdy jsme vystupovali z anonymity cizinců a byli představeni nebo přímo pozváni do rodiny, nabývaly naše kontakty oficiálnější, a řekněme civilizovanější podobu. Byla mi prokazována stejná pozornost, jako mému muži, přesto jsem měla dojem, že bude vhodnější, když budu všechno vyřizovat přes něj a pokud jsem se odhodlala zajít za ostatními ženami do kuchyně, bylo to přijímáno se všeobecným souhlasem. V Gjirokastru jsme bydleli v jedné rodině čtyři dny. Rodičům bylo přes šedesát, měli sedm dospělých dětí, ale doma s nimi bydleli už jen dva svobodní synové. Jednomu táhlo na čtyřicet, druhému, už zmíněnému angličtináři Arjemu bylo dvacet pět. Tatínek byl v důchodu, posedával v kuchyni, kouřil jednu cigaretu za druhou a prokládal to záchvaty kašle Synové korzovali po ulici, probírali neutěšenou politickou situaci a domů se vraceli jen na jídlo. Ani jednoho z mužů jsme nikdy nepřistihli při užitečné práci. Od toho tu byla maminka. Tichá, nenápadná osoba v černém, která rejdila v zákulisí a s plným nasazením udržovala chod domácnosti ve stále se zhoršujících podmínkách. Vstávala ve tři hodiny ráno, aby mohla vystát frontu na mléko, pak připravila snídani a čekala až Ji bude moci předložit mužům. Během celého dne tiše vířila domem nebo venku sháněla potravu. Večer jsme ji vídávali zhroucenou na stoličce v kuchyni, jak klimbá a v bezzubých dásních žmoulá kousek chleba. Čekala, až bude kolem půlnoci čas na večeři. Pak uklidila nádobí a na dvě, tři hodinky usnula, než se půjde postavit do fronty. Ptala jsem se Arjeho, jestli někdy v životě umýval nádobí.
“Nikdy. Jednou jsem po sobě spláchl hrnek od kafe a maminka se rozplakala.“ Nikdy si nic nevypral, neuvařil, neumí si představit, co by si počal s kojencem. Dvanáct let bydlel mimo domov, studoval v Tiraně a pokaždé, když odjížděl, doprovázela ho maminka k autobusu a plakala. Dvanáct let. Árie mi tato fakta sděloval věcně a hrdě. Na dotaz, jestli je to normální odpověděl, že ano, většinou ano.
Arje, a ocekáváš to i od své manželky?“ hodila jsem udičku
Ne ... ne v tomhle rozsahu ...“ po chvíli pauzy se usmál a řekl poctivě “ bojím se, že ano.. •“
Na druhé straně jsme viděli spoustu žen ve veřejných funkcích a vůbec se nechovaly jako zakřknuté pužky. Hlavní pokojská v hotelu v Tiraně nás pravidelně ráno budila vzteklým křikem. Rázovala po chodbě a stavěla personál do latě takovým způsobem, že staří chlapi zahanbeně uhýbali očima. Nazvali jsme to “ četařský komplex “ a zjistili, že jím trpí drtivá většina všech úředníků bez ohledu na pohlaví. Kdo neumí řvát, nemá pravdu.
Nezjistila jsem, jestli se ženy v Albánii prosadily až do vládních kruhů, ale v postech ředitelek továren a institucí jich sedí relativně dost. Měla jsem příležitost zavést trošku důvěrnější rozhovor s ředitelkou významných albánských skláren. Bylo jí čtyřicet sedm let, měla dvě dospívající děti, uměla čínsky a ředitelovala tady už víc jak deset let. Zaujala už tím, že měla přirozený ženský půvab a přitom kolem sebe šířila nenásilný respekt.
Cítíte někdy ve své funkci handicap, že jste žena?“ Odmítavě zamručela.
Musíte si někdy respekt vynucovat křikem? “ šla jsem víc na tělo.
Jen když se naštvu “ usmála se.
A je to často?
Jak kdy, když jsem unavená a podrážděná... občas.. .“ pokrčila rameny. Ale tohle jsem slyšet nechtěla.
“ A co doma? Musíte být přece hrozně unavená, když se vracíte, pomůže vám někdo doma? “ ptala jsem se průhledně. Paní ředitelka viděla kam mířím, chvilku mě pobaveně pozorovala a pak odpověděla přímo.
“ Vy asi chcete vědět ‚ jestli křičím i doma. Ne, to bych si nemohla dovolit, tam musím být zticha a poslouchat ... to nejde, aby můj muž třeba vařil ... ale dcera mi dost pomůže.“
A nevadí vám to ?“
Překvapeně se na mě zadívala. Asi nechápala, co by jí jako mělo vadit.
No třeba . . . třeba že pracujete víc než manžel a bere se to jako samozřejmost
A jak by se to mělo brát? On přece neumí vařit, kde by se to naučil ?“ — ještě chvilku nechápavě vrtěla hlavou. To jsou ale nápady. Docházela mi nit. Ale věřila jsem jí. Ona skutečně nemá čas přemýšlet o spravedlivém rozdělení roli. Muž ji nebije, nosí domů peníze, nepije, tak co by ‚ješte mohla chtít?

DOROZUMÍVÁNÍ.
Albánsky se Albánie řekne škipetárie. Už tato skutečnost naznačovala, že si v této zemi asi mnoho nepokecáme. Angličtině ani ruštině jsme velké Šance nedávali, a jinými jazyky nevládneme zase my.První lekci albánštiny jsme si nechali udělit ještě na hranicích. Tři chlapi v ošoupaných milicionářských uniformách rychle pochopili oč nám jde, posadili se s námi na mez a za pomoci klacíku a písku začali s výukou základních slov.Naučili nás poděkovat a pozdravit.Pak se chvilku radili a došli k závěru, že další užitečné výrazy jsou žena a muž.Mluvčí ukázal na mě a zřetelně vyslovil“čuba“ pak zabodl ukazovák do Martina:“čur“ Byli potěšeni, jak rychle jsme si tahle slůvka zapamatovali, jen nechápali, co nás na nich tak rozveseluje. Pokusy o vystopování nějakého pravidla pro správnou výslovnost místopisných názvů jsme vzdali hned poté, co jsme se dozvěděli, že v albánštině se některá písmena píší, ale nečtou a naopak.Je to spíš záležitost dlouho pěstovaného citu než nějakého pravidla.Na poslech albánština nepřipomíná nic. Vědci nám potvrdili, že ve skupinách evropských jazyků existuje vedle tak periferních odnoží jako je ugrofinština ještě specielní skupina a tu tvoří právě a pouze albánština. Není tedy s niším příbuzná a ničemu podobná.
Má ještě jeden svérázný projev. Je to zvláštní druh neverbálního dorozumívání, Albánie je hornatá země a její obyvatelé si často museli předávat informace z kopce na kopec. Dělali to pomocí výrazné gestikulace. Vyvinulo se z toho něco, co silně připomíná znakovou řeč neslyšící ch.Vzájemně si rozumí, ale naivně do tohoto druhu komunikace zahrnovali i nás. Když prostý Albánec pochopí, že mu nerozumíme, vypne hlasivky a rozpohybuje ruce. Ne obličej, ale ruce. S přiblblým úsměvem pozorujeme jeho prostná, omluvně krčíme rameny. Naše tupost se mu zdá neuvěřitelná. Přece. . .a znovu začne cvičit jak sokol. Když konečně zadýchaně rezignuje, máme dojem, že jsme dobré pověsti o inteligenci našeho národa zrovna čest neprokázali.Naštěstí jsme se měli příležitost takhle ztrapnit jen vzácně. Nečekali jsme to,ale většina Albánců mluví cizími jazyky. Během posledních sta let vystřídala Albánie několik kamarádek. Po Řecku a Itálii to byl Sovětský svaz a Čína. Postupně se urážela na všechny a v posledních dvaceti letech se rozhodla, že si vystačí sama.Přátelství s určitou zemí poznamenalo celou generaci mimo jiné tím, že se naučili její jazyk. Staří lidé umí řecky a italsky a mladí gastarbaiteři si tyto jazyky znovu ochotně osvojují. Spousta lidí střední generace umí rusky a čínsky. Mladí lidé stejně jako u nás dávají přednost angličtině a ta se také povinně učí na základních školách už od deseti let.To by ještě nic neznamenalo ‚ ale je vidět, že s politickými změnami mají motiv se angličtinu učit, dělají to se zájmem a chutí. Vlastně kdekoliv jsme brzy našli ochotného tlumočníka a přesto, že přiznávali, že jsme v jejich životě první cizinci, mluvili dobře. Nestyděli se, byli vstřícní a toužili po novinkách. Rozhovor začínali sami vesměs obligátní větou:“ Mohu vám nějak pomoci...?“ Skoro vždy mohli,a pak už to šlo samo. Protože většinou neměli na práci nic užitečnějšího, zůstávali nám k dispozici i několik dní, ochotně s námi navštěvovali všechna místa a instituce,které jsme si smysleli a nestranně překládali všechny udivující a nestoudné otázky, které nás napadly. Snad to nepřeženu, když řeknu, že ve třech případech náš vztah přerostl někam dál než v pouhou výpomoc cizincům.
Albánci totiž mají jeden velmi vzácný dar. Nevím, jak to nazvat. Přestože čeština má pro tento druh projevu různá slova - srdečnost,družnost, pohostinnost — žádný z nich tu vlastnost nevystihuje beze zbytku. Snad nejpřesnější je “dispozice k přátelství“. Přesto, že už jsem procestovala hodně zemí, nikde jsem se s ním nesetkala v takové míře a hloubce. Je to už ve vzduchu, setkáte se s tím na ulici. Pohled na dva zarostlé chlapy, kteří si radostně běží naproti, padnou si do náruče a líbají se na tváře až fousiska praští není vůbec vzácný. Zpočátku nám dvojice vojáků, kteří se vedou s propletenými prsty připadal přece jen podezřelý a opatrně jsme se vyptávali, jestli chlapci nejsou trošku přihřátí. Byli jsme ubezpečeni, že ne. Je to normální, prostě se mají rádi. V těch projevech není ani přídech erotiky. Když jsem v Korči viděla dva třaslavé dědečky, kteří radostí ze vzájemného setkání zčervenali, uvěřila jsem, a proč to nepřiznat, s troškou nostalgie i záviděla. Mám totiž nepříjemný pocit, že právě tuhle schopnost, umět mít rád a nestydět se to projevit, jsme připraveni odložit jako jednu z prvních. Začínáme dávat přednost korektnímu a serióznímu partnerství a cituplné projevy začínají působit lehce archaicky. Albánci nosí srdce na dlani a jejich přímost a otevřenost nám usnadňovala rychle vstupovat do vztahů, které by se u nás vyvíjely mnohem ostýchavěji. Přátelství nám bylo nabízeno a projevováno s takovou spontánností, že se tomu dalo těžko odolat.
Při návštěvě starobince jsme potkali dědečka, kterému už táhlo na osmdesátku. Přesto měl velmi jasnou hlavu a perfektně mluvil francouzky a anglicky. Část života strávil ve Spojených státech a potom se známou socialistickou logikou ve vězení. Jeho pozornost se podle očekávání soustředila hlavně na Martina a já jsem po půl hodině měla pocit, že se mezi nimi začíná odehrávat něco úžasného a začínala jsem si připadat poněkud nadbytečná. Rozhovor o životních postojích a hodnotách byl stále častěji prokládán hlubokými pohledy a chápavými úsměvy. Vůbec mě nepřekvapilo, když Martin večer
v hotelu zamumlal něco v tom smyslu, že se za ním asi ještě staví.
Nevím, jak to dělali, ale dokázali nás zcela nenásilně připoutat, vtáhnout a zaangažovat. Nejsem tak erudovaný psycholog, abych ty techniky dokázala pojmenovat, ale vlastně ani nechci. Byly totiž poctivé a spontánní. Na cestě do Korči měl náš autobus defekt. Všichni jsme museli vystoupit a čekat na záchranu.Seděla jsem jsem na kameni a dělala si poznámky, když ke mně přistoupila dlouhovlasá mladá žena a opatrně se anglicky zeptala jestli neruší, a co že si to vlastně píšu. Vyměnily jsme pár obecných vět, a když jsem zjistila, že je o čem povídat, daly jsme si rande ještě druhý den
v Korči. Byla to pro mne vítaná příležitost, dozvědět se něco víc o soukromém životě a pocitech dnešní mladé Albánky. Jmenovala se Ksantipa. Bylo jí něco přes dvacet, byla svobodná a učila na střední škole albánštinu. Aby se osmělila a naše povídání nebyl výslech ale rozhovor, vyzvala jsem ji nejdřív,at se mě ptá na co chce a at se nebojí a nestydí. Pokusila se o to, ale asi nejintimnější dotaz, kterého se odvážila, byl na počet přátel.“ A kolik z nich je mužů, a kolik žen?“ to už bylo zajímavější. Nikdy jsem v tom nedělala inventůru a vůbec.. .vždycky jsem ty vztahy brala jako samozřejmost a nepřemýšlela o nich. Počty i poměr ji uspokojily. Pak jsem však dodala ještě údaj o počtu mužů, kteří ..můj Život nějak výrazněji ovlivnili a Ksantipa zůstala otřesená. Jen tak na okraj chci poznamenat, že jsem přesvědčená, že cifra nepřevyšuje československý průměr.Pak jsem zlehka přešla do útoku.
“UŽ jsi někdy někoho milovala?“ zeptala jsem se co možná nejvěcněji a doufala, že pochopí, že nemám na mysli jen platonickou podstatu.
“Ano, jistě. Mám velice hluboký vztah ke své matce a bratrovi.“ Nepochopila.
“O tom nepochybuji, ale myslela jsem tím, jestli jsi už někdy milovala cizího muže.“ Nenechala jsem se odbýt.
Ksantipa mě chvíli ztraumatizovaně pozorovala a pak z ní s přemáháním vylezlo, že velice obdivovala svého učitele na gymnáziu. Vzbudila ve mně dojem, že to poprvé v životě řekla nahlas.
“A věděl o tom?“ zeptala jsem se celkem zbytečně.
“Ne!“ rozezněl se její úlevný smích. “Kdy se chceš vdávat?“ uchýlila jsem se do abstraktna.
Ksantipa se zatvářila ustaraně a řekla, že asi nikdy.Pak mi vysvětlila, že má své zásady, kterých se nemíní vzdát. Chce prožívat manželství jako partnerství, už by ji asi neuspokojovalo dělat manželovi pomocnou sílu a být šťastná jen z toho, že on si nestěžuje. Tomu jsem ochotně věřila.
“Ale co děti? Nechceš mít děti?“
“Těch se budu muset vzdát.“
“A co takhle svobodná matka...“ nadhodila jsem kacířsky.
Chvilku nechápala, co je to za zajímavou instituci. Když jsem jí to složitě vysvětlila odmítavě zavrtěla hlavou. Něco takového by v Albánii neprošlo. “Jsme malá země.. .všichni se vzájemně známe“
dodala omluvně.
S Xantipou jsme se sešly ještě několikrát. Seděly jsme spolu v kavárně, kde nám servírka - její bývalá spolužačka předkládala protekční zákusky, promenovaly jsme v hustém davu večerní albánskou ulicí, seděly na lavičce v parku a vyměňovaly si své názory, postoje, úhly pohledu. Nakonec jsme si při loučení z nedostatku jiných možností vyměnily propisovačky. Já jsem naše setkání brala čistě profesionálně a při loučení jsem nepociťovala žádné dojetí. Sotva týden po návratu domů do Československa jsem od ní dostala dopis, který byl tak cituplný, že jsem si při jeho čtení připadala otrlá jak Oněgin.
K projevům citu však stačilo i mnohem míň. Vystoupily jsme z náklaďáku v jedné přímořské vesnici. Protože byly ještě hebké letní noci a až k moři vedla spasená louka, rozhodli jsme se, že budeme spát venku. Těšili jsme se na to. Sotva se zpráva roznesla vesnicí, začali k nám chodit delegace s nabídkami pohostinství. Poslední nás vytahovala ze spacáků už za hluboké tmy. Když jsme zůstali neoblomní, snažili se nám život zpříjemnit alespoň dary. Jedni donesli vajíčka, druzí fíky, kus sýra. . . Už jsme s plnými břichy jen těžce odfukovali, ale návštěvy neumdlévaly. A to ani v okamžiku, kdy pochopily, že se jim můžeme revanžovat tak nejvýš drobnými a bezcennými suvenýry.Našinec si hned začne klást podezřívavé otázky — není to zištné? - není to účelové? Sám sebe hlídá, jestli nejde jen o projekci vlastní ješitnosti.. .Ne, myslím že ne. Je to v nich ‚ dokáží kolem sebe vytvořit citové klima a vůbec o tom neví.
Ve městečku Rogožině jsme si večer vyšli na procházku. Martin brzy skončil v hloučku chlapů, kteří si ho odváděli pod platan do hospody na rakiju, mně zase zastoupila cestu asi padesátiletá žena. Upřímně mě objala a vyzvala, abych šla k ní domů. Jen tak, aspoň na chvilku. Jmenovala se Seila a měla šest dětí. Vzájemně jsme si nerozuměly ani slovo, přesto se ke mně celou dobu chovala velice důvěrně a přátelsky. Pokoj byl brzo plný venkovanek a dětí. Snášely na stůl vše, co dům nabízel a přesto, že jsme se domlouvaly hlavně pantomimicky, rozhovor plynul lehce.
Celou dobu návštěvy se mě Šejla dotýkala ‚ při vhodných příležitostech mě pohladila, když se mi podařilo něco obzvlášt vtipného, tak mě ve smíchu lehce políbila na šíji. Já vím, zní to hrozně, ale všechny ty doteky byly tak korektní, že působily docela přirozeně. Po dvou hodinách při loučení mi vzala ruku do dlaní, lehce se sní dotkla tváře a pak ji docela regulerně políbila.
Přemýšlela jsem, jestli bych tuhle přítulnost dokázala akceptovat a došla k závěru, že asi ano. Bylo mi to příjemné. Ovšem v Albáhii. Přesto, že k několika ženám doma pociťuji citovou vazbu, už vidím, jak se všechna ta objetí a dotyky zvrhávají v trapas. Není to asi jenom záležitost výchovy, ale také temperamentu.
Albánci nezapřou, že jsou z jihu. Snadno se rozčílí a stejně rychle zase uklidní. Umí se nadchnout a dojmout. Ale tahle vzrušivost a otevřenost je celkem obvyklá .jako u jiných jižních národů. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že v Albánii k tomu
přistupuje ještě něco navíc. Větší ochota do vztahu investovat a nehlídat si, jestli se to ještě rentuje. Vytvořila
jsem si na to soukromou hypotézu, o jejíž pravdivosti však nehodlám nikoho přesvědčovat. Všeobecný marasmus kombinovaný s bezmocí přeje citům. Silná citová vazba vznikne častěji na vojně, v nemocnici, ve vězení než v dobře prosperujícím podniku. V okamžiku, kdy je člověku dána možnost výběru a je postaven do konkurenčního boje, začne se projevovat dravost a ve vztahu k ostatním lidem začne oceňovat spíš korektnost, spolehlivost, serioznost...city začnou lehce překážet. Albánie se svého sešněrování zbavila sotva před několika měsíci, jsou tu cítit spíš rozpaky co teď s tím, ale city ještě nejsou, a doufám že dlouho nebudou, považovány za balast.
Ale možná je to všechno ještě úplně jinak, nevím...
V každém případě je albánská vroucnost strhující a my jsme si denně s lehkou závratí uvědomovali, jak snadno a bezbolestně jsme vtahováni do cizích životů
V horském městě Korča jsme se hned po příjezdu seznámili s třicetiletým mužem, který nám s perfektní angličtinou nabídl pomoc, když viděl naši bezmoc při nakupování jízdenek. Jmenoval se Rudy a učil na institutu v Gjirokastru chemii. Zůstal nám k dispozici jako tlumočník, a přesto, že jsme spolu strávili sotva čtyři dny, dostal náš vztah nečekaně košatý rozměr. Během těch několika dní jsem ho třikrát přistihla se slzami pohnutí v očích a jednou se s ním stihla tak pohádat, že jsem zuřila ještě půl hodiny. Byl přístupný, měl smysl pro humor a zájem o všechno, co se děje za hranicemi. Pokud jde o intimitu otázek, nezůstával nám nic dlužen. Díky Rudyho inteligenci a otevřenosti jsme se během několika dní
o Albánii dozvěděli víc, než nám byly schopny nabídnout všechny dostupné publikace. Jednou vytáhl fotku své dívky.
o sedm let mladší sympatická studentka. Chtěl o ní mluvit.. .vypadal zamilovaně. Už jsem věděla, jak jsou neoficiální vztahy v Albánii vzácné a tak jsem se spíš formálně zeptala, kdy se s ní hodlá oženit.
“Nikdy.“ překvapil mě.
“Ale? A pročpak?“
“Protože není panna.“
“No, to snad.. .ale vždyd . .přece ty sám.. .“ spadla mi brada. “Ale ona nebyla panna už když jsem s ní začal chodit“ upřesnil.
“No a co jako...?“ pokrčila jsem rameny.
“No.. .a tím pádem nemám žádnou záruku, že mi nebude nevěrná ani po svatbě“ vyložil trpělivě.
“No, to tedy nemáš...“ dostávala jsem vztek “A proč se s ní vlastně nerozejdeš zrovna?“
“Protože ji miluji.“ jasné jak facka.
V té chvíli mě Martin kopl pod stolem a raději vzal iniciativu do svých rukou.“
“Rudy? A má taková žena vůbec šaňci na vdávání?“
“Má, ale malou. Snad někoho rozvedeného nebo vdovce.., určitě o dost staršího.“
“Aha, takže ty si s ní ještě trošku užiješ, a až bude čas na ženění, tak si vezmeš pannu. Ona už se o sebe nějak postará, nějakej páprda se vždycky najde.“ ubezpečovala jsem se “A až budeš ženatý, tak s ní všechny kontakty přerušíš?“ dodala jsem zákeřně.
“To bych dost ‘nerad, ale záleží to přece hlavně na ní“ prokoukl mě.
“Ví o tom, že si ji nechceš vzít?“ vstoupil znovu Martin.
“Jistě, řekl jsem jí to“ pochlubil se Rudy.
A ona se s tím smířila?“ to by ovšem vrhalo celý problém do nového světla
“Ne, nesmířila...plakala, prosila“ — žádné nové světlo...
“A ty?“
“Já jsem zůstal neoblomný“ pravil mužně.
“Rudy, ale tohle přece není fér.“ cítila jsem, že červenám. Zmateně hledal podporu u mého muže. Ten pokyvoval hlavou.
“Mně se zdá, že na ní trošku parazituješ. Aspoň podle našich měřítek“ pokusil se o smír. Rudy zíral. Tak dobře jsme si pořád rozumněli, a ted najednou vystoupíme tak úzkoprse. Netušil, že hned příští večer budeme mít přímo čítankovou příležitost v rozhovoru pokračovat. Přes den jsme společně složitě cestovali z Korči zpět do Gjirokastra, večer nám chtěl Rudy svoji dívku Editu představit. Čekali jsme na smluveném místě už půl hodiny. Nějak nešli. Asi se mu Editka vzpříčila, dohadovali jsme se škodolibě a vrátili se do hotelu. Za další hodinu si nás tam Rudy našel. Měl strhanou tvář. Těžce dosedl a složil hlavu do dlaní. Pak to vyklopil. Zatímco byl
V Korči, dozvěděli se Editini rodiče o jejich vztahu. Reagovali celkem logicky. Když se vzpamatovali z úleku, začali rychle shánět vhodného ženicha. Do týdne ho měli. Ted Editu postavili před hotovou věc. Je nešťastná, ale vlastně nemá volbu.
“Tak si ji vezmi. Zajdi tam a normálně požádej o její ruku!“ “To nemůžu.“
“Proč? Máš strach? Jako ženicha tě jistě přijmou“
“Ne, o to nejde, já se s ní nechci oženit“ Bylo zbytečné ptát se proč.
“Ale Rudy, vždyť to jsou předsudky. Když ji máš rád, tak se na to vykašli. Jestli chceš mít atraktivní, sympatickou ženu, tak tu jistotu stejně nebudeš mít nikdy.“ hučíme do něj unisono.
Vrtí hlavou, je nešťastný, ale už to má vyřešené. Dostane-li se do konfliktu láska a konvence, zvítězí konvence. Mám chuť popadnout jej za klopy a třepat s ním. Jenže mu stejně nemůžu říct nic, co by už nevěděl. Je chycen v pasti vlastních předsudků a není mu pomoci. Docela bychom mu to přáli, jenže nám to komplikují ty uplynulé dny, kdy nás přesvědčil o své inteligenci.
Takhle nám ho může být jen líto.

SEX, RODINA
Panenství je v Albánii cenná deviza a není radno ji prošustrovat při nějakém prvním milostném vzplanutí. Tušili jsme, že na venkově se situace v téhle oblasti myšlení od středověku příliš nezměnila, ale zajímalo nás, jak se na to dívají dnešní mladí lidé, zvlášť ti s vysokoškolským vzděláním. Rudyho příklad byť dostatečně výmluvný, ale co ženy, cítí to jako nějaké omezení?
Rudy nás seznámil se svojí kamarádkou, spolužačkou už ze základní školy. Byla vdaná s jedním dítětem a pracovala jako laborantka v pivovaru. Jmenovala se Esmeralda. Jednou jsme ji navštívili v práci. Ukázala nám provoz, pracovní doba se chýlila k závěru, dělníci odcházeli a my jsme nakonec skončili usazeni na schodech mezi pivovarskými kotly, popíjeli pivo z laboratorních kádinek a hovořili o sexu.
Nad naším dotazem na “svobodný život studentský“ se pobaveně usmívala.žena s vysokoškolským diplomem má v Albánii poměrně vysoký kredit a šanci dobře a důstojně se provdat.
“Přece tuhle šanci nezabiju tím, že přijdu o panenství... Kdepak, my jsme si to hlídaly, upnuté až ke krku, sklopená hlava a v ní jenom studium... “to byl ovšem argument, o kterém nemělo smysl polemizovat. Ale ptali jsme se dál. Interrupce jsou v Albánii povoleny teprve půl roku, ale jsou levné, a stačí k nim žádost a podpis. O ambulantně prováděných miniinterupcích zatím neslyšeli. Pokud jde o antikoncepci,

neznají tablety ani nitroděložní tělíska, prezervativy neseženou. Odpovědnost se zcela přesouvá na muže, a ti prostě dávají pozor. Podle toho, že počet porodů na tisíc obyvatel rok od roku klesá, jsou bedliví. Oficiální prostituce se
v Albánii nevyskytuje, ale cosi se šušká... že snad v Tiraně. živou prostitutku ještě neviděli. Menstruační vložky se průmyslově vůbec nevyrábí, vata se nesežene. ženy si je vyrábí podomácku ze surové bavlny. Pokud jde o nahotu, nabyli jsme dojmu, že většina manželů v Albánii svoji partnerku nikdy neviděla úplně svlečenou. Za nahotu se stydí i před vlastním pohlavím, na kolejích se sprchovali v plavkách, ve volné přírodě se v životě nekoupali nazí. Esmeralda přiznala, že by se nesvlékla ani před svojí tříletou dcerou. Ostýchavě jsme kroužili kolem těch nejožehavějších témat. Rudy vypovídal ochotně, Esmeralda přemáhala stud. Vše nasvědčovalo tornu, že sexuální život Albánců a zvlášt žen, není zrovna kaleidoskopem rozkoší, ale jak se na to zeptat? Nakonec se Martin odhodlal.
“Myslíte, že jsou albánské manželky ve svém erotickém životě vůbec uspokojovány?“ trnuli jsme, že nebudou vědět na co se vlastně ptáme, ale reagovali překvapivě zasvěceně.
“Těžko“ konstatoval Rudy.“Na univerzitě nám jeden náš učitel, lékař, tvrdil, že kdyby albánské ženy věděly, co je to sex a jak může vypadat, 99% z nich by svého manžela vykoplo“ Esmeralda se situaci snažila omluvit. “Ale jak má muž ženu uspokojit, když musí dávat pozor.“ Nadhodili jsme termíny “netting“ a “petting“ —slyšeli to poprvé. Martin se pokusil vysvětlit princip s poukazem na to, že v západních zemích je to běžná praxe, která nahrazuje předčasný pohlavní styk. Esmeralda raději neposlouchala, Rudy neskrýval zájem, ale čím dál razantněji vrtěl hlavou. To by nešlo, to si neumí představit, to je téměř na hranici perverze. Naše tušení, že sex je v Albánii záležitost která se odbývá účelově, stručně a potmě, se s každým dalším dotazem potvrzovalo. Vysvětlili nám, že erotika ani v historii nehrála v životě Albánců žádnou křiklavou roli. Sváděli to na kondici, materiální starosti, špatnou výživu, nedostatek informací, těžkou práci. . . Nevyvraceli jsme jim to. Gastarbajteři, kteří se vrací z ciziny, často pašují i pornografické plátky. Zahlédli jsme hloučky mladíků, kteří s očima navrch hlavy v takových časopisech listovali. Je to sice pořád ještě zakázané, ale zvědavost je zjitřena a zájem probuzen. Asi není tak daleko doba, kdy albánské manželky začnou vykopávat své muže z domovů.

PORODNICE
V Albánii, vlastně v každé vesnici funguje instituce porodní báby. Porodnice v našem smyslu slova jsou zřizovány až v hlavních městech regionu. V Gjirokastru jsme se za doprovodu Arjeho do jedné z nich pokusili proniknout. Drapli nás hned na první chodbě. Vysvětlili jsme účel své návštěvy a hlavní sestra odešla polekaně telefonovat na vyšší instance. Zatímco ji Arje obětavě doprovázel, my dva jsme tiše vyběhli do vyššího patra. Tam už jsme narazili jen na vlídný personál, který nám ochotně ukazoval celé oddělení. Hlavní optický dojem bylo šedivé přítmí. Podlahy betonové, chodby vykachličkované, příjemný chládek a čisto. Ze záchodů byl cítit jen lysol, všude panovalo dokonalé ticho. Nahlédli jsme do pokojů. Prostinké cely se třemi, čtyřmi postelemi, na oknech potrhané rolety, povlečení trošku zašlé, ale nikde prach ani špína. Obložnost zhruba padesátiprocentní. Zjara tu prý bývá narváno. Celkově to všechno působilo chudobně, zpustle, leč čistě. Během prohlídky se kolem shlukl houf sester, které vzrušeně komentovaly všechny naše reakce. Projevili jsme přání vidět miminka. Po chvilce štěbetání se Celý náš průvod vydal dlouhými chodbami do dalších pater. Co chvíli jsme čekali u nějakých zamčených dveří. Klíč měla vždycky jiná sestra a hned po odemčení, vpuštění a zamčení jej nekompromisně uklízela do kapsy. Přístup k novorozeneckému oddělení byl tak složitý a tajemný, že jsme jen čekali, kdy nám dají na oči šátek. Konečně povolily poslední dveře, a náš dojem, že vstupujeme do komnaty včelí královny byl jen umocněn. Ve světle tlumeném zataženými závěsy stály podél zdí vysoké postýlky a v nich ležely šedivé larvičky. Schválně používám slovo larvičky, protože novorozenci byli omotáni pruhy šedivé bavlněné látky tak, že se nemohli ani hnout. Ručičky pěkně k tělu, čouhal jen obličej. Všichni měli způsobně zavřená očka, ani nemukali. Venku bylo něco přes třicet stupňů, uvnitř o trošku snesitelněji, ale dost na to, aby se tu miminka mohla rozvalovat nahá. Místností poletovaly mouchy, ale sestry se tím nenechaly nijak zaskočit. Tři z nich popadly plácačku a před našima očima hmyz likvidovaly Pak zase plácačky pověsily zpět nad postýlky. Každá postýlka měla svoji. Sem tam nějaká moucha usedla na obličej novorozence a začala se po něm procházet. Ten se nakrabatil a začal nesměle pofňukávat. Trošku se mi ulevilo, protože to byl vlastně jediný důkaz, že před námi neleží panenky.
V okamžiku, kdy mouchu někdo odehnal dítě vděčně utichlo. Asi jsou právě najezené a přebalené, to přece není normální. Zeptala jsem se. Za půl hodinky je budou rozvážet k matkám na krmení, přebalovat je budou až po tom. Když si vzpomenu na ten vzteklý ryk, který zaplavuje chodby našich porodnic, na to sebeprosazování... jak to v té Albánii vlastně dělajf? Zajímala jsem se o kojení. Sestřičky hrdě předvedly řadu kojeneckých lahví a pochlubily se, že většinu miminek krmí uměle. Podivila jsem se a začala šířit osvětu o prospěšnosti mateřského mléka. Uznávaly, že to má něco do sebe, ale při pracovním nasazení albánských žen, (mateřská dovolená trvá jen půl roku), je přece jen praktičtější umělá výživa.
Pod oknem stál inkubátor a v něm dvě holčičky, dvojčátka, obě něco málo přes dvě kila.Nikdy jsem s inkubátorem nepřišla do styku, ale měla jsem za to,‘že je to ložitý přístroj, ke kterému se musí přistupovat s obezietnostf a školeně. Když jedna ze sester zahlédla, že mě to zajímá, prostým pohybem zvedla poklop, popadla holčičky, ty se rozplakaly, tak je tam zase šoupla zpět a přiklopila. žádné knoflíky, hadičky, světélka a roušky. Napadlo mě, že by tady funkci inkubátoru docela klidně mohla nahradit dóza na sýry. Nahlédli jsme ještě k dětem, které byly týden staré a uviděli stejný obraz. šedivé mumijky a disciplinovaný klid. Pak nás celý konvoj doprovodil do přízemí. Z kanceláře bylo stále slyšet vzrušené hlasy. Arje s vrchní sestrou se přetahovali o telefon a střídavě snášeli řediteli nemocnice argumenty o prospěšnosti a nebezpečnosti vpuštění cizinců do objektu. Naznačili jsme Arjemu, že už je to pasé a ten uprostřed věty prostě zavěsil. Všem se ulevilo, a my jsme spokojeně odešli.
JESLE, ŠKOLKY.
Návštěva porodnice mi ležela v hlavě. Asi bych měla blízko k odsouzení té nepřirozenosti, ale mátlo mě, že miminka vypadala docela spokojeně. Chtěli jsme se dozvědět, jestli je pasivita a disciplina malých dětí obecný jev a při každé příležitosti jsme nakukovali do jeslí a mateřských školek. Ten obraz byl tak podobný, že si troufám generalizovat. Jesle i školky jsme rozeznávali snadno. Budovy byly vesměs v zahradách a na plotě se sušily hadříky, které sloužily bu jako plíny, nebo přikrývky. Přesto, že zahrady byly poměrně rozsáhlé, mocšancf na hraní v nich děti neměly, Všude překáží hrboly bunkrů. Což o to, větším dětem bunkry sloužily jako báječně romantická hračka, horší je to s omlácenými betonovými piedestaly, které ještě před několika měsíci nesly symboly šťastné budoucnosti. Zbytek zahrady byl většinou zarostlý trním a hložím. V jeslích to řešili přenášením celých skupin dětí do veřejných parků, kde se s nimi na zbytku trávy organizovaně popelili. Ani vnitřní zařízení těchto institucí mnoho příležitosti k rozvíjení hravosti a fantazie neposkytovalo. Pokud nebyla podlaha ode zdi ke zdi zastavěná postýlkami, zbýval jen nepatrný plácek uprostřed, do kterého se děti sotva vešly i když měly nacvičovat Jen “kolo kolo mlýnský“
Hračky v našem smyslu slova jsme neviděli. V posledních dvaceti letech se přestaly vyrábět, protože nebylo žádoucí, aby se děti rozmazlovaly, asi. Přežilo to jen pár kousků čínské výroby, které jsou v domácnostech úzkostlivě opatrovány a dědí se. Na ulicích nás občas upoutal “ prvorepublikový“ obrázek. Chlapec s Jednou kšandou přes rameno prohání obruč, nebo skupina hochů před sebou tlačí trakáčky. Nejvíc však letěla mechanická hračka, na které jsme mohli oči nechat. Na konci dlouhého drátu dvě kolečka na ose, která zahýbají podle otáčení drátu.Přesto, že tahle hračka vypadala skutečně prostince, vydržela kluky bavit až do relativně vysokého věku a bez vyjímky se při tlačení koleček tvářili šťastně.
Interiéry jeslí i školek, pokud nebyly po revoluci zničeny jsou prosté a ponuré. Snaha ladit vše do bila vyznívá šedě. Jídelny jsou často bez denního světla a svojí jednoduchostí připomínají klášter. Dlouhá lavice, dřevěný stůl a na něm naskládané hliníkové misky a lžíce. Při jídle opět panuje kázeň. Ze všech použitelných koutů vyčuhuje dříví, připravené na topení. Nevím, kde je v těch holých okolních kopcích berou, ale vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby je povinně přinášely děti. Každé ráno, než se převléknou do zástěrky odevzdají klacíček. Záchody — typické balkánské šlapky
— a umyvadla jsou rozbité, ale používané. Pach už z dálky napovídá, že nečistoty jsou odstraňovány pouze mechanicky V jedné školce jsme strávili skoro celé dopoledne a za celou dobu jsme slyšeli jen tlumený hovor a řízenou zábavu.
Dostat se v Albánii do veřejných institucí vůbec není snadné. Vyjímku nedělají ani jesle a školky. Hned za vstupními dveřmi nám cestu zatarasila většinou už kuchařka v čepci. Řešili jsme to tak, že se s ní jeden dohadoval a druhý mezitím pronikal dál, dokud nenarazil na někoho tolerantnějšího. Normální učitelky už se začaly ze strnulého myšlení vymaňovat, zvaly nás dovnitř a naopak ukazovaly, co mohly nejhoršího. Za všechno může Hodža. že nejsou pomůcky, zasklená okna, deky, topení, na zahradě překáží kryty...
Soucitně jsme pokyvovali hlavami, ale když jsme viděli ten drill, hlodal v nás červ pochybnosti, jestli ty příčiny nebudou hlouběji. Místo dlouhých popisů snad jen obrázek, který se mi vryl do paměti, když jsme opouštěli školku ve Vb— ře. Děti způsobně seděly na židličkách v temné místnosti, před nimi docela prázdné stolky. Dojem chovanců Z ústavu posilovaly bílé zástěrky, které silně připomínaly svěrací kazajky. Když jsme se klátivě loučili, vydala paní učitelka laskavý pokyn:“Děti, a až řeknu teJ, všechny pěkně zvednete ručičku a zamáváte. Teč!“ Všechny děti poslušně zvedly pravou ručičku, usmály se, zamávaly a jako jeden muž pronesly “Miru pávši - nashledanou“
Mám tři děti a poměrně skeptický názor na možnosti výchovy. To, co jsme viděli v Albánii bylo přinejmenším udivující. Několikrát jsme cestovali autobusem. Osmi i více hodinové jízdy třaslavým terénem byly úmorné i pro nás, miminka s nosíky otosenými vedrem trpělivě snášela hodinu za hodinou a ani nekvikla. Při pouhé představě, že bych měla podobnou cestu absolvovat s našimi dětmi, když byly v předškolním věku se zapotím.
Moderním trendům, jako výchově k tvořivosti, podporování individuality a asertivitě v Albánii pšenka nekvete a ještě asi dlouho nepokvete. Zkušenosti z vyspělých zemí ukazují, že je to krátkozraké, ale musím říct, že pohodlné. Báječně pohodlné. Sotva jsme si zvykli na mírnost a odevzdanost albánských dětí, potkalo nás pár zážitků, které tento postřeh přinejmenším zpochybnily. Jakoby tuhý výchovný systém fungoval jen do určitého věku. Snad ve všech větších městech, i u nás se dá narazit na bandy zvlčilých dětí, v dnešní Albánii k tornu však přistupuje ještě odzátkovaný přetlak. Kdekoli jsme se vynořili, trvalo sotva pár minut, než nás objevily party chlapečků ve věku zhruba od pěti do patnácti let. Byli krotcí jak lázeňské veverky. V lepším případě jen škemrali o žvýkačku, v horším se nám pokoušeli nějakou drobnost ukrást. Brzy jsme si osvojili celou škálu albánských výrazů, kterými jsme se je pokoušeli zapudit - od smířlivého “ik,ik“ až po zřejmě velmi sprosté “žduku Čehoru“. Spíš jsme tím rozesrnívalj než zastrašovali a po pravdě řečeno, nebýt dospělých Albánců, kteří se nerozpakovali vynucovat si respekt fyzickou silou, byli jsme bezmocní. Stačilo zůstat jen chviličku o samotě, už kroužili kolem.
Jednou se nás domlouvavě zastala babička, která byla na procházce s vnučkou. Asi volila obzvlášť humorné formulace, protože se smečka otřásala smíchy. Pokoušeli jsme se co nejrychleji vypařit, jenže pak jsme si všimli, že pozornost chlapečků se zcela přesouvá na babičku. Asi byla ještě lákavější sousto než my a navíc si dovolila je kárat. Ti nejchrabřejší do ní začali šťouchat. Vnučka se rozplakala a babička měla v obličeji jasně čitelný strach. V tom okamžiku jsme zapomněli na politiku nevměšování a, před očima rudo, se vrhli zpět. Náš útok byl v každém případě nečekaný, ale vítězit jsme začali až ve chvíli, kdy naše řady posílil další dospělý Albánec.
Naše konflikty s podobnými partami byly na denním pořádku a ve vzpomínkách se mi noří jako řada hereckých etud na stále stejné téma. My dva v nich vystupujeme občas v roli klaunů, občas s gesty arktické tragédie. Jednou jsem si svůj part zahrála sólově. Martin cosi vyřizoval a já jsem si zatím sedla na patník u silnice a zapisovala si nějaké poznámky. Kolem kroužící chlapečky jsem vnímala jako nezbytnou kulisu, kterou je nejlépe ignorovat. Jeden z nich se mi pokoušel vysvětlit, že se mu líbí moje tužka, a že by ji potřeboval.
“Jó, mně taky...“ ani jsem nezvedla hlavu. Kluk pochopil, že ji dobrovolně nemíním vydat. Rozhodl se přiskočit, tužku mi vytrhnout a zmizet. Rázem se ve mně probudila šelma. S chrčivým výkřikem jsem jej dvěma skoky dostihla, a kdyby propisovačku hned polekaně neupustil, asi mu prokousnu tepnu. U ostatních scéna vyvolala respekt, poodstoupili a dokonce se mi zdálo, že kamaráda peskují. Jen si nejsem jista, jestli za drzost nebo za nešikovnost. V každém případě si pachatel vysloužil novou přezdívku. Když jsme ho druhý den na ulici zahlédli, volali na něj ostatní s naprosto přesnou intonacf:“tyhajzlíku...!“
Trošku vyostřenější podobu má chování těchto smeček v pohraničních oblastech. Viděli jsme zahraniční turisty, jak v ojetém mercedesu projížděli vesnicí. Před koly se jim začalo motat sotva pětileté dítě. Přinutilo je skoro zastavit. Na tento okamžik čekal. zbytek party. Obklopili auto a zkušeně začali otvírat dveře. Snažili se rychle popadnout to, nač dosáhli a mizeli dřív, než se posádka vzpamatovala. Viděli jsme to jenom jednou, ale stačilo to. Asi bychom neměli odvahu dóporučovat přátelům Albánii, jako ráj turistiky. V zájmu objektivity však musím říct, že dospělí Albánci tyto projevy potírali, stíhali a cítili jsme v nich ochranu. Nechci však domýšlet, jaký průběh by mělo další jednání, kdybychom - byt v sebeobraně - některému dítěti ublížili

CESTOVÁNÍ.
Do Albánie jsme jeli s pochybnostmi, jestli zde turista, který není ochoten investovat do taxíků, má vůbec nějakou jinou šanci na přepravu, než vlastní nohy nebo mezka. Počítali jsme s nejhorším, a možná právě díky tornu jsme byli mile překvapeni. Dá se tu normálně cestovat autobusem i vlakem, a — to bylo nejdůležitější—, nejobvyklejší je autostop. Má jiný charakter i pravidla, než ve zbytku Evropy. Až na vyjímky tu jezdí jen staré čínské nákladáky a gazíky. V blízkosti větších měst se jako první vlaštovky objevují ojeté osobní automobily ze západu, ale důvěru nebudí ani auta ani řidiči. Hlavní silniční tahy jsou asfaltované, ale protože je Albánie hornatá a kamenitá, jsou silnice uzoučké.Když se kolem sebe protahují dva náklaJáky, je to podívaná natolik napínavá, že by si jako zvukovou kulisu zasloužila víření bubnů a virbl. Oč méně je v Albánii automobilů, o to ochotněji řidiči zastavují. Všechny křižovatky lemují mávající lidé se zavazadly. Pokud se nevejdou do autobusu, vměstnají se na náklaďák. Na korbách se většinou stojí a nějaké místečko se vždycky najde.
Ačkoli jsme se o to pokoušeli, nepodařilo se nám přijít na pravidla, kterými se doprava řídí. Náklaďáky i autobusy braly pasažéry podle náhlého vnuknutí nebo sympatie, od některých si řidiči brali peníze,od jiných zase ne, občas zastavili na nějakém nelogickém místě a nedělo se nic, občas s tvrdým obličejem míjeli matky s dětmi, které vzpínaly ručky. Budilo to všechno dojem naprosté libovůle a anarchie. Snad to bylo naším exotickým vzezřením, ale na dopravu si nemůžeme stěžovat. Brali nás všichni, nikde jsme nečekali a pokud jsme v autobuse chtěli platit, museli jsme překonávat řidičův odpor. Marně jsme se snažili nějak zorientovat, nakonec jsme se rozhodli řídit se pravidly autostopu, používanými u nás. Nejdelší cestu stopem non stop jsme absolvovali po pobřeží z jižního letoviska Sarandy do přímořské vesnice Geparo, vzdálené asi stopadesát kilometrů. Už jsme věděli, že průměrně dosahovaná rychlost v horském terénu je dvacet km/hod. Ze Sarandy jsme tedy vyrazili brzo po poledni, abychom to před setměním stihli. Hned za městem se silnice ostře šroubuje vzhůru, všechna rozumná stopovací místa už byla obsypána hrozny lidí. Vychovaně jsme se postavili na konec, do nepřehledné zatáčky v ostrém stoupání. Přifuněl nákladák a řidička mužného vzezření na nás vzrušeně mávala, a si nastoupíme. Celá akce musela proběhnout za jízdy, protože náklaJák už by se do kopce nerozjel. žasla jsem, že se ty popelnice vůbec dokáže posunovat vlastní silou. Otlučené, bez oken, světel, zrcátek, blinkrů - prosty všeho zbytečného opentlení, bez jakékoliv údržby fungují spolehlivě už desítky let. Za ty by Číňané zasloužili uznalé poklepání po rameni.
Ochotné ruce spolupasažérů nás i s batohy vytáhly přes bočnice na palubu, auto zadýmilo a začali jsme šplhat. Zpomalení využil ještě cyklista, který se vzadu chytil za nárazník. Nechal se vytáhnout asi dva kilometry a tam v přemetech spadl, sledován lhostejnýma očima ostatních. Teprve během cesty se začalo zjištovat, máme—li společnou cestu. Bohužel jsme hned na první křižovatce museli změnit směr. Sotva se to rozkřiklo, začali všichni hašteřivě vymýšlet, jak nám to usnadnit. Dostihli jsme další nákladák, řidičk* daleko vykloněná z okna, chvilku povykovala na kolegu, dohodli se,že je ochoten nás další kus cesty převzít. Seskakování za jízdy, chytání batohů, poklus, házení batohů, šplhání a zamávání na rozloučenou. Přestupem jsme si výrazně polepšili. Auto dopravovalo mouku. Všichni spolucestující už Si hověli v pohodlných fotelech vybudovaných z pytlů a hned nám dvě protekční křesla v závětří nabídli. Silnice se odklonila od moře, protáhla se průsmykem a odkryla nám panorama horských kotlin s terasovitými políčky. Supěli jsme na jedničku, kolovala cigareta, povíval příjemný vánek a my jsme okouzleně sledovali hlubinu pod námi. Díky mouce jsme brzy měli stejnou patinu jako ostatní, ještě pár doušků rakiji a podlehli jsme pocitu, že Albánie je báječná země, ve které bychom chtěli strávit zbytek života. Na další křižovatce v kamenné horské vesnici přišlo smutné rozloučení a my jsme se po třech idylických hodinách stěhovali na další korbu. Tady už jsme byli realitě blíž. šlo o sklápěčku, na které se skutečně není čeho chytit, nedopravovala náklad, ale zato už tu balancovalo takových třicet lidí. Uhýbali jen neochotně a my jsme pochopili, že většina z nich asi cestuje od řeckých hranic, protože transportovali cenný náklad. Ledničky, elektroniku, přikrývky a uzly drobných předmětů. Jediná bezpečná místa v závětří hned za řidičem obsadili muži. ženy s dětmi se krčily po obvodu korby, všichni dřepěli, byli svátečně oblečeni a nikdo se nepokoušel zorganizovat přijatelnější pohodlí. Na nás zbyla místa úplně vzadu. Pokusila jsem se posadit na igelitový žok s přikrývkami, ale majitelka se tvářila tak utrápeně, že jsem neměla to srdce. Sedět se nedalo, stát také ne, zarývali jsme prsty do kovu a při každém vymrštění se pokoušeli dopadnout zpět do korby. Po půl hodině se mi začaly svaly na nohou chvět a já jsem pochybovala, že to vydržím další tři hodiny. Řidič nás rozhodně nešetřil. Do výmolů najížděl plnou rychlostí, nebrzdil ani v zatáčkách. Respekt si vynucoval ohlušujícím troubením. Občas silnici přetínal potok a do šířky se rozléval po asfaltu. Voda pod koly vysoko stříkala a my jsme si připadali jako rozhánění demonstranti. Byli jsme mokří, sotva popadali dech, ale na protesty nebyl čas. Chcete se svést, tak trpte! Vedle mě dřepěla maminka se dvěma sotva desetiletými dětmi. Ty v klidnějších fázích cesty vstávaly, nakláněly se přes korbu nebo prostě soutěžily, kdo se bez držení udrží déle na nohou. Matka střídavě kvílela a hystericky ječela, pronásledovala je na kramflíčcích a snažila se je srazit
k bezpečnému dnu korby. Po každém větším otřesu nebo zatáčce se majitelé shýbali ke svým zavazadlům a ustaraně je ohledávali. V zatáčkách, jen co vyrovnali balanc, přisunuli si majeteček co nejblíž k sobě a protektorsky na něj položili ruku. Silnice se zařezává do svahu, pod námi kilometrová hlubina a na jejím dně melancholicky rezavějící trosky aut. Prý ještě z války,ale věřte jim... Dole se zelená džungle se stužkami řek a čepičkami bunkrů. Všechno to lemuje proužek písečné pláže a pak impozantní, nekonečná, omračující modř moře. V oparu se noří silueta ostrova Korfu... průzračná hladina je strakatá podle hloubky ‚ ptačí perspektiva nám umožňuje vidět až na dno. Ten pohled bere dech.
Dovedu si představit,jak se tady ohromeně zastavujeme, batohy nám kloužou ze zad a my těžce dosedáme před tou nesmírností. Místo toho s tváří zkřivenou úsilím vyrovnáváme rovnováhu, a v zatáčkách tlumíme údery o postranice. Vjíždíme na zalesněnou stráň a cestování je zpestřeno novou atrakcí. Muži vpředu hned za řidičem jako předsunutá hlídka hlásí vyčnívající větve. Varovný výkřik a všichni cestující se prudce sklání. Nevíme co dřív. Držet děti, majetek, sebe... odpružovat výmoly, uhýbat před větvemi.. .rozkazy a varování jsou vysílány ve stupňujícím se tempu. Chování spolucestujících a atmosféra na korbě připomínají výcvik vzpurné jednotky na kasárenškém cvičišti.. .“ Sklonit! Držet vlevo! Vyskočit! Držet vpravo!...“ Nerozumíme albánsky a pokyny zmateně vykonáváme o dobu pozadu. Všechno to působí natolik komicky, že vzlykáme smíchy a zbytek osádky nás pozoruje s rostoucími obavami. Když jsme konečně sjeli k moři a vystupovali, byli jsme zadýchaní, poškrábaní a uplakaní. Na korbě bylo hrobové ticho, spolucestující s pozorným napětím sledovali, jestli se naše propukající duševní porucha rozběhne v plné míře a určitě se jim ulevilo, když se s nimi auto dalo znovu do pohybu. Tahle zkušenost pro nás byla poučenfm.Chceme-li věnovat pozornost krajině, musíme volit jiný způsob dopravy, než autostop. Ten je sice nejveselejší, ale zaměstná tak, že na okolí už nezbyde čas. Zbývá autobus nebo vlak.
Albánie je jedna z posledních evropských zemí, kde se začala budovat vlaková doprava. Iniciátorem byla Itálie a důvodem chystaná druhá světová válka. Mnoho času nezbývalo, tak se dráha vybudovala jenom v pohodlném terénu, v nížinách při pobřeží mezi Tiranou a jugoslávskými hranicemi. Epocha socialismu dala Albánii další cenné kilometry kolejí. Trasa byla postupně prodloužena mezi hlavními přístavními městy Durresem a Vlorou. Budovali ji za nepopsatelného nadšení nejlepší studenti, aby přišli na jiné myšlenky, asi. Dál než do Vlory jim nadšení nevydrželo a tak i nadále zůstává Albánie zemí, která je železniční dopravou dotčena jen ostýchavě. Albánské vlaky mají tu výhodu, že jezdí celkem spolehlivě, pojmou více cestujících, než autobusy a jsou ralativně nejrychlejší. Vlak jsme vyzkoušeli na trase VloraRogožina. Jízdenky jsme koupili bez problémů a povzbuzeni ůspěchem jsme se rozhodli dvě hodiny, které nám zbývaly do odjezdu, věnovat prohlídce Vlory. To jsme neměli dělat. Při návratu, deset minut před plánovaným odjezdem, už jsme se k nádraží museli protahovat stále hustším davem. Peron jsme našli,také tam byl jenom jeden, ale vlak nebylo vidět. Byl obsypán lidmi jak dobře uleželý sýr mouchami. Lezli dovnitř okny, zabydlovali se na střeše, vydouvali stěny a vyhřezávali dveřmi. Když jsme se propasírovali dovnitř, pohled se nezměnil. Přede mnou jen krimplenová nebo dederonová záda a orosené zátylky, za mnou zvyšující se tlak. V chodbičce před vstupem do vagonu Martin objevil dřevěnou kukaři. Zjevně sloužila “děžurné“. Po čínském způsobu má každý vagon svoji. Albánci tuhle místnůstku vychovaně respektovali, my jsme to naopak navlékli na cizineckou neznalost a obsadili ji. Rázem jsme vyvrátili léta pěstované zábrany a strhli s sebou dalších pět lidí. To už jsme seděli a tvářili se neosobně. Vlak se rozjel na čas a rychle dosáhl udivující rychlost. Cestující, kteří nebyli bezpečně vklíněni poletovali prostorem dokud někde neuvízli. Vagon se čistil a na první zastávce v něm už bylo dost místa, aby mohl přijmout další pasažéry. Naše děžurná se ke své budce probojovala asi po dvaceti kilometrech. Trvala na našem odsunu se zarputilostí, za kterou by se nemusel stydět ani pan Kocáb. Albánci se disciplinovaně spakovali, my jsme byli tvrdošíjně nechápaví. První to vzdala ona, ty čtyři hodiny než vystoupíme jí nestály za mezinárodní konflikt. Konečně jsme se mohli v klidu rozhlédnout.
Zašlá špína. Ten vagon nebyl několik let umývaný, jestli vůbec někdy. Interiér jako v našich “dvojkách“, jen místo koženky dřevěné lavice. Snesou přece jenom víc. Sklo v oknech kompletně chybělo, takže tu během jízdy příjemně profukovalo Ale co v zimě? V Albánii v zimě mrzne a sněží. Ze zavazadlového prostoru, původně snad vymyšleného na kufry a tašky, přečnívají krabice a visí uzly. Na sedadlech sedí dvakrát tolik lidí, než byl záměr projektanta a přesto, že je čas odpolední siesty je tu rušno a živo. Na znuděné podřimování je jízda vlakem přece jen příliš atraktivní.
Kdo nejí, hovóří. Přesněji řečeno povykuje, jinak by se neprosadil. Většina chlapů kouří, děti lezou po matkách, matky rozbalují svačiny. Sotva se rozkřiklo, že mezi sebou mají dva Čechoslováky, hned nám pohostinně nabízejí fíky. Našlo se tu pár lidí, kteří trošku lámou ruštinu, zapřádáme hovor a vyptáváme se na profese. Zajímá nás, jaká společenská vrstva tyhle vlaky používá. Zdá se, že třídní rozdíly byly
v Albánii dokonale vymýceny. Vlaky mají jen pouze jednu třídu a používají ji všichni. Pasáci vepřů i národní umělci. Mladá žena v jedovatě zeleném acrylovém svetříku se představuje jako sólistka národní opery v Tiraně. Když jsme projeli dlouhým tunelem, pochlubila se, že jej kopala. Na Martina je to přece jen příliš odvážné tvrzení a několikrát se ubezpečuje, že skutečně kopala, nikoli pouze brigádnicky koncertovala. Ne, těmahle rukama, čtyři měsíce. Asi byla velmi dobrá studentka. Ostatní cestující se začínají trumfovat, kde a co budovali oni. Většina z nich se vyřádila na krytech. Tisíce hodin materiálu a lidské práce zasvěcené zcela nesmyslným principům. Přesto, že jedeme relativně rychle, časový náskok spolehlivě promrháváme na nádražích. Nastupování i vystupování se odehrává u všech otvorů, kterými se protáhne dospělý člověk. Horší je to se zavazadly. Těch pár minut na nádraží má atmosféru živelné pohromy. Matky zvedají fňukající děti, otcové s krví podlitýma očima bojují o mfsta, majitelé zavazadel mají v obličeji směs zoufalství a odhodlání a raději by se nachali ušlapat, než by se odloučili od svých uzlů. Pozorujeme ty panoramatické scény z bezpečí své dřevěné kukaně a klademe si otázku, jestli by to nevyřešila docela obyčejná fronta. V cíli naší cesty vystupujeme oknem. Teprve zvenku oceňujeme výkonnost lokomotivy (mimochodem ČKD - máme prý na lokomotivy v Albanii monopol), souprava končí někde v nedohlednu. Po střeše pobíhají výrostci a přeskakují z vagonu na vagon, z oken visí rance, od oken šikmo po větru se táhnou šmouhy mnoha vrstev zaschlých zvratků. Nádraží jsou stejně prostinká jako jízdní řády. Jedna budova, jeden perón, dvoje koleje a pravidelné časové intervaly ve směru tam a zpět. Pohodlná a bezproblémová orientace. Když se však příště máme rozhodnout, jakim způsobem budeme pokračovat v cestě, volíme raději osvědčený autostop.
Lidé, kteří mají vůči autostopu výhrady nemají na většině albánského území jinou možnost dopravy, než autobus. S autobusy se dá docestovat kamkoliv, i do nejodlehlejších vesniček v horách, které ční tři kilometry nad moře. Není však jisté, že se vám to podaří, kdykoli si zamanete. Na cizince je většinou pohlíženo shovívavě a s tolerancí, takže jsme se vždycky dostali tam, kam jsme potřebovali, ale musím říct, že bez pomoci prostých Albánců bychom asi neměli šanci. Vlastně po celou dobu, od okamžiku, kdy jsme se rozhodli cestovat autobusem až po vystupování v cílové stanici jsme byli slepí jak kotata a pouhé hříčky v rukou řidiče, který se choval jako absolutní monarcha. Předně se nám nepodařilo objevit nic, co by fungovalo jako jízdní řád. žádné tlusté svazky nebo vývěsní tabule, žádná možnost se zorientovat. Teprve po několika dnech jsme se dozvěděli, že funkci jízdních řádů nahrazuje ústní tradice. Každý přece ví, že autobus z Tirany do Vlory jezdí v pondělí a ve středu v devět hodin ráno, tak proč to ještě někam zapisovat... Podobně je to i s označením autobusů. Není žádné. žádné nástupiště nebo zastávka, přesto se Albánci po nádražích pohybují sebejistě a informovaně. Pokoušeli jsme se zjistit, podle čeho se orientují, že bychom také rádi nějaké vodítko.. .“ Na téhle trase už léta jezdí stejný stroj se stejným řidičem, všichni ho znají. a zapar.kuje tam, kde je zrovna místo. “ Ne, na turisty opravdu zatím připraveni nejsou. Když už se nám podařilo odhalit, kdy náš autobus jede a dokonce ho i objevit, nastával další problém - dostat se dovnitř. Kolem vozidla se lačně seběhl dav; který by už od oka naplnil Čtyři autobusy. Pikantní na tom bylo, že všichni nad hlavami mávali platnými jízdenkami, a uvnitř už si hověla tak Čtvrtina pasažérů, která byla protekčně nabrána někde na tajném místě o deset minut dřív. Se ztuhlým otevřením dveří byla v první řadě smetena všechna civilizační pravidla, právní nároky, ohleduplnost ke slabším a podobné hlouposti. Platilo jedině právo silnějšího a tvrdšího. Dovnitř se dostali jen zdatní a zdraví, jako by se autobusová doprava v Albánii řídila Darwinovou teorií o přirozeném výběru. Ti méně schopní zůstávali bezmocně na silnici, mohou to zkoušet znovu.. • a když si nedokáží poradit, tak a necestují. Teprve cestou jsme pochopili, že i tahle selekce má svůj důvod. K pravidelným zážitkům patří situace, kdy je potřeba stroji pomoci. Bu mu chybí startér a musí se roztlačovat, nebo do kopce nemůže tolik lidí uvézt a je nutné kousek popoběhnout, řidič si prostě netroufne vzít někoho s ochablými svaly.
Přesto, že k cestovatelským zásadám patří odpor k privilegiím, je využívání výhod, protekce, uplácení a přímluvy známých tak charakteristické pro současný životní styl Albánců, že kdybychom jej ignorovali, asi se mineme S něčím velice důležitým. M jsme se o to snažili nebo ne, pokud jde o cestování autobusem, vždycky jsme skončili jako privilegované osoby se zvláštním statutem. Stačilo se zmínit, kam máme příště namířeno a našemu momentálnímu hostiteli hned naskočila ustaraná vráska mezi očima. Po krátké rodinné poradě byl zpravidla vypátrán někdo, kdo je některému členu rodiny zavázán a zároveň disponuje pravomocí opatřit jízdenky. Na nádraží jsme pak přicházeli hodinu až dvě před plánovaným odjezdem, abychom s onou důležitou osobou vypili kávu a udělali dojem. Míra byla přímo závislá na tom, jak moc je osoba našemu hostiteli zavázána. V okamžiku, kdy nám byly do ruky vtisknuty jízdenky, protekční, hned za řidičem, kde je dobrý výhled a nedrncá to, bylo na nás, jak se do autobusu dostaneme. Nebudu nás kreslit lepší než jsme. Používali jsme sílu stejně jako ostatní, a to, že jsme si svá místa vždycky dokázali vybojovat připisuji spíš zdravé výživě než diplomacii. Teprve, když jsme pevně seděli, opadlo z našeho hostitele napětí, víc už udělat nemohl. Vše další bylo v rukou řidičových. On rozhodl, kdy je autobus plný, koho snad ještě vezme a koho už ne, případně koho z už usazených ještě vyhodí. Občas se stávalo, že naše protekční sedadla již byla obsazená jinými privilegovanými cestujícími. Platné jízdenky jsme měli všichni,ochotu stát osm hodin na jedné noze neprojevoval nikdo. Rozhodnout, čí protekce má větší grády mohl jen řidič. Ošemetná situace — zvlášť když jsme viděli, jak strká do kapsy tučné úplatky. My dva jsme se tvářili jak kulaci, kterým združstevňují statky... to přece nejde! Nakonec to vždycky odskákal někdo, kdo spoléhal na spravedlnost. Protekční seděli, spravedliví stáli, mohli jsme vyrazit. Sto kilometrů trvá zhruba čtyři hodiny, zastávky jsou voleny podle momentálního rozmaru řidiče. Ty plánované jsme poznali podle toho, že jsme byli očekáváni dalšími desítkami cestujících. Některé řidič přibral, jiné ne. Samotné autobusy byly přesně v tom stavu, jaký bychom v Albánii očekávali. Vysoce odolné trosky,které od života už vůbec nic neočekávají a jsou vděčné za každý litr nafty, který se jim nalije do chřtánu. Harmonickou dvojici se stroji tvoří i benzinové stanice. Betonové skelety pocákané térem, ve kterých páchnou a rezaví čerpadla, provoz je většinou samoobslužný. Ačkoliv jsme na stu kilometrech plánovitě zastavovali sotva třikrát, ve skutečnosti jsme stáli každých deset kilometrů. Důvodem byla většinou zvířata, která se popásala podél silnice. Jednou to bylo stádo ovcí, které uprostřed silnice čekalo na směrnici kudydá1, podruhé to byl mezek, který jakýmkoli argumentům čelil silou své víry, že tady je to správné místo a odtud se nehne. Pokud nás nezdržovali domácí zvířata, dělali to uniformovaní občané. Přibližně každých padesát kilometrů nás haltovala hlídka. Nedokážu přesně určit, jestli to
byla armáda nebo policie, nejspíš obojí. Rituál začínal zpravidla podáním ruky do šoférova okénka a soudružským stiskem. Potom k našemu úžasu následovala kontrola jízdenek, u nás přistoupily ještě pasové formality. Poprvé jsme si mysleli, že jde o mimořádnou situaci, stíhání zločinců třeba, ale když se to dělo při každé jízdě, uvěřili jsme, že jde o jeden z projevů albánského folklóru. Hledala jsem ve tvářích spolucestujících známky nějakého odboje nebo alespoň nesouhlasu, ale nacházela jsem jen unavenou apatii. Poměry už se prý výrazně zlepšily, ještě před půl rokem je kontrolovali tak pětkrát během sta kilometrů. V každé, sebemenší díře, kterou jsme projížděli vybíhali obyvatelé před domy a zdravili náš autobus, spojnici s ostatním světem, churchillovským véčkem. Všichni od usoplených batolat až po třaslavé stařeny vztyčovali dva prsty a skandovali “demokracy.. .“ až by si člověk okouzleně pomyslel, jak je ta Albánie úžasně zrevolucionizovaná země! Jenže potom stačí jeden revizor, který v nás vyvolává vlnu protestů a pojmy jako šikanování, kompetence a co je vůbec policii po tom... ? a albánská odevzdanost, když všichni tupě podávají jízdenky ke kontrole a jsou rádi, že smějí zůstat v autobuse a musíme střízlivě konstatovat, že to s tou revolučností nebude tak horké. Ve styku s uniformovanými osobami krotne i řidič, jinak neomezený vládce. Podbízivě se usmívá a ochotně otvírá, v závěru znovu tiskne ruku a dokonce mává. Sledujeme to všechno pozorně a mlčky a oba nás napadá stejné slovní spojení “magie socialismu“. Nic nefunguje a nejmíň ze všeho pravidla, přesto jsou nakonec všichni spokojení. Hlavně nevyčnívat.
Jedna ze situací, která plasticky vykresluje typické povahové rysy určitého národa je jakýkoliv dopravní kolaps. Může jít o drobnou nehodu, důležité je, aby se plně obsazený autobus zastavil a nemohl pokračovat v jízdě. V každé zemi, kterou jsem cestovala jsem na tuto situaci číhala. Mám za to. že o domorodcích dokáže prozradit víc, než odborně erudovaní průvodci. Vymodlila jsem si ji i v Albánii. Náš přetížený autobus v prudce klopené zatáčce sedl zadkem na silnici a předkem lehce přečuhoval nad propast. Dopředu se jet nedalo, couvat také ne. Zůstali jsme vzpříčení v zatáčce. Chvíle, ve které Italové se sprostými nadávkami vybíhají a vzájemně se obviňují, Angličené tu polízanici okomentují nevzrušeným “oh “ a zahloubají se do svých deníků, Mongolové se posadí na mez a začnou zpívat táhlé a tklivé písně, Japonci dají signál záchranné službě, která se v několika minutách dostaví, Číňané autobus obsypou a poponesou a Češi tiše brblají co je to zase za bordel...
Albánci upírají zrak na svého vůdce, kterým je pro tuto chvíli řidič. Ten rozhodne, že mají všichni vystoupit. Všichni poslušně vystoupí. šofér zkoumavě obchází vozidlo.
.hm, hm, to sami nezvládneme.. .musíme počkat, až nám někdo pomůže...“ Všichni poslušně čekáme, až nám někdo pomůže. Muži přemýšlivě obchází zadek autobusu, ale žádný nový návrh z toho nevzejde, ženy vytváří kvokající hloučky. Odspodu přijíždí náklaJák s vlekem. Ten by snad mohl...? Ani jej nenapadne. Zpupně vysazuje bradu a pokouší se protáhnout štěrbinou kolem vzpříčeného autobusu. Nepodařilo se mu to. Už tu na pomoc čekáme dva. Řidič nákladáku se rozhodl odpojit vlek a zkusit to znovu. Akrobatické couvání se spoustou tůrování motoru a dýmu. Zatímco já šplhám po skále do bezpečí, muž co stál vedle mne si znuděně balí cigaretu. Pouhým odhadem je zřéjmé, že se na silnici nemohou vejít oba. Nák— lacák v oblaku dýmu se strašlivým řevem projede kolem. S napětím čekám co uvidím, až se dým a prach usadí.Naskýtá se mi pohled, jak z éry němých grotesek. Na vrcholu kamenné pyramidy stojí zaprášená postava, cigareta jí vzrušením vypadla někde po cestě, a bezmocně hrozí
Přijíždí další autobus plný lidí. Jediné, na co se zmohl je nervozní troubení, co je to za hloupé zdržování. Už tu čekáme tři. Asi po půl hodině, kdy se v zatáčce nakupily dva autobusy a čtyři nákladáky přijíždí traktor, který nás postupně rozuzlí. Náš řidič dává pokyn, že opět můžeme zaujmout svá místa. Poslušně nastupujeme a bez dalších komentářů vyrážíme vstříc dalším kilometrům a periodickým kont rolám.
HYGIENA.
Už nevím kdo, snad Karel Čapek, někde prohlásil, že kulturní vyspělost národa se pozná podle úrovně veřejných záchodků. Jistě, že to není jediné kriterium, důležité je však určitě. Navštívit v Albánii veřejně přístupný záchod je od začátku až do konce stressující zážitek. Předesílám doporučení. Rozhodně není prozíravé spoléhat na to, že až situace dozraje do kritického bodu, půjdete si prostě odskočit. Nepůjdete. Místo jednoduchého výkonu budete s výrazem štvance pobíhat ulicemi, bušit na zavřená dveře restaurací a hotelů, vbíhat do veřejných institucí a ještě rychleji vybíhat a zoufale a beznadějně hledat něco, co by mohly být veřejné záchodky. V Albánii je jich jako šafránu a úspěšně je nahrazují všudypřítomné kryty, pochopitelně bez jakéhokoliv hygienického vybavení. To nám přece jen trošku vadilo a pokud to šlo, pídíli jsme se po záchodech. Po pravdě řečeno, mnoho jsme si nepomohli. Jejich první specialita je bezpohlavnost. Symboly odlišující mužské a ženské záchody prostě chybí a je skutečně úplně jedno, které dveře zrovna zvolíte. Otevření dveří bylo bez vyjímky provázeno zjitřenou zvědavostí co, nebo koho za nimi objevím. Při trošce štěstí padnete na neobsazený záchod. V Albánii jsou to bez vyjímky známé balkánské šlapky, většinou bez odtoku. Napětí se stupňuje ve chvíli, kdy zjistíte, že dveře nejdou zavřít a ze šlapek na ně při nejlepší vůli nedosáhnete. Chvíle, které by měl člověk trávit v naprostém soukromí a klidu mají v Albánii nádech hysterie. Všechny kroky na chodbě vnímáte jako malé drama, při těžké pánské chůzi se vám, milé dámy, rozbuší srdce a zamíří—li kroky k vašim dveřím, budete prožívat vzrušení, které by ve vás nedokázal vyvolat ani Hitchkok. Za zmínku bude stát i specifický způsob splachování. Zažili jsme jej jen v hotelĺch, za to ve všech, tak snad má tvrzení nebudou příliš přehnaná. V Albánii se splachuje centrálně, vždy ráno mezi osmou a desátou. Na toalety napochodují uklízečky v holinách a s kýbly. Úderem osmé začne ze všech kohoutků proudem vytékat voda. Uklizečky ji odchytávají a chrstají přímo na zem. Jeden kýbl za druhým, žádné zdlouhavé vytírání. Však to zase do večera uschne. Během několika minut je všude po kotníky vody, ta vytéká na chodbu, a jde-li o lepší hotel, začne se líně vsakovat do koberce. V tuto dobu se nedoporučuje toaletu navštěvovat. Jednak vám bude pokojská dávat nepokrytě najevo, že ji zdržujete v odpovědné práci, a jednak s sebou většinou nebudete mít gumáky. V deset hodin je po všem. Kohoutky jsou beznadějně suché a šlapky na konci místnosti jsou rozeznatelné stále méně a méně... až, úměrně s návštěvností, zmizí docela. Na venkově jsou toalety snad ještě pozoruhodnější. Vody je všeobecně málo, jde tedy o suchou variantu. V jednom venkovském domku, kde jsme nocovali, jsem se začala shánět po záchodu. Zavedli mě na dvůr a ukázali na dřevěnou boudu u hnojiště. Obvyklý obrázek. Překvapení m čekalo, až když jsem otevřela dveře. Místo očekávané latríny na mě od země koukaly dva ohlazené balvany. Nic víc, žádná díra, jen kus rezavého plechu a dva kameny. Bezradně ten vynález obcházím a svádím vnitřní boj, mám-li požádat o návod. Nakonec je mi to přece jen žinantní. Na ty kameny se má asi stoupnout ... zrovna stabilní to tedy není.. .ale co ted s tím plechem? Aha, uchopit ‚ zvednout a obsah vynést na hnojiště. Uf. Vskutku společensky náročná situace. Tím spíš, že celá patriáctičlená rodina zvědavě přihlíží, jak se s tím problémem vypořádám.
Zajímavé zkušenosti jsme těžili i v případech, kdy jsme se chtěli osprchovat, nebo alespoň pořádně umýt. Jinou možnost, než u někoho v domácnosti, jsme neobjevili. Do koupelen jsme nevkládali příliš nadějí, ale místnost do které nás domácí zavedli většinou předčila naše očekávání.
V jednopatrovém rodinném domku v Gjirokastru nás doprovodili přes dvůr do malé, vybetonované cely, tak metr a půl krát metr, bez denního světla.šlapky u protější zdi napovídaly, že jsme na záchodě, ale roztopený petrolejový vařič s hrncem a večeří hned za dveřmi nasvědčoval tornu, že je to zároveň i kuchyně. Když nám hostitel přinesl ještě dva kbelíky ledové vody na umytí, museli jsme před univerzálností této místnosti kapitulovat. To jsme ještě netušili, že je to také prádelna a dílna.Vlastně všechny provozní funkce domácnost se soustředily na necelé dva metry čtvereční, ostatní plocha jednopatrového domku se šesti dalšími místnostmi byla zasvěcena funkcím společenským a reprezentačním.
TURISTIKA.
Turistika je V Albánii v embryonálním stadiu. S tou výhodou, že se na porod všichni těší a s tou nevýhodou, že si zatím nedokázali ujasnit, jak vlastně budou k turistům přistupovat. Jako k hostům, nebo jako k výhodnému zdroji příjmů? Jako jedny z prvních turistických vlaštovek jsme těmto protichůdným vlivům museli denně čelit.
Svérázný přístup k turistitům projevují Albánci už pokud jde o možnosti ubytování. Byli jsme vybaveni na spaní venku a vlastně úplně soběstační, přesto jsme většinou neměli jinou možnost, než shánět ubytování v hotelu. Ne. že by se nesmělo spát ve volné přírodě, ale vzbudili jsme vždycky to— uk zájmu, že jsme nakonec dávali přednost soukromí hotelových pokojů. Tím však nastával nečekaný problém. V Albánii jsou dva druhy hotelů. Pro Albánce a pro cizince. Nás samozřejmě posílali do toho druhého. Když odhlédnu od toho, že slibněji vypadal jen z venku, musím říct, že pro nás byl stejně nepoužitelný. Jedna noc ve dvoulůžkovém pokoji totiž stojí všude a bez vyjímky padesát dolarů. Ty jsme pochopitelně neměli. a tak jsme s hlasitým smíchem odcházeli. Stejně velký pokoj v albánském hotelu by nás v přepočtu přišel asi na dvacet korun za noc, dostat se do něj je však zkouška pevnosti a odolnosti. Brzy jsme pochopili, že právní podklad, který by nám znemožňoval používat albánské hotely neexistuje ... že se jim prostě jenom z různých důvodů nechce. Recepční se nám to pokoušela rozmluvit. že nemají místo, že jsou zrovna v adaptaci, že neteče voda, že je tam v noci hluk ... zarputile jsme trvali na tom, že zde přesto hodláme nocovat. Kritické místo našich přesvědčovacích snah nastávalo ve chvíli, kdy už zviklaná recepční sáhla po pasech. Když zjistila, že se každý jmenujeme jinak s úlevou nám je podala zpět: “ Nejste manželé.. .to vás ‚ bohužel, nemohu ubytovat v jednom pokoji.. .ne ne, to nejde.. .‚‘ div se nepokřižovala. Manželé sice jsme, ale opravdu se jmenujeme každý jinak. A i kdyby, zkuste pouze podle pasu dokázat svůj stav. Nezbývalo nám, než pro tuto příležitost secvičit jímavou scénu. Martin mlátí pasy o pult a mužně se rozčiluje, já podle okolností bud lomím rukama a naznačuji tři děti, nebo nakvašeně navrhuji, a se informují na konzulátě. V žádném případě však nesmíme dát najevo zaváhání, že to tedy půjdeme zkusit jinam. Někdy to trvalo dlouho a výsledek byl až do posledního okamžiku nerozhodný, ale nakonec šlo vždycky tak o dvě, tři noci, no tak tedy dobře... V okamžiku, kdy jsme se prosoukali touto první bariérou a hoteloví pracovníci se s námi smířili, začali se k nám chovat přívětivě a brali nás pod ochranu. Interiéry hotelů si byly podobné a jejich společným znakem byla neútulnost a ošuntělost. Měly však tu báječnou výhodu, že se za nimi daly zavřít dveře a to bylo k nezaplacení.
Pokud jde o jídlo, platí pro turisty jednoduché pravid— to, co si nedovezeš, to nekoupíš. Výkladní skříně obchodů jsou napěchovány sterilovanými cibulkami, po několika týdnech je pro změnu vystřídá šeříkové mýdlo. Bez větších problémů se nám dařilo koupit jen chleba. Pokud jde o ostatnf jídlo, bu podléhá přídělovému systému, nebo musíte vědět kam a v kolik hodin máte jít. Restaurace existují, a některé z nich dokonce fungují, ale většinou vaří jen z přinesených surovin. V praxi to vypadá asi takhle... Do dveří poloprázdné restaurace vstupuje Albánec, v jedné ruce sítovku, v druhé bandasku. Zamíří k Číšníkovi. Předvede co má. Číšník podle surovinového spektra navrhne jídelní lístek a ceny. Chvf— le dohadování, pak většinou dojde ke konsenzu. Z dodavatele se stává zákazník, usedá k pobryndanému stolu. Je před něho postaven talíř a položena vidlička a lžíce. Nože se normálně nepoužívají. Pak dostane do sklenice vodu. V lepších podnicích si dokonce může vybrat z několika druhů. Čeká. Většinou dlouho, ale to už je stejné jako u nás... Navštívili jsme však i restaurace, kde jsme se najedli do syta, chutně a levně. Když jsme tam však lačně vbíhali po dvou dnech, už to nefungovalo. Prostě musĺte mít štěstí. V Albánii panuje všeobecný strach z hladových let. Asi celkem oprávněně. Jenom mě napadá, jestli to v tak úrodné zemi není zbytečné.
Běžný turista si v Albanii musí připadat jak pokojový psík na farmářském dvoře. Budí respekt i pohrdání, vzbuzuje touhu ochraňovat i lačnost... Právní normy zatím vztahy k turistům neupravují, pravidla určuje silnější — má to svá úskalí. Místo analýz snad dva ilustrativní příklady:
V každém novém mfstě,jsme se během deseti minut stali středem pozornosti. Důvodem nebyla ani tak naše atraktivita, jako spíš všeobecná nuda. Nemělo smysl pokoušet se uchránit si soukromí a inkognito. Rozumnější bylo jít té zvědavosti vstříc. Obvykle jsme se sbíhajícímu zástupu představili, stiskli si s několika lidmi ruku, vysvětlili co jsme a co tu hledáme a také dali jasně najevo, co očekáváme a kde jsou hranice našeho soukromí, za něž nehodláme nikoho pustit. Ve vesnicích i menších městech se tato informace bleskem roznesla a musím potvrdit, že byla respektována. Zacházeli jsme dokonce tak daleko, že jsme na celý den opouštěli naše bágly Nechávali jsme je na všeobecně přístupných místech a spoléhali na veřejnou kontrolu. Během dne jsme pak s pobavením sledovali, že jsme klidnější než naši průvodci, kteří se nás snažili přesvědčit, že máme zavazadla skrýt. Po několika dobrých zkušenostech naše lehkomyslnost vzrostla a doba dozrála, abychom dostali výchovnou tafku. Stalo se to ve vesnici Rogožina. Přijeli jsme večer, prošli vesnicí, představili se místním obyvatelům, přijali jedno pozvání na kávu a odmítli četná pozvání na nocleh a hned za vesnicí si našli rovný travnatý plácek s panoramatickým výhledem, kde jsme shodili bágly. Tady přenocujeme. Potom jsme šli s novými přáteli popít a pohovořit. Po cestě jsme si ještě potřásli rukou s dalšími vesničany. Jaká je ta Albánie přívětivá a vlídná země! Po další hodině jsme se i s doprovodem v dobrém rozmaru vraceli k našemu tábořišti a ... to snad není možné, kde jsou naše batohy.. Zástup kolem nás začal rychle řídnout,během několika minut jsme nad ušlapanou trávou stáli sami. My dva a náš problém. Ten byl ovšem omračující. Zůstaly nám jen pasy a šortky, za půl hodiny bude tma. Na ty další hodiny asi do smrti nezapomenu. Vsadili jsme na to, že těžké batohy zloděj nemohl odnést daleko a rychle, než se setmí, začali prohledávat okolní křoviny. Zpráva se rychle rozletěla vesnicí a kolem nás se znovu začal utvářet zástup zvědavců. Byly to nové tváře. Ti, se kterými jsme se už znali se vypařili, ti noví se nám naše bláhové počínání pokoušeli rozmluvit. Objevil se dokonce místní policista s bajonetem, s důležitostí neurochirurga vytáhl zápisník a pořizoval poznámky. Neuměl jinak než albánsky, přesto trval na tom ‚že spolu dole na strážnici sepíšeme protokol. Zapudili jsme ho mezinárodně srozumitelnými gesty a pátrali dál. Marně. Přesto v nás sílil pocit, že vesničané vědí, nebo alespolň tuší, kdo je pachatel a kde bychom měli hledat. Jenže jak to z nich dostat? Mezitím se setmělo, bylo nutné změnit taktiku. Obrat nastal, když se přihlásila asi sedmnáctiletá dívka, která za sebou měla několik lekcí angličtiny. Uchýlili jsme se k té nejprostší formě lsti a nechali ji přetlumočit srocenému davu, že ten, kdo nám podá informaci o našich zavazadlech dostane tučnou finanční odměnu. Mezi lidmi to chvíli hučelo, nám vzrušeně bušilo srdce. Zabralo to. Menší muž s dlouhými vlasy zatahal Martina za rukáv, že by jako něco věděl. I s celým konvojem nás vede domů. Pokoušíme se tvářit nevzrušeně, když odemyká vrata. V holé místnosti u stropu bliká slabá žárovka a v rohu se povalují naše rozbalené Gemy. Jsou prohrabané a nesou stopy zklamání, že pachatel nenašel nic cenného. Chybí mi několik balíčků cigaret, které jsem měla připraveny jako případné dárečky. Urguji je. Muž sáhne do naplněného záňadří, vytáhne jeden balíček, z něho vytřese cigaretu a galantně mi nabídne.
“Ne, tady byly čtyři balíčky, kde jsou?“
Odmítavá gesta.“ Ty jsou moje a na ty mám nárok“
Jak nárok? Vždyťs je ukradl!“ žasnu.
Vzduch pod slabou žárovkou houstne doslova i přeneseně. Je nás v místnosti tak třicet, ponuré osvětlení všemu dodává nádech přízračnosti. Zatímco my dva se intenzivně pokoušíme zjistit, jestli nám něco důležitého nechybí, nad našimi hlavami se řeší morální problém. “Nic nechybí, byla to tedy krádež? A co slíbená finanční odměna, má na ni pachatel nárok?“ Vyměňujeme si s Martinem tiché informace..., jak se odtud s batohy a se ctí dostat. Trváme na tom, že čin je třeba kvalifikovat jako kriminální a oznámit to policejním orgánům. Jsme však ochotni s tím počkat do rána. Přijali jsme jedno z četných pozvání na noc, a s batohy a průvodem se vydali za hostitetem. Večer, uprostřed početné rodiny nad sklenkami s rakijou se objevil i náš zloděj. Přišel se s Martinem trošku pomazlit. Co jsme si, to jsme si, tak já tu finanční odměnu tedy oželím.. .Martin jeho přítulnost jemně, ale důrazně odmítl. Všeobecný údiv. Když zloděj ukřivděně odešel, nedalo nám to a předhodili jsme otázku: “ Berete ho jako zloděje? Vadí vám, nebo s ním sympatizujete?“ Chvíle dohadování a pak odzbrojující vysvětlení: “ Neměli jste tam ty batohy nechávat, je to vaše vina. Na jeho místě by se tak zachoval každý.“
Protože vy jste cizinci a tak jste bohatí. A my jsme chudí, tak máme právo si to vzít“ tak a hotovo, ... a bez namáčení ...
Ještě dramatičtější zkušenost nám připravil poslední den v Albánii. Potřebovali jsme se autostopem přesunout z Tirany k jugoslávským hranicím, necelých stopadesát kilometrů. Měli jsme štěstí. Hned za Tiranou na výpadovce nám zastavilo něco, co se mohlo tak před dvaceti lety označit jako mercedes a úměrně ošuntělý řidič nám nabídl svezení. Celá cesta, přestože vedla pohodlným terénem, probíhala v tichém napětí. Kolem řidiče se šířily vlny nervozity. Připisovali jsme to podezřelému poškubávání a cukání auta, ale když jsme ve zpětném zrcátku opakovaně zachycovali jeho číhavé, zelené oko, přestávali jsme pochybovat. Příčinou jsme byli my... Něco tu nehrálo. Něco se chystalo. Ale co?
Zatímco jsme, příjemně vzrušeni, rozvíjeli katastrofické scénáře, přiblížilo se město Shkodra, cíl cesty. Bylo nám jasné, že se musíme tvářit jako jelimánci. Alespoň do té chvíle, než budeme mít na zádech bágly. A že bude rozumnější nechat se vysadit na nějakém hodně veřejném místě. Nechali jsme si zastavit před největším turistickým hotelem, přímo na hlavním náměstí, převzali z kufru batohy a jako obvykle vroucně poděkovali za přátelskou pomoc. Další sekundy mi připoměly filmový trik. Proměna Jekkyla v Hyda.
Řidič se zvětšil, odhodil servilní masku ‚ nahradil ji hrozivou grimasou a z úst se mu začal valit monolog nadávek a křivd, tak, jak si jej celou cestu nacvičoval. Nebylo třeba zvláštního důvtipu, abychom pochopili, oč mu jde. Podle osvědčeného schématu “ cizinec = boháč “ se cestou rozhodl, že by byl padlý na hlavu, kdyby se z nás nepokusil něco vyrazit. Usnesl se, že je pro tuto chvíli taxík, a cesta stála přesně sto dolarů. Sem s nimi! To by bylo samozřejmě úsměvné po náměstí. V tuhle dobu jich tam bylo vždycky hodně. Vyslechli si jeho černobílou verzi a hrozivě se kolem nás shlukli. Středem pozornosti se stal Martin, mne opovržlivě nebrali na vědomí. Mezi řidičem a Martinem začal slibně košatět spor. Oba mluvili svojí mateřštinou, přesto nepotřebovali tlumočníka.
“Okamžitě mi dej mých sto dolarů !“ zmítal se šofér “ Nedám. Nemám.“
“ Tak si vezmu foťák “ a už se sápal po brašně.
“ Dej ty ruce dolů ...“ plácá ho Martin
Řidič však drží pevně. “ Naval prachy, nebo ti rozbiju hubu!“ začíná chroptět, oči se mu podlévají krví. S třaslavou vírou, že na ženskou si třeba netroufnou vstupuji do kruhu a pomáhám vymanit brašnu s řidičova sevření. Ty fotáky mají větší cenu, než jeho mercedes. Martin tahá, já lámu prstíky. Všichni křičíme. S mým vstupem na scénu davem proběhlo lehké pobavení, drama se vychýlilo do komediální polohy. Martin navrhuje, abychom celou záležitost vyřešili na neutrální půdě s tlumočníkem. Řidiči se moc nechce, cítí, že propásl svůj okamžik, navrhuje, že nás vyveze za město a tam si v klidu pohovoříme. Pomalu, obklopeni zvědavci se přesunujeme napříč náměstím k zamřížované budově. To by mohla být policie, ostrůvek bezpečí. Než se kdo vzpamatuje, jsme uvnitř. Jen my dva a řidič, který se nás drží pevně ‚ jako foxteriér. Jsou to kasárna, ty snad slibují dodržování alespoň nějakých pravidel. Rázem je kolem nás tak padesát chlapů v uniformách. Zvědavě poslouchají albánskou verzi našeho konfliktu. Konečně se objevuje mladík, mluvící anglicky. Nastává dvouhodinové vyjednávání na nejvyšší diplomatické úrovni. Obě strany, navrhovatel i odpůrci, jsou odděleni a tlumočník v roli diplomata pobíhá se vzkazy a návrhy. Za železnými vraty hučí dav. Sebrali Jim hračku, dožadují se alespoň informací. Řidič je ochotně vykřikuje mezi mřížemi. Vyjednávání se vleče, výsledek se nevynořuje.
Přichází nějaká vysoká šarže. V ústech jí velitelsky blýskají zlaté zuby. Nejdřív seřve všechny přihlížející a pak demokraticky vyslechne obě strany. Bez dlouhých okolků následuje verdikt. “ V Albánii si může dělat taxikáře každý, kdo vlastní auto. Žádnou licenci k tomu nepotřebuje, auto nemusí být označené, cenu si určuje řidič libovolně a sám.Žádné zákony, které by tento druh podnikání upravovaly momentálně nemáme. Zaplaťte sto dolarů a jste volní.“
Opět ta neotřesitelná logika.., jste cizinci, tak co je pro vás nějakých směšných sto dolarů. Dav před vraty se lačně zavlní. Je jasné, komu fandí. Páchne to lynčováním, proklatě. Odmítáme zaplatit, taky nemáme čím, a žádáme, abychom byli vsazeni do vězení. To velitele zaujme. Prohlíží si naše pasy. Když pochopil, že proti němu stojí novinář a právnička, lehce jej to vyhodilo z konceptu.
Najednou měl spoustu důležité práce, podrážděně okřikl podřízené až jej neotravují a zmizel. Nějak to vyřešte, ale chci tu mít klid. Cítíme, že někteří muži na kasárenském dvorku jsou na naší straně, snad i vyjednavač, ale co je to proti té přesilovce na náměstí. Jejich ukřivděný hrdina vhodně volenými výkřiky vztek šikovně přiživuje. Už jsme pochopili i to, že na něj doma čeká nemocná žena se čtyřmi hladovými dětmi. Jestli nedoveze ty foťáky, tak do rána bezpochyby umřou. Náš tlumočník a diplomat, jmenuje se Behar a studuje v Tiraně herectví, se tváří ustaraně. Nabízíme jako odškodné digitální hodinky. Spĺš jako projev dobré vůle. Víc nejsme ani ochotni, ani schopni. Behar je ukládá do kapsy, že počká na vhodnou chvíli. Sedíme v proužku stínu na kasárenském dvorku a další dlouhé minuty čekáme, co se bude dít. Řidič je pod jakousi záminkou odveden za roh, Behar na nás vzrušeně mává. Neváháme a rychle i s baťohy ho následujeme. V kůlně čeká připravená sanitka. Leháme si na dno, Behar přes nás ještě hází deku a s nakřáplým houkáním pomalu vyjíždíme na náměstí. Muži se bezelstně rozestupují, nabíráme rychlost, jsme venku. Teprve za Shkodrou se troufáme posadit, na hranice je to asi dvacet kilometrů. Tam ještě ve spěchu absolvujeme zbytečnou, ale za to důkladnou prohlídku zavazadel. Pak si s Beharem i řidičem sanitky tiskneme ruku a vstupujeme do Jugoslávie. Je to paradoxní, ale súlevou.
Když jsme se rozhodli jet v létě do Albánie, získali jsme mezi přáteli statut průzkumníků, a měli zcela konkrétní úkoly. Nejen omrknout, jaké to tam je, ale vysondovat možnosti, jestli by se tam dala trávit dovolená, jet tam s dětmi, pořádat turistické akce pro větší skupiny lidí, prostě zjistit, co všechno by tam šlo. Protloukali jsme se Albánií tři týdny, ted jsem už měsíc doma, přemýšlím o tom a musím poctivě říct, že nevím... Je to země netušených možností, jenže ještě nějak nezralá. Můžete tam prožít báječné prázdniny, ale musíte mít dost kliku. Dá se celá procestovat, ale nesmíte od ní čekat nic jiného, než chleba.
Momentálně tam vládne anarchie. Ta jistě slibuje spoustu neotřelých a silných zážitků, ale co když se dostanete do skutečných nesnází? Pravděpodobně každý tam narazí na ryzí lidské city, pohostinnost, nezištnost, smysl pro fair play... jenže jedno albánské přísloví říká: “ není lesa bez prasat“ a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to přísloví ne vzniklo jen tak z rozmaru. Mám z Albánie smíšené pocity. Ale ne v tom pejorativním významu, jaký tohle slovní spojení časem dostalo. Byli jsme tam štastní i zoufalí, spokojení i naštvaní. Kdo si jede na dovolenou odpočinout, až se jí obloukem vyhne.
Ale marně přemýšlím, komu bych si troufla tuhle zemi doporučit.