Etnické a náboženské pozadí konfliktu v Albánii 15.1.1997

Ghegové- sever země, hluboko do 20. století u nich přetrvávalo rodové zřízení a zvykové právo. Ghegský dialekt byl dříve literárním jazykem

Toskové- jižně od řeky Skhumbin, toskický dialekt byl v roce 1972 vzat za základ spisovného jazyka

Národnostní menšiny

Řekové jsou jedinou větší a kompaktnější národnostní menšinou v Albánii, jejíž počet je v důsledku rozporných čísel nejasný 50 (až 200) tisíc. Žijí v nejjižnějším cípu země (centrem je město Gjirokaster). Řecká minorita zde má ve dvou okresech určitá kulturní práva (školství, tisk). V některých obdobích však byly zaznamenány signály výrazných výkyvů v postoji oficiálních míst vůči ní. Na přelomu let 1990 a 1991 došlo v souvislosti s vnitropolitickými změnami v zemi i k odchodu několika tisíc albánských Řeků do Řecka, a tyto tendence pokračují doposud.

Napětí mezi Řeckem a Albánií zesílilo v roce 1994, kdy Řecko Albánii vytklo, že utlačuje řeckou menšinu a tím porušuje lidská práva. Z tohoto důvodu Řecko zadržovalo Albánii finanční pomoc Evropské unie ve výši 35 mil. ECU. V dubnu 1994 přepadli Řekové albánské kasárna, kde zabili dva vojáky a tři těžce zranili.

Populaci řeckého původu najdeme také v oblasti zálivu Himare jižně od města Vlora a dále v oblasti Korce. Tyto menšiny nemají žádná kulturní práva.

Romové- zhruba 80 tisíc, žijí zejména v oblasti Korce

Aromuni (Cincaři, Kucovlaši)

- zhruba 15 tisíc, sídlí především v jižní části země na několika ostrovech.
Historicky nejvýznamnější centrem Aromunů je Vokopoj v jihovýchodní Albánii. Udává se, že počet obyvatel aromunského původu je až 500 tisíc osob, ale jsou již do značné míry albanizovaní, tudíž jsou oficiální počty Aromunů daleko nižší.

Makedonci- 15 až 30 tisíc, sídlí především na jihovýchodě země v okolí jezer Ochridského a Prespánského. V 70. letech jim bylo umožněno užívání makedonštiny v některých školách, určitými právy disponují dodnes.

Černohorci- 5 tisíc, drobné skupiny na severu země

Albánci mimo území Albánie - bývalá Jugoslávie, Makedonie

Zatímco v samotné Albánii žije přibližně 3,4 mil. Albánců, předpokládá se, že mimo území státu žije přes 3 mil. dalších obyvatel hlásících se k albánské národnosti. Jsou především v blízkých zemích - Jugoslávii, Řecku a Itálii, ale také v Turecku, Bulharsku, Rumunsku a ve Spojených státech.

Albánci na území Jugoslávie

Na území Jugoslávie sídlí Albánci především v oblasti Srbska Kosovo a Metohija (do roku 1990 Kosovo). Na ploše zhruba 11 tis. km2 zde podle údajů z roku 1981 žilo téměř 1,6 mil. obyvatel, z toho 1,23, tj. přes 3/4 albánské národnosti.
Odhad z roku 1991 (velká část albánské populace oficiální sčítání bojkotovala) udává počet kosovských Albánců na 82,2 % populace oblasti (1,608 mil. z 1,955 mil. obyvatel).

Oblast Kosova, zvaná "Staré Srbsko" byla ve středověku ryze srbským regionem spjatým s počátky srbské státnosti. Po roce 1918 vzniklý jihoslovanský stát zaujal k albánské minoritě nepřátelský postoj - bylo uskutečňováno cílevědomé usazování srbských a černohorských kolonistů v albánských regionech s cílem změnit jejich etnickou skladbu.
Po druhé světové válce, však jugoslávský vládce Josip Tito pozval do Kosova další Albánce, aby znejistil srbské obyvatelstvo a potlačil roli Srbů jako největšího národa bývalé Jugoslávie. Tento proces však výrazně nezměnil převahu Albánců.

Dnes již existuje rozsáhlé albánské školství (včetně vysoké školy v Prištině), tisk, působí rozhlasové a televizní vysílání. Oblast Kosovo je však i dnes ekonomicky i kulturně nejzaostalejší region celé Jugoslávie s dosud nejvyšší negramotností.

Výrazné národnostní nepokoje zde proběhly v roce 1981 a poté v letech 1988 - 89. Protisrbská vystoupení albánských nacionalistů vedla i k odchodu mnoha nealbánských obyvatel a podíl se ještě zvětšil (téměř 90 %). V září 1990 pak byla autonomie regionu výrazně omezena. Zhruba o rok později odhlasovali obyvatelé oblasti v úředně nepovoleném referendu nezávislost Kosova a sílí hlasy hovořící o spojení s Albánií. Kosovo tak již dlouhodobě představuje jedno z etnicky nejvíce horkých míst v rámci celého evropského kontinentu.

Albánci na území Makedonie

Velký počet Albánců je usazen také v severozápadní a západní Makedonii (v celé republice v roce 1991 427 tis., tj. 21 % obyvatelstva). Okrsky s největší koncentrací albánské menšiny byly Tetovo (71,1 %), Gostivar (62,7 %), dále pak Kičevo, Debar, Struga a Kumanovo. V hlavním městě Skopje, které leží zhruba ve středu republiky byl podíl albánského etnika 17,6 %. I zde je početná a kompaktní albánská populace v Makedonii stálým potenciálním zdrojem etnického napětí, mj. i v souvislosti s rozpadem Jugoslávie (1991) a deklarováním nezávislosti Makedonie.

Právě v Makedonii proběhly nedávno rozsáhlé demonstrace proti zavedení albánštiny jako vyučovacího jazyka na školách a univerzitách. Hesla protestujících makedonských nacionalistů byla nevybíravá: "Albánce do plynu !"

Albánci na území Černé Hory

Albánci sídlí i v Černé hoře (41 tis., tj. 6,6 % všeho obyvatelstva). Místem jejich pobytu jsou navzájem oddělené pohraniční oblasti - v okolí Ulcinje při pobřeží Jadranu (72,1 % Albánců). Dále v okolí Plavu a Gusinje v podhůří pohoří Prokletije.

Albánci v Srbsku

Albánskou minoritu (76 tis.) nalezneme i v samotném Srbsku, při hranicích s Kosovem.

Albánci v Jugoslávii, náleží z jazykovo - kulturního hlediska logicky asi z 95 % do ghegské podskupiny tohoto etnika, jsou dnes početně enormně rychle rostoucí složkou národnostní skladby země. Z náboženského hlediska jsou takřka výlučně muslimové.

V roce 1984 bylo hlavní město Kosova Priština spolu s hlavním albánským městem Tiranou nejvýznamnějším albánským centrem.

Komunistický režim a postkomunistický vývoj

Komunistický režim

V ostrov odříznutý od okolního světa proměnil Albánii komunistický diktátor, muž, který se stává na mnoho let symbolem celé země - Enver Hodža (1908 -1985).

Po válce neměla Albánie přímé spojení s Ruskem; byla vlastně satelitem Jugoslávie. Tito a jeho stoupenci však brzy poznali, že jejich plány, aby se Albánie stala součástí Jugoslávské federace Hodža striktně odmítá. Rozpory mezi Titem a Stalinem nahrávají Hodžovi ke splnění jeho politických cílů (vytrhnout se nadobro z jugoslávského područí, zbavit se stoupenců sjednocení s Jugoslávií a mít přímé spojení s Moskvou). Hodža několikrát navštěvuje Stalina a stává se jeho věrným žákem.

V roce 1955, dva roky po smrti Stalina, se Chruščov usmiřuje s Jugoslávií, Hodža však radu k podobnému činu rázně odmítá. V průběhu let 1955 - 61 mezi Ruskem a Albánií prudce vzrůstá napětí. Diktátor žil v neustálém strachu z útoku NATO nebo Varšavské smlouvy.
Za jeho osobního dohledu a nejvyššího utajení se proto po celé zemi pustil do stavby bunkrů. Ke konci roku 1960 se Hodža v rusko - čínské rozmíšce staví na stranu Číny a zpřetrhává všechny vztahy s Ruskem. Číňané okamžitě přicházejí pomoci svému malému evropskému spojenci. Staví na 25 průmyslových závodů, do země přijíždějí odborníci. Podle svého nového vzoru Maa Hodža zakazuje v zemi náboženství (1967 - Maova kulturní revoluce). Prohlašuje Albánii za ateistický stát; byly zrušeny církve, uzavřeny kostely a mešity.

Zajímavým gestem je reakce na obsazení Československa, se kterým Albánie nesouhlasí a na protest vystupuje z Varšavské smlouvy.

Ovšem ani spolupráce s Čínou se nevyhne politickým problémům. V roce 1970 Čína upravuje vztahy s USA i Jugoslávií a radí Hodžovi, aby se zachoval stejně.
Spojenectví definitivně končí v roce 1978, kdy Peking zastavuje všechny formy pomoci do Evropy. Albánie zůstává naprosto izolována.

Přelom nastává v roce 1985, kdy do čela KSSS nastupuje konečně tajemník, u něhož se dá očekávat delší působení ve funkci narozdíl od jeho předchůdců - Michail Gorbačov. O měsíc později však umírá Hodža a končí více jak čtyřicetileté období jeho neomezené vlády.

Hodžův režim byl nejkrutější poválečnou totalitou a znamenal pro Albánii stále větší zaostávání za vyspělým světem.

Do čela státu se staví Ramiz Alia.

Postkomunistické období

Později než v jiných evropských socialistických státech doléhá vlna demonstrací do Albánie.
V únoru 1991 je při demonstraci v Tiraně svržena socha Envera Hodži. Vláda plní požadavky jako je legalizace náboženství; dovoleno je i soukromé podnikání. Krize ovšem přináší totální hospodářský rozvrat, masovou emigraci a země stojí na pokraji hladomoru. Ke konci března vyhrává volby Strana práce. Na sklonku stejného roku se koalice hroutí a na březen roku 1992 jsou vypsány předčasné parlamentní volby. Jejich vítězem se stává prozápadně orientovaná Demokratická strana se ziskem 65% hlasů. Novým prezidentem je o měsíc později zvolen Sali Berisha. Albánie se vydává směrem k demokracii, otevírá se zahraničním investicím.

Ekonomická situace díky pomoci EU a statisícům Albánců pracujících v zahraničí zlepšila, hospodářský růst byl až deset procent ročně (vycházel však z velmi nízkého základu), objevily se tisíce západních aut. Platy stouply až na sto dolarů v soukromém sektoru, ve státním se pohybují mezi 60 až 80 dolary. Životní standard se dostal na snesitelnou úroveň. Pozorovatelé však poukazovali na všudypřítomnou korupci a rozsáhlou zločinnost zasahující i nejvyšší vládní špičky, policii, tajnou službu i armádu. Ke konci března loňského roku vítězí ve volbách opět Demokratická strana, její náskok je znovu velký, objevují se však spekulace o zmanipulování výsledků.

Tolik historie.

Starověk až konec Byzance

Původ albánského národa

není zcela jasný.
Podle historických, lingvistických, archeologických a antropogeních poznatků je všeobecně přijímán názor, že se jedná o potomky Ilyrských kmenů.
Ilyrové obývali západní část Balkánu od dnešního Slovinska na severozápadě až po Epirus, který je součástí dnešního Řecka.

Ilyrské království

dosáhlo vrcholu ve 4. století před Kristem.

Římská říše

V roce 165 před Kristem bylo Ilyrské království poraženo Římany a stalo se součástí Římské říše. To znamenalo pro zemi velký rozvoj. Začala být využívána naleziště rud železa, mědi, zlata a stříbra. Zdatní obyvatelé vyráběli lodě a byli výbornými námořníky. Byla založena dnešní města Butrint a Skadar.

Byzantská říše

Když byla Římská říše v roce 395 rozdělena na východní a západní, území dnešní Albánie se stalo součástí Byzantské říše. Oblast dnešní Albánie je sužována nájezdy Vizigótů, Hunů, Ostrogótů. Nedlouho po útocích těchto barbarských kmenů, mezi 6. a 8. stoletím, přicházejí Slované, kteří se usazují na území dnešního Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska.
Ilyrské kmeny na území dnešní Albánie však odolávají asimilaci a uchovávají si svůj jazyk.

Poprvé se setkáváme s použitím jména Albánie, původně jako jméno pro jeden z kmenů, postupně rozšířené pro celou zemi jako Arbri, posléze Albánie. Název, kterým Albánii označují místní obyvatelé, tedy Shqiperia, pochází pravděpodobně s názvu shqipe, tedy orel, dnes bývá v angličtině používán název " the Land of the Eagles" - Země orlů.

První náboženské rozštěpení země nastalo v 8. století, kdy se sever přihlásil k Římu a jih země potvrdil podřízenost Konstantinopoli (stále však křesťanská víra).

Ve středověku země vzkvétala; na vysoké úrovni byl obchod a rozkvět měst se projevil v podpoře kultury a vzdělávání

Středověk až II. světová válka

Počátek Albánie

můžeme definovat již v 9. století, kdy slábne vliv byzantské říše. Za důležitý mezník v historii země se označuje vpád Osmanů v roce 1388.
V roce 1443 albánský vojenský génius a národní hrdina Gjergj Kastrioti, známý jako SKANDERBEG vyhání okupanty. Po dalších 25 let odráží veškeré útoky Turků (město Kruje). Po jeho smrti se v boji nerovných soupeřů stávají pány země znovu Turci.

Osmanská říše

Období, kdy zemi vládli Turci charakterizuje jak emigrace 1/4 obyvatel na jih Apeninského poloostrova a na Dalmatské pobřeží, dále pak přerušení kontaktů a spolupráce se zeměmi západní Evropy, úpadek obchodu i kultury.

Ke konci 16. století podnikají Osmané kroky k islamizaci obyvatelstva. V následujícím století se již 2/3 obyvatelstva obrátily k islámu.
Hlavním důvodem tohoto jejich chování bylo násilí a vykořisťování. Obyvatelé neislámského vyznání byli například zatíženi vyššími daněmi a celkově byli systematicky znevýhodňováni. S poklesem vlivu Turků, kterým se nikdy nepodařilo dominovat na celém území Albánie (kmeny v horách odmítaly platit daně a nastupovat vojenskou službu - byly ve skutečnosti fakticky nezávislé), se znovu území dostává pod moc feudálních vlastníků půdy a v severních horách do rukou kmenových vůdců, přičemž se často objevuji i krevní msta.

Samostatná Albánie

Samostatným státem se stává Albánie na konci roku 1912, kdy je v přístavním městě Vlora vyhlášena nezávislost. Mocnosti s tímto krokem souhlasí, ale ignorují strukturu obyvatel a hranice Albánie jsou vymezeny tak, že odstupují část Kosova Srbsku, a na jihu kraj Čameria a Epiros připadá Řecku. Někteří diplomaté již v té době pochybují, zda-li stát, jehož polovina území i obyvatel je vně nových hranic, bude životaschopný. Navíc je nutno podotknout, že zejména na jihu se jedná o nejúrodnější zemědělskou oblast. Na druhé straně se komunita nejméně 35 tisíc Řeků stává občany Albánie.

První světová válka

Během první světové války po útěku německého prince Viléma je země zmítána válkou a panuje chaos, navíc je obsazena armádami mocností (Rakousko-Uhersko, Francie, Itálie, Řecko, Černá hora a Srbsko). V letech 1914 - 1921 se dá říci, že země byla bez skutečné ústřední vlády. Po skončení je stát zachráněn na Pařížské mírové konferenci díky intervenci amerického prezidenta Wilsona, který vetuje plán Británie, Francie a Itálie rozdělit Albánii mezi její sousedy.

Meziválečné období a II. světová válka

Meziválečné období charakterizují vnitřní konflikty. Důležitá jsou jména Zogu (Ahmed Bey), jež zastupoval kmeny střední Albánie a Noli (Fan), demokratický politik a intelektuál, křesťanský biskup, prozápadně orientovaný. V nezvykle uvolněném politickém prostředí na počátku 20. let, se v roce 1924 daří demokratickým silám ujmout se moci, Zogu prchá do Jugoslávie. O šest měsíců později se Zogu vrací a za pomoci Jugoslávie je Noli během ozbrojeného převratu svržen. Zogu se ujímá se moci na příštích 14 let, nejprve jako prezident, později jako král (diktátor, který zavedl autoritu k vládě i do horských oblastí). Itálie, která vidí Albánii jak most pro vojenskou invazi na Balkán vstupuje na jaře 1939 (4. dubna) a krátce poté okupuje zemi. Regiony Kosovo a Čameria jsou připojeny a vzniká etnicky jednotná Albánie. Na konci roku 1944 jsou Italové nahrazeni Němci a hranice Albánie se vrací do předválečných.

ZÁKLADNÍ FAKTA

Ekonomická aktivita, vzdělání, náboženství

Albánie má velikost asi čtvrtiny České republiky (28 748 km2) a asi 3,4 mil. obyvatel. Převážná část jich žije na venkově.

Ekonomická aktivita

V roce 1993 bylo v zemi celkem 1,54 mil. ekonomicky aktivních obyvatel, což představuje 46 % z celkového počtu obyvatel, nezaměstnanost dosahovala 14 %.

Zemědělství

vytváří asi 35 % HDP. V zemědělství bylo 47 % ekonomicky aktivních, v průmyslu pracovalo 31 % a ve službách 22 % ekonomicky aktivních.
Převažuje rostlinná výroba (kukuřice, pšenice, brambory, zelenina, bavlna, olivy, citrusy, vinná réva).
Živočišná výroba byla původně orientována hlavně na chov ovcí a koz, postupně se zvyšují stavy skotu a prasat. Svůj význam má i rybolov.

Průmysl

se podílel na HDP asi 48 %. Největší význam měl průmysl těžební (ropa, rudy neželezných kovů), potravinářský (cukr, ovocné, zeleninové a rybí konzervy, stolní oleje, víno, destiláty), dále pak kovoobráběcí a strojírenský průmysl (zemědělské stroje a zařízení). K novým odvětvím patří chemický, sklářský a keramický průmysl. Rozvinuta je výroba stavebních hmot (v Albánii se po otevření se světu relativně hodně staví) a zpracování dřeva. Významná je výroba elektřiny z bohatých vodních zdrojů.

Náboženství

Podle oficiálních statistik bylo v roce 1992 v Albánii 65 % obyvatelstva muslimů, 33 % křesťanů - z toho ortodoxní 20 %, katolíci 13 % a 2 % ostatní.

Je to jediná evropská země s výraznou převahou islámského náboženství.

Právě islám je hlavním pozůstatkem turecké nadvlády ( od počátku 15. století do roku 1912).
Většina muslimů se hlásí k sunnitské větvi, jen necelá čtvrtina se považuje za členy liberálnější pantheistické sekty Bektashi.

Katoličtí křesťané jsou soustředěni v severní části země (centrem je město Skadar), zatímco ortodoxní v jižní části země (Korce, Vlora, Berat, Gjirokaster).

Zrušení zákazu náboženského života, patřilo mezi první ústupky vlády, která tak reagovala na mohutné protivládní demonstrace.

Jako následek uvolnění náboženského života dochází v zemi k početné výstavbě honosných náboženských objektů, které se často na venkově skví jako něco, co do obrazu chatrných chaloupek nepatří.

Vzdělání

Vzdělanost Albánců je na poměrně dobré úrovni. Jen 9 % z nich je negramotných, z toho větší část tvoří starší ženy. Vybudování školského systému bylo realizováno v rámci socialistického plánování. Předtím bylo školství na velmi nízké úrovni.
Například v roce 1945 bylo zhruba 80 % obyvatel negramotných.

Nyní je v Albánii zavedena povinná školní docházka od 7 do 15 let. Základní a střední školství je bezplatné, vyšší školy se částečně platí. Centrem vyššího vzdělání je Univerzita v Tiraně. Osoby starší deseti let dosáhly ze 65,3 % základního vzdělání, z 29,1 % středoškolského a z 5,6 % vysokoškolského vzdělání (1990).