Ruiny utopie aneb Od stryčka Envera k stryčku Samovi

Ivajlo Dicev

Chce-li kdokoli porozumet tomu, cim prosla Vychodni Evropa, mel by prostudovat laboratorni pripad Albanie. Tato zeme prodelala temer pul stoletou zkusenost s tvrdym stalinismem. Po svem uspesnem rozvodu s Moskvou v roce 1961 zvolila cinskou kulturni revoluci a nakonec, po rozchodu s Pekingem, izolaci v ramci narodniho komunismu. Zabery z Causescovy smrti na televiznich obrazovkach utvrzovaly v presvedceni, ze brzy dojde i na tuto posledni pevnost komunismu v Evrope. A skutecne, po studentskych protes tnich akcich a prvnich, jeste pro-komunistickych volbach z roku 1991, nakonec v dubnu 1992 zvitezila ve volbach nove zformovana Demokraticka strana. Zmeny budily dojem nejradikalnejsich zmen ze vsech vychodoevropskych zemi: prakticky bez prechodneho obdob i presla zeme z nezakryvane diktatury k urcitemu druhu balkanskeho ultraliberalismu. Tato zeme vsak nema, k cemu by se mohla vracet; nema prakticky zadnou jinou, nez komunistickou historii - komunisticky rezim zde trval vice nez polovinu z onech 81 let je ji nezavisle existence. Prvni dojem, ktery v navstevnicich tato zeme vyvola, je, ze se zde odehralo cosi tragickeho, cosi jako zemetreseni, valka. Pristav Durres vas privita potapejicimi se lodkami, prevracenymi vlaky a policisty se samopaly. Male bunkry pro jednoho vam nes porne pripomenou velke paranoidni prani Vudce, ktery snil o tom, ze za neho padnou vsichni, do posledniho muze. Je jich nekolik stovek tisic: bunkry v obilnych polich, bunkry na plazich obracene k mori, bunkry na verejnych prostranstvich premenene na WC. Vetsina stromu ve mestech i podel cest byla pokacena behem poslednich dvou let krize. Ve vedru, ktere dosahuje az 400C to dodava krajine vzhled pouste. Komunisticke pomniky z prefabrikatu nebyly jedinym tercem revolucniho nasili. Vse, co bylo verejne , kolektivni, bylo zniceno nebo ukradeno. Neni neobvykle videt tovarnu, kde ani jedna ze stovky sklenenych okennich tabulek neni vcelku. Skoly nemohou fungovat, protoze jim chybi dvere i lavice. Staricke parizske autobusy projizdeji Tiranou bez svetel. Od padu rezimu nenajdete v ulicich popelnice, smeti se hazi pred dum. Snaha nove vlady zavest hygienickou kontrolu masa a masnych vyrobku prodavanych na trhu byla kritizovana jako restaurace komunistickeho rezimu. Kdo muze rici, kde konci diktatura a kde za cina pravni system? Zvlastni pocit: za cely mesic jsem nepotkal ani jednoho jedineho Nemce. Nikde zadny turista. Neni za co utratit penize, nejsou zadne upominkove predmety. Liduprazdne pobrezi, kilometry silnic v horach, kde nepotkate jedno jedine auto. Stare a neuveri telne ponicene bloky panelaku, symbol moderni doby, smutne kontrastuji s krasou krajiny. Vsechny se postupne rozpadaji. A to nejen v dusledku spatneho materialu, z nehoz jsou postaveny, a uzite technologie; stejne jako v jinych (post)komunistickych zemich se na nich podepisuje absolutni nezajem obyvatel o vsechno, co je vne jejich vlastniho bytu. Prumerny obyatel Tirany se nikdy nestara o vic, nez o prostor primo sousedici s jeho balkonem. Ten si natre, ale to kolem je ponechano prirode. Prekrocite-li vsa k prah jeho bytu, budete sokovani. Jaky kontrast oproti vnejsku! Ackoli voda netece denne dele nez tri hodiny, pokoje jsou vymydlene, vyzdobene porcelanovymi figurkami, umelymi kvetinami a reprodukcemi s postavou bednare Skanderbega - narodniho hrdiny. Hn ed vedle nich muzete videt barevne reprodukce z kalendaru zahranicnich firem s japonskymi divkami v plavkach. Pod panelakem, kde jsem bydlel, stal atomovy kryt. Uzivali ho jako odpadovou jamu. Nikoho nenapadlo najit pro nej rozumnejsi vyuziti; spalit minu lost se zdalo dulezitejsi nez zivotni prostredi. Dva fetise nove kapitalisticke utopie, to jsou auto a televize. Stejne jako vsechny lidske sny jsou i tyto vyvolany zakazem. Az do roku 1991 bylo v Albanii zakazano vlastnit auto. Dnes je auto dukazem absolutniho spolecenskeho uspechu. To posledni, c o je na aute zajimave, jsou jeho dopravni schopnosti. Muzete napriklad spatrit mladiky ve starem Audi vyzdobenem antenami, samolepkami a barevnymi svetly, jak se promenuji po hlavni ulici mesta a diskutuji s prateli z okenka, aniz by z auta vystoupili. Au ta jsou ze zahranici a stastny majitel uchovava poznavaci znacku "rodne" zeme. Pro nektere ani to neni dost; pridavaji druhou, treti. Muzete videt auta, ktera pochazeji soucasne z Italie, Nemecka, Svycarska. Auto je kouskem ciziny, kterou drzite ve svych rukou; vse je tedy otazka nadvlady, nikoli uzitecnosti. Snad jedine tim lze vysvetlit obecnou posedlost spojenou s hlidanim aut. V zemi, kde muzi posedavaji kolem silnic a prodavaji benzin v lahvich, je v kazdem meste nekolik hlidanych parkovist obehnanyc h vysokym plotem. To jsou jedny z prvnich soukromych a prosperujicich podniku v zemi. Televize prodelala delsi historicky vyvoj. Stejne jako v pripade Vychodniho Nemecka bylo sledovani zahranicnich programu (italskych, jugoslavskych a reckych) hlavni alternativou ke komunisticke propagande. Trestalo se vsak vezenim nebo pracovnimi tab ory, a to az do poloviny osmdesatych let. Bdely soused mohl kdykoli vstoupit do vaseho bytu, aby overil, zda sledujete oficialni program. Na druhe strane vsak nebylo mnoho tech, kteri si mohli dovolit zakoupit vlastni televizi. Jeste mene bylo tech, kteri si mohli dovolit poridit antenu na prijimani RAI. Lze si jen domyslet, jaka konspiracni atmosfera vladla kolem bledemodre obrazovky, pred niz se castokrat setkavali obyvatele cele ulice. I dnes na nas dychne duch surrealismu, sleduji-li Dallas v zemi, v niz je cinske kolo luxusem. V prostredi, kde chybi jakakoli moznost ke srovnavani, vytvari televize pred ocima svych divaku svet v podobe fantastickeho raje, kde vse je zdarma. Neprekvapi pak, ze se albansti emigranti po svem prichodu na Zapad dozadovali okamziteho prideleni aut a bytu v domeni, ze je to v pravomoci statu. Stejne tak neprekvapi, ze prevazuje zajem o Ameriku pred zajmem o Evropu, nebot jsou to prave americke serialy, ktere ukazuji vetsi bohatstvi a prepych (filmovi tvurci by se meli zamysl et nad touto neocekavanou odpovednosti, ktera lezi na jejich bedrech). Televize bezela od rana stale a vsude, kam jsem prisel. Ne ze by se na ni stale divali; i ona ma symbolickou funkci - dokazuje bohatstvi stejne, jako to delavaji jini tim, ze predvadeji stribro a porcelan po babicce. Vzacna "cizina" je zajmuta a pred vadi se v bedynce Sanyo jako ve vaze. Na rozdil od aut, ktera jsou pod jednoznacnou kontrolou muzu, jsou to zeny, ktere jsou hrde na televizi, nebot zdobi jejich pribytky. Je to ciste zensky fenomen. Nepritomnost odstinu a odlisnosti v albanske kulture vynesla jeste mnohem vice na povrch ambivalenci, na niz byly komunisticke rezimy vystaveny. Na prvem miste to bylo prani zcela se rozejit s minulosti. Komuniste byli radikalnejsi nez jejich predchu dce, kral Zog, ktery se jako prvni pokusil zrusit nepsany zakon Kanun - vendetu a suverenni postaveni klanovych staresinu. A byli uspesnejsi; meli k dispozici vsechny nutne prostredky. Zacatkem sedmdesatych let prestaly zeny nosit muslimsky odev a snatky z lasky byly preferovany pred temi sjednanymi. Byly rovnez pokladany za nejlepsi zaruku demografickeho rustu. Pruvodnim jevem teto politiky byla vyrazna emancipace zen. Nekteri dnes prosazuji nazor, ze za komunismu to byly prave zeny, ktere vladly, a ze t ato skutecnost byla pravou pricinou socialni katastrofy a spatneho konce rezimu. Strana mela moznost vstoupit do rodinne pevnosti mnohem uspesneji, nez by to mohla ucinit jakakoli demokraticka instituce. Sama totiz byla jakousi rodinou. Stalo-li se, ze mlady clovek chtel uzavrit snatek proti vuli rodicu, vyhledal podporu predstav itele mistni stranicke organizace. Strana navic monopolizovala jeden z nastroju modernizace spolecnosti, ktery drive prakticky nikdo neznal - rozvod: byla to strana, ktera musela rozvod povolit. Stejne tak si ho vsak mohla i vynutit, jako tomu bylo u tzv. politickych rozvodu. (Pocatkem sedesatych let byly vypovezeny ze zeme stovky ruskych zen, ktere se provdaly za Albance; mnoho albanskych otcu dnes vidi sve tricetilete deti poprve.) Na jednoho z manzelu se v takovem pripade vyvijel tlak, aby se rozvedl, zatimco v rodine druheho byl nekdo oznacen jako "nepritel lidu". Odmitnout rozvod v takovych pripadech bylo nejen jasnou znamkou toho, ze dotycny sdili postoj rodiny sveho partnera - ktera byla cela postizena represi (az po bratrance a sestrenice) - ale s oucasne vystavit pronasledovani sve vlastni pokrevni pribuzne. Pro upresneni je treba pripomenout, ze v tomto kulturnim prostredi, kde i kral Zog musel ukazat predsedovi parlamentu nocni kosili kralovny Geraldiny po svatebni noci, rozvedena zena jen zridk a nasla jineho manzela; stejne tak bylo obtizne, aby zila sama. Na druhe strane vsak snaha osvobodit z rodinneho tlaku mlade lidi, kteri chteli odejit a zit ve meste, studovat, uniknout z dohledu rodinneho patriarchy a nazoru okoli, posilovala proud stoupencu komunismu. Soucasne - nebot kultura nemuze udelat veli ky skok - zaujal "strycek Enver" pozici tzv. Earth (vyraz oznacujici vesnicke shromazdeni rodinnych patriarchu). Jeho fotografie visely ve vsech pribytcich. Paradoxem je, ze strana bojovala proti svemu nejvetsimu nepriteli - rodine - logikou kolektivni vi ny, ktera umoznila postihnout kazdeho jedince za "zlociny" kterehokoli z rodicu. V klanove strukture Albanie byla tato praxe dovedena do extremu. Nelze tedy rici, ze anonymni udani bylo jakousi byrokratickou metamorfozou vendety? Strana se stala sveho druhu zobecnelou rodinnou autoritou a nebylo nahodou, ze se prave mladi lide podileli nejvetsi merou na udalostech let 1990 a 1991. Opustit zemi nebo alespon zavrhnout strycka Envera ("1908-nesmrtelny", jak stalo pod jeho portre ty): to byly dve podoby revolty. Ramiz Alia, radoby-reformator v cele strany, apeloval na rodice revolucionaru - nejprve tech, kteri se uchylili na ambasady, a pozdeji vsech tech, kteri vyhlasili hladovku na univerzitach, aby je privedli k rozumu a odvedl i si je domu. Na obou stranach policisty hlidanych plotu se pak odehravaly srdcervouci sceny. Lze se v teto souvislosti jen ptat: Nebyl albansky komunismus do urcite miry odsouzen prostym demografickym faktem, ze 65% obyvatelstva bylo ve veku do triceti l et? V materialisticke doktrine, jakou je marxismus-leninismus, existuje i urcity puritansky aspekt, ktery je casto opomijen. Albansky komunismus ve skutecnosti bojoval na dvou frontach: tradici, nabozenstvi a pravidla rodinnych vztahu vytlacovaly bluejea ns, cerne divadlo, damske kabelky a dalsi atributy modernosti, pokuseni a sexuality. Udalosti 1990/1991 sehraly pro mladou generaci v Tirane roli sexualni revoluce. Byla to obdoba zapadoevropskeho roku 1968 - jakasi "Tirana 1968". Jeji vysledek jeste neni zretelny v ekonomicke oblasti, ale prinejmensim castecneho cile bylo dosazeno: vsude zni zapadni hudba, divky se lici (drive to bylo privilegium vdanych zen) a oblekaji si pestre modni obleceni, mnohdy odvazne kratke, a co vic, zustavaji venku az do dvaa dvacate hodiny. Lze videt mlady par, jak se drzi za ruce, neobvykle uz neni ani mijet v temnych ulickach objimajici se dvojici. (V tomto ohledu jsou mala mestecka jeste hodne pozadu.) Stejne jako v jinych vychodoevropskych zemich existuje i v Albanii fixace na "cizinu". V Albanii snad dokonce i vice, nebot zde jsou zdi casto vyssi nez domy. Tezko byste tu nasli nekoho, kdo by nechtel emigrovat. Vetsina rodin ma nekoho v Recku, Ame rice nebo Italii, na jehoz seky a darky se spolehaji a cekaji. Demokraticka vlada zvolena v roce 1992 dokonce vytvorila Ministerstvo pro zalezitosti emigrace, nebot pocita s gastarbeitry jako s dulezitym ekonomickym zdrojem. Albansti rodice, kteri drive n echteli dovolit svym dceram, aby se provdaly za cizince, dnes sni o snatku v zahranici (slysel jsem vesnicany diskutovat o tom, ze za dceru dostanou auto). Presto odpor vuci cizincum zustava. Nejenze se deti snazi hodit po vasem aute kamenem, ze se policiste snazi donutit vas zaplatit kazdych sto metru jakesi poplatky, ale stejne tak se v kazde restauraci pred stanovenim ceny ptaji vaseho albanskeho pru vodce, zda to bude on ci vy, kdo bude platit. Pri absenci schopnosti prenosu z jedne kultury do druhe nabyvaji vztahy k cizincum tech nejruznejsich podob: podle hesla vsechno nebo nic se vam bud podari vskocit na lod, ktera vas doveze do vysneneho zahrani ci, nebo vsechno odlisne odmitnete s pocitem vlastni prevahy, ktera je postavena na zakladech nezastirane ignorace. Toto nejspis nejlepe vysvetluje stoosmdesatistupnovy obrat v politice zeme, ktera v clanku 28 Ustavy z roku 1976 oznacila zahranicni pujcky a investice za ilegalni, a pritom dnes spoleha vylucne na humanitarni pomoc. Nove autority se budou ucit, jak ridit emigraci jakozto prostredek k vydirani, k teroristickemu natlaku jim bude slouzit posilovani obrazu bidy a utrpeni. Jedinym cilem teto paranoidni politiky bude snaha udrzet si zahranicni pomoc. V tomto ohledu je Albanie mnohem blize tretimu svetu, k de se korupce spojuje do jednoho celku s rozsahlou humanitarni politikou bohatych zemi. V nedavne dobe byl napriklad odhalen velky skandal: byvaly predseda parlamentu, clen socialisticke (ex-komunisticke) strany zproneveril ve spojeni s italskymi uredniky osm milionu dolaru urcenych na humanitarni pomoc. Jestlize je bohaty Zapad predmetem ambivaletnich pocitu obdivu a nenavisti, ostatni post-komunisticke zeme jsou jednoduse prehlizeny. Ze by zivot v Makedonii ci Polsku mohl byt lepsi, lze jen stezi prekousnout; Bulharsko se zda byt mnohem vzdalenejsi nez, rekneme, Francie. Tyto zeme pripominaji Albancum jejich vlastni minulost, a to je presne to, na co chteji zapomenout. Pocit vylucnosti se nevytratil. Enver se pokusil presvedcit Albance, ze jsou skutecne nevyslovne stastni. Co si vsak neuvedomovali, to bylo, ze jsou nevyslovne - ubozi. Je obtizne vysvetlit jim, ze Stalinovo Rusko bylo prakticky totozne s tim, co zili oni; mladik, ktery mel na krku retizek s hakovym krizem, a ktereho jsem se ptal, zda vi o nacistickych zlocinech, mi odpovedel, ze vsi chni komuniste rikali vzdycky jenom lzi. Nekteri lide byli skutecne rozhorceni, kdyz jsem se jim snazil vysvetlit, ze nejen struktura komunistickeho rezimu, ale i jeho konec, byly prakticky totozne ve vsech vychodnich zemich: kaceni soch, kulate stoly, pr omena komunistu ma socialisty, seznamy spolupracovniku apod. Lze rici, ze existuji dva typy cizincu: soused, kterym ja-Albanec opovrhuji, a ten druhy, skutecny cizinec, ktery je daleko, nejlepe za morem, a k nemuz ja-Albanec vzhlizim s obdivem a duverou. Cozpak komuniste nezadali nejprve Sovetsky Svaz a pozdej i Cinu, aby jim pomohla proti nejblizsimu sousedu Jugoslavii a Recku? Dnes muzete slyset lidi, jak rikaji, ze by Albanie mela byt jakymsi Izraelem v Evrope (proamericka basta v nepratelskem obkliceni); kalkuluji s tim, jaky prospech by zemi prineslo, kdyb y "Vlora Base" ("ponorkova zakladna" na jihu zeme - pozn. prekl.) propujcili americke armade. Zda se, ze strycek Sam prevzal pozice strycka Envera. Americane nebudou nic namitat proti reislamizaci zeme (kde nabozenstvi bylo zakazano zakonem roku 1967) a m esity se jevi jako vhodna splatka za humanitarni pomoc islamskych zemi stejne, jako po druhe svetove valce se platilo Rusum sochami Stalina. Stejne tak se konvertovane komunisticke strane (ve volbach 1992 ziskala 25% hlasu, letos volby bojkotovala - pozn. prekl.) zda byt velmi vyhodne prezentovat se jako vice evropska a zvlaste proitalsky orientovana strana a kritizovat demokratickou stranu za to, ze prijala americkeho velvyslance do zeme; politicka fluktuace se jejim predstavitelum jevi jako jedina sance ziskat znovu urcitou legitimitu v zemi, ktera na ne pohlizi podobne, jako Italove na mafii. Pres zjevnou "zahranicni neurozu" vsak stoji Albanie pred mnohem vaznejsim problemem, ktery se da shrnout pod pojem pracovni etika. V roce 1991 prezident Sali Berisha zadal nejen ekonomickou pomoc, ale soucasne volal i po Marshallove planu pomoci v o blasti psychologicke. Kdyz v srpnu skupina mladych italskych dobrovolniku hloubila zavlazovaci kanal a kladla potrubi pro vesnici v regionu Korca, mistni obyvatele na ne koukali jako na zjeveni, deti prichazely a skemraly zvykacku... Albanie je jedinou vychodoevropskou zemi s islamskou tradici (70% obyvatel jsou muslimove); pracovat zde vidite jen zeny, muzi sedi ve stinu a diskutuji, cosi prodavaji nebo se ohlizeji za nejakym autem. Prace jako je uklid je pro muze ponizujici, co z komplikuje zivot predevsim v uprchlickych taborech. Kazdy v Albanii je stizen predstavou snadno vydelanych penez, kazda pomoc musi byt zaplacena. Nezamestnanost ve mestech je podle nekterych zdroju az padesatiprocentni; muze za to jednak manie budovat t ezky prumysl, kterou prodelala Albanie stejne jako jine vychodoevropske zeme, stejne tak i niceni stroju v roce 1991, jakesi vzepjeti traumatizovaneho naroda, ktere zasadilo smrtelnou ranu zkomirajicimu prumyslu. Existuji vsak i dalsi duvody. Komunisticka strana (jeji oficialni nazev znel Strana prace) se snazila prosadit kolektivni praci silou; Enver Hodja byl nejen osvoboditel, ale soucasne i otec albanskeho proletariatu. Tezka prace byla i hlavnim trestem v taborech a veznicich, jimiz podle odhadu proslo na 300.000 politickych (v tom nejobecnejsim slova smyslu) veznu. Vysledkem bylo, ze prace se na symbolickem zebricku uznavanych kulturnich hodnot dostala na jeste nizsi stupen, nez byla puvodne. Dnes jsou to synove, kteri zacinaji vyuzivat cas vice nez jejich otcove: pracuji v zahranici, ale stejne tak se nechavaji najimat ruznymi humanitarnimi a jinymi zahranicnimi organizacemi jako prekladatele, pronajimaji pokoje, prodavaji upominkove predmety (prumerny plat v zemi je 30 $ mesicne). Na druhe strane v podminkach nestability a male bezpecnosti podporuje primitivni orientalni kapitalismus v zemi predevsim obchod pred vlastni vyrobou. Jak lze za takovych podminek ocekavat, ze lide budou chtit skutecne praco vat? Zda se, ze se v urcite casti ex-socialistickych zemi siri nove nedorozumeni a Albanie je jeho nejvyraznejsim dokladem. Komunismus byl o to horsi, ze chtel dosahnout pokroku vyspelych zemi, aniz by za to musel platit dan, kterou o stoleti drive platil y prumyslove zeme: bylo to prani mestskeho zivota bez odcizeni, kolektivisticke industrializace. Antikomunisticka revoluce neni nicim jinym, nez druhym krokem v temze smeru, ktery dela jina generace: v Tirane byl jeji hlavni slogan vymezen i geograficky - "Albanie je v Evrope". Rozdil v obou pristupech k modernizaci - komunistickem a antikomunistickem - navazoval i na zmenu v zapadoevropskem kapitalismu: mytus produktivity byl nahrazen mytem spotreby. Experti a politici jiz nam nerikaji "Vyrabejme vice, a bychom se dostali z krize", ale "Spotrebovavejme vice". Tato zmena samozrejme ovlivnuje chude zeme na periferii, ktere byly po desetileti udrzovany v magickem presvedceni, ze lze primo preskocit do modernity. Jestlize otcove byli presvedcovani, ze je dobr e pracovat tak, jako na Zapade (tedy v tovarnach, ve mestech, za stejnych pracovnich podminek apod.), jejich synove si preji spotrebovavat jako "normalni lide". Ve vsech vychodoevropskych zemich se zda byt prvnim symbolem postprumyslove spotrebitelske uto pie banan: muzete je videt vsude, po cele Tirane za neuveritelne vysoke ceny - prvni vlastovka spotrebitelskeho raje. Obavam se, ze soucasna televizni vize modernity prinasi s sebou nedorozumeni pro vsechny ty, kteri jsou oslneni vnejsi podobou, ale ignoruji cenu, kterou za ni spotrebni spolecnosti plati. Muj 24lety pritel Arben, ktery se snazi zorganizovat si zivot tak, jak se zije v zahranici, se mi priznal, ze by jen tezko mohl podporovat myslenku, ze by nevidel svou matku alespon jednou za dva dny. Jak mu potom muzete vysvetlit, ze v Americe vidi deti sve rodice nejvyse dvakrat v roce a ze sestry nestelou postel e svym bratrum?