Austrálie

Australští domorodci se obejdou bez tužky a papíru
Australské domorodé grafické umění, podobně jako hudba a tanec, má základ v náboženské víře. Každá posvátná pověst je tradována pouze ústně a je tedy potřeba naučit se ji celou zpaměti. Pro lepší zapamatování jsou ovšem používány pomůcky ve formě symbolických materiálních záznamů cest a příběhů z doby Snění.

Tyto záznamy jsou vyryty do plochého kamene nebo do dřeva, které může být malé jako osobní "churinga" nebo velké jako "modlicí prkno" (dosahuje délky až dvou metrů). Někdy jsou tyto záznamy zhotoveny jako rytiny a malby na stěnách posvátné jeskyně.
Používání modlicích prken je prostoupeno magií a když příslušná ceremonie skončí, jsou uložena zpět na posvátné skryté místo. Každý zasvěcený muž má svou osobní churingu, kterou stále nosí při sobě. U některých kmenů je uschována v drdolu na hlavě.

Dřevěným churingám je v mnoha směrech podobný i "bull-roarer". Stejně jako churingy může i bull-roarer na sobě nést symbolické znaky s magickými vlastnosti. Oproti churingám je však méně specializovaný, protože může být použit při několika různých ceremoniálech. Bull-roarer je tenký, plochý kus dřeva vytvarovaný do oválu s dírkou na jednom konci. Při jeho použití se protáhne dírkou provázek z lidských vlasů a nástroj se roztočí kolem hlavy, čímž začne vydávat charakteristický zvuk. Podle velikosti se nazývají jednotlivé druhy "chlapecký", "ženský" nebo "mužský bull-roarer". Točí se jimi před a během obřadů. Pro zasvěcené muže je zvuk, který bull-roarer vydává, hlasem ducha přinášejícího hrozbu smrti pro toho, kdo ignoruje zákaz přiblížit se místu, kde se obřad koná.
Součástí ceremoniálního inventáře může být i takzvaný "message stick" (zpravodajský kolík). Jedná se o předmět, který může být ukázán veřejně. Může kupříkladu sloužit jako pozvánka na ceremoniál některému vzdálenému kmeni.

Kultovní obřady jsou základem života Aboriginců
Tím nejdůležitějším v životě domorodců jsou kultovní obřady. Udržují staré kmenové příběhy a legendy o životech a dobrodružstvích duchovních hrdinů z období Snů. Tyto obřady jsou určeny k zajištění prosperity totemických objektů, jedinců, rodů a klanů.

Hrané obřady mají sdělit příběh a pobavit. Jenom staří muži znají celý příběh, který postupně předávají mladším podle toho, jak dosahují jednotlivých stádií zasvěcení. Tento proces začíná kolem puberty, ale někdy může být muž již ve středním věku, než se příběh dozví celý. Může jej však poznat jedině tehdy, pokud s ním byli starší muži spokojeni. Jen oni rozhodují o vhodnosti času pro zasvěcení. Ženy zde hrají pouze okrajovou roli a samy příběh neznají, protože právo poznat duchy předků patří jedině mužům.
Tyto zvláštní rituály se konají na posvátných místech nazývaných bora nebo bora kruhy v případě, že jsou obehnány kameny. Vzestup muže v kmenové hierarchii je měřen počtem bor, kterých dosáhl. Například u kmene Euahlayi je k dosažení plné příslušnosti zapotřebí pěti bor. Jedním stadiem zasvěcení do tajemství kmene je vyražení jednoho nebo více předních zubů či obřízka.
Základem kultovního obřadu bývá přednes příběhu z období Snění a důležitých událostí z hrdinova přebývání na zemi. Některé části obřadu mohou shlédnout všichni, jiné jsou určeny pouze těm, kteří dosáhli odpovídajícího stupně zasvěcení. Nejdůležitější část obřadu provádí starý muž ve skrytu buše za ohlušujícího hluku řehtaček (bull-roarer). Volně přístupná část obřadu je naplněna napodobováním projevů zvířat, v jejichž formách se hrdina rozhodl putovat cizinou. Obřad je doprovázen kouzly a tancem, na severu Austrálie i hraním na hudební nástroj didgeridoo. Základní podmínkou pro vykonání úspěšného obřadu jsou dostatečné zásoby potravy, vody a dřeva na oheň po dobu několika týdnů. V dostatečné míře musí být též zajištěna červená hlinka, ptačí peří a krev jako pojivo na uchycení prachového peří na těla adeptů zasvěcení. Ke zdobení se dále používá drcený vápenec. Na takovýchto shromážděních se spolu setkávají lidé z roztroušených rodin nebo různých kmenů, kteří se dlouhá léta neviděli.
Nejznámější z obřadů je Corroboree. Jde o název, kterým běloši nejčastěji označují domorodé obřady. Kdysi se možná vztahoval ke každému druhu domorodých obřadů. Dnes se pravděpodobně tímto názvem označují neposvátné obřady, jako gunborg v Arnhemské zemi nebo minji-minji v regionu Kimberley. Jsou to v podstatě hrané příběhy nedůležitých, většinou však zábavných činů duchovních hrdinů - svým způsobem folklór. Domorodci mají velmi dobrý smysl pro humor a jsou nepřekonatelní mimové. Občas parodují a zesměšňují chování bělochů, např. vojenské přehlídky nebo antropologické výzkumy.

Jak se australští domorodci chrání před nepřízní počasí
Všechny archeologické záznamy z australské prehistorie se shodují v tom, že domorodci na celém kontinentu chodili nazí. Toto nemá obdoby nikde jinde na světě, snad s výjimkou Ohňové země.

[Studie stojícího muže a muže vrhajícího oštěp.
Malba z roku 1840.]

Pouze v zimním období na jihu Austrálie a na Tasmánii používali domorodci tělní pokrývky ze zvířecích kůží nebo pletené z rostlinných vláken. Malíř G. F. Angas je zachytil na svých obrazech z konce první poloviny 19. století. Byly to přehozy nejčastěji z kůže drobného vačnatce possuma nebo rohože, utkané z rostlinných vláken, na nichž domorodci spali a které si za chladného počasí uvazovali kolem těla i přes den. Ženy ve střední Austrálii si někdy v zimě přidržovali v loktech ohnutých paží na zádech psa, aby je hřál. Domorodci, kteří se pohybovali na severu v oblastech monzunových dešťů, si během vlhkých měsíců potírali tělo bahnem, aby se tak chránili proti moskytům. Bahnem se též natírali muži na lovu, aby je neprozradil pach potu.
Dnes už jen kočovní nomádové v západní poušti chodí nazí, a i ti se velice rychle civilizují. První bílí osadníci a především misionáři přinutili domorodce, aby se oblékali. V dnešní době se domorodci z rezervací oblékají se stejnou samozřejmostí jako bílí lidé a šaty odkládají jen v soukromí, například doma nebo když se vydají na cestu do buše, mimo dohled bílých lidí.

[Brlohy domorodců ve vnitrozemí jsou smutným
dokladem snahy o "zcivilizování" domorodců.]

Pro původní příbytky australských domorodců existuje několik názvů, a to: wurley, gunyah wiltja a mia-mia. V centrální Austrálii se proti chladu a zimnímu monzunu chrání nízkou zástěnou proti větru, která je vyrobena z větví, a jedním nebo dvěma malými, pomalu hořícími ohni pro každého člověka. Za normálních okolností není v buši pro suché dřevo nikde daleko. V případě velmi studených nocí jsou přizváni psi, aby předali Aborigincům teplo svých těl. Potom se teplota v noci hodnotí podle "psí" stupnice, jako například "noc pro dva psy", "noc pro čtyři psy", podle počtu psů, kterých je potřeba pro zahřátí.
Déšť v centrální oblasti přináší značnou nepohodu: zháší oheň a výpravy do okolí za potravou jsou velice obtížné, ne-li zcela nemožné. Takové podmínky je nutné vydržet, dokud se počasí nezmění. V jižnějších částech centrální Austrálie, kde jsou deště mnohem častější, si domorodci vybudovali příbytky z trávy, které připomínají včelí úly. Na jihu kontinentu a v Arnhemské zemi si lidé stavěli přístřeší z kůry stromů.
Jeskyně a skalní převisy byly rovněž vyhledávány jako vítaná přechodná přístřeší. V dalších etapách se domorodci dostali přes různé stupně oblékání až na takovou úroveň kultury, že se oblékají zcela v duchu měřítek dnešní civilizace a žijí v domech. Je však otázkou, zdali jsou z toho šťastni.