| DomůSvětoběžníkoviny Australie | |||
Australská přírodaAustralská přírodaKlokan - symbol Austrálie
|
|||
Český název : Klokan rudý Lexikon : savci |
Ptáci z dávných časů
Poslední změna: 17. 01. 2002
Ať cestujete pralesy severního Queenslandu nebo neutěšenou savanou Západní Austrálie, můžete si být téměř jisti, že se setkáte s menší či větší skupinkou pozoruhodných australských pštrosů emu hnědých. K takovému setkání však dochází nečekaně a dojde-li k němu, je těžké posoudit, kdo je při něm více překvapen, zda vy nebo emu.
Zapraská větev, rychle se ohlédnu a zpoza bizardního žlutokapu, trávového stromu, se na modravém hadovitém krku vztyčí do výše dvou metrů malá hlava s velkým plochým zobanem. Ohromné oranžové oči s dlouhými řasami se na mně hypnoticky zadívají a v ten okamžik mám pocit, že na mě přes hlubokou propast času a prostoru pohlédla bytost z jiného světa. Bezděčně udělám krok zpět. Oči se sníží na úroveň mých a krk s hlavou se přiblíží snad na deset centimetrů k mému obličeji. Obrovské oranžové oči se vpíjejí do mých. Vnímám zvláštní kořeněný pach jeho dechu. Potom se zobák pootevře a z jeho nitra zazní hluboký klokotavý zvuk nepodobný ničemu, co jsem kdy slyšel. Překvapeně couvnu, zakopnu o větev a svalím se do vrstvy tlejícího listí eukalyptu. Než se vzpamatuji, je emu pryč. Jenom o kousek dál na zemi je v hnízdě z trávy a drobných lístků tucet velikých, tmavě zelených vajec.
Emu hnědý , jediný žijící zástupce čeledi emuovitých (Dromaiidae), je stejně tak jako jeho příbuzný, kasuár přilbový, pozoruhodným příkladem přizpůsobení se životnímu prostředí, v němž žije. Historie původu obou těchto čeledí není doposud vyjasněna, ale na základě fosilních nálezů je možné tvrdit, že se jejich předci vynořili na světové scéně již na samém počátku vzniku ptáků.
Čeleď emuovitých (Dromornithidae) se v Austrálii vyvinula z dávných předků zhruba před 25 milióny let, některé její druhy dosahovaly obřích rozměrů stejně jako legendární pták Moa z Nového Zélandu. Australští domorodci, kteří v minulosti sídlili na území dnešního státu Victoria, si v ústním podání předávají ještě dnes legendu o obrovském emu, jenž žil v jejich lovištích v době, kdy byly australské sopky aktivní. Emu se podobá podlouhlému šedočernému trsu povadlé trávy, z kterého vyrůstají dva mohutné tříprsté běháky, hodící se spíše k nějakému dravému dinosaurovi. Dopředu pak trčí dlouhý, lehce ochmýřený krk s modravým nádechem, zakončený relativně malou hlavou opatřenou zploštělým zobákem. Na svět se emu dívá dvojicí velkých očí, které vidí barevně stejně dobře jako oči lidí. Peří emu je natolik zvláštní a odlišné od jiných ptáků, že se z větší vzdálenosti podobá rozčepýřené srsti. Při bližším pohledu zjistíte, že nemá takovou kompaktní stavbu jako peří létajících ptáků, ale je velice jemné, dlouhé a zdvojené. Plní úlohu kvalitní tepelné izolace, ale emu, na rozdíl od jiných ptáků, o své peří nijak pečlivě nepečuje. Manipulujete-li kupříkladu s odchyceným pštrosem v oblasti centrální Austrálie bez rukavic, dočkáte se nepříjemného překvapení v podobě zamazaných a zprvu kořeněně páchnoucích rukou a můžete si být jisti, že se tohoto vtíravého pachu dobré dva dny nezbavíte.
Když poprvé spatříte v klidu stojícího emu, tak vám připadá, že se nutně musí převážit dopředu, ale zdání klame, neboť tvar těla je přizpůsoben rychlému běhu. Když se emu rozběhne, natáhne krk s hlavou šikmo dopředu a jeho rychlost dosáhne až 48 kilometrů v hodině.
Australští farmáři, kteří k ráznému řešení problémů s původní zvěří nemají nikdy daleko, pronásledují emu kvůli tomu, že jim škodí na polích a upíjejí vodu dobytku. Stejných zločinů na bodrých zemědělcích se mimo jiné dopouštějí i klokani a vůbec všechna zvířata kromě ovcí a jatečného skotu. Nelze se potom divit, že mnozí z farmářů, obleženi tolika škůdci, měli doma donedávna nejen kulovnici, ale i samopal. Válka farmářů s australskými pštrosy vyvrcholila v roce 1932, kdy farmářům přišla z příkazu samotného guvernéra na pomoc i australská armáda a desítky tisíc ptáků byly postříleny. Početní stav emu se sice od té doby částečně zlepšil, ale z oblasti státu Victoria zmizeli docela a v některých dalších oblastech jsou velice vzácní. Zlepšení početního stavu populace napomohl i fakt, že emu už nejsou loveni australskými domorodci. Samozřejmě že si původní obyvatele i nyní náramně rádi pochutnají na všem možném, kdejakým plazem počínaje a zastřeleným klokanem konče, ale přece jen je pro ně jednodušší zakoupit si potraviny v obchodě, než se za pokrmem honit po buši. Jediné enklávy australských domorodců, které ještě žijí původním životním stylem předků, jsou v téměř nepřístupné Arnhemské zemi (Arnhem Land), nejsevernější části Severního Teritoria.
V hlubokých a těžce přístupných pralesích severovýchodní části Cape Yorku žije poněkud menší příbuzný emu hnědého - kasuár přilbový. Má podobný způsob života jako emu, ale jeho tělesný vzhled je mnohem bizardnější. Dorůstá do maximální výšky 150 centimetrů, avšak jeho hmotnost může dosáhnout téměř sta kilogramů. Peří má smolně černé, upravenější nežli emu, a jeho stavba je jednoduchá nikoliv zdvojená. Krk má oproti emu kratší s kobaltově modrým zbarvením ozdobeným jasně rudými laloky. Hlava má vysoký kostěný hřeben s povrchovou rohovitou vrstvou, ten slouží k rozhrnování podrostu a jako ochrana lebky před nárazem při prudkém běhu. Kromě toho je kasuár vyzbrojen deset centimetrů dlouhým ostrým drápem na vnitřní straně prstu, který může použít jako útočnou zbraň. Kasuár je mimořádně plachý, za potravou vychází za soumraku a dokáže s neuvěřitelnou dovedností rychle běžet s dopředu nataženým krkem hustou změtí tropického rostlinstva. Kromě Austrálie žije ještě na Nové Guinei a Nové Británii.
V poslední době se vztah Australanů k přírodě propastně změnil. Byly založeny četné národní parky a rezervace a ochraně fauny i flóry se věnuje nemálo lidí i finančních prostředků. Kromě toho se Australané začali vážněji zabývat možností využití původních australských druhů. Dnes jsou na mnoha místech farmy, kde se emu pěstují jako užitková zvířata. Největší z těchto farem se rozkládá na téměř deseti hektarech v západoaustralském městečku Wagin, zhruba dvě stě padesát kilometrů jižně od Perthu. Z kůže emu, která je pozoruhodně jemná a pevná, se šijí přepychové kožené výrobky, peří se zpracovává jako módní ozdoba, ze skořápek vajec si australští domorodci dříve vyráběli nádobky. Z emu se získává také olej, vysoce ceněný ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu. Staří Austrálci používali tento olej jako hojivý balzám.
Dnes si někteří farmáři dokonce drží na farmě ochočeného emu jako domácího mazlíčka. S jistou nadsázkou o něm tvrdí, že je stejně tak dobrý jako pes, a protože od útlého věku vyrůstá v lidské společnosti, považuje se téměř za člena rodiny. Když se na vás však tento „člen rodiny“ zahledí svým zvláštním podmanivým pohledem, mrkne a potom pootočí hlavu, v ten okamžik ucítíte zkoumavý plazí pohled nelítostného dravce z propasti času.
(Nejen tento článek najdete na novém originálním CD-ROMu Australis. Multimediální geografický projekt vycházející v edici Terra Incognita přináší unikátní soubor informací o Austrálii. Recenzi CD-ROMu naleznete zde: http://www.bedekr.cz/texty/810.html , koupit je možno jej zde: http://www.bedekr.cz/b2c2/zbozi_detail.php3?id=3 )
Příroda, příroda a zase příroda
Australský kontinent se oddělil od ostatních jako jeden z prvních v době, kdy ještě tvořily jeden celek. Proto se záhy místní rostlinné a zejména živočišné druhy ubíraly cestou samostatného biologického vývoje a staly se tak odlišnými a tolik zajímavými pro návštěvníky z okolního světa.
Fauna
Nutno úvodem podotknout, že naprostá většina suchozemských živočichů je kvůli vedru přes den zalezlá někde ve stínu a jakákoliv aktivita u nich nastává až se stmíváním. Toho si buďte vědomi hlavně při plánování návštěvy Wild-Life-Parku (ZOO s australskými živočichy); nejlepší doba je co nejdříve ráno po otevření, zvířata jsou čilá a družná.
Snad nejrozsáhlejším živočišným druhem tu jsou vačnatci. Jsou to savci, kteří donášejí své potomky v jakémsi břišním vaku s mléčnými žlázami uvnitř.
Nejznámější z nich je klokan. Klokaní samice je březí 30 dní; když se klokánek, nebo spíše jakési embryo narodí, je velké asi 2 cm, tedy jako poslední článek Vašeho palce! Za pomoci čumáku a jazyku své matky se musí mezi chlupy jejího kožichu proplazit až do vaku, kde se na několik měsíců pevně přisaje ke struku. Zde se dovyvine a doroste do velikosti, kdy začne vykukovat a později i vylézat, aby se sám napásl. Ještě dlouho ale bude mámin vak jeho úkrytem před nebezpečím. Žije tu nevím kolik desítek druhů klokanů, ale nejrozšířenější jsou velký klokan červený (Red Kangaroo) a menší klokan šedý (Grey Kangaroo). Klokan červený se dorůstá hmotnosti hodně přes 80 kg, při vzpřímeném postoji má výšku 2 m. Jeho skoky mají délku asi 8 m, údajně překoná i 3 m vysokou překážku. Jako každé jiné divoké zvíře je přirozeně plachý, ale ochočenější jedinec se snad díky svým rozměrům neobává v případě pocitu ohrožení napadnout i člověka. Raději se s nimi moc nekamaráďte, můžete být pořádně zkopáni (možná i ukopáni) jeho zadníma mohutnýma nohama a poškrábáni jeho předníma nohama, na kterých má ostré drápy. Klokan šedý je do 1,5 m vysoký a i další jeho parametry jsou tím pádem nižší. Není problém se s ním na mnohých parkovištích v národních parcích osobně setkat, protože jsou často navyklí žebrat od lidí pamlsky. A to nejen klokani! Někdy je to i nepříjemné, protože Vám v nestřeženém okamžiku vlezou až do auta a tam pak neomylně vytahují z tašek vše, na co mají chuť. Na místech výskytu zvířat "somráků" najdete cedule s varováním: "Nechejte divoká zvířata být divokými - nekrmte je! Neprospívá to jejich zdraví, ztratí schopnost se sami živit a riskujete své zranění."
Ne všechno co skáče po zadních a vypadá jako klokan, je klokan. Ještě menší, než klokan šedý jsou podobně vyhlížející Wallaby a Pademelon. Ti mají většinové zastoupení na Tasmánii.
A tak to jde dál až do velikosti myši. Vybral bych jen vačnatce jménem Possum (nejčastěji Brush-tail Possum), který je k vidění jak žebrá i v kempech a parcích malých měst. Je to zvíře velikosti angorské kočky vč. chundelatého ocasu, nehopsá, ale běhá. Při jídle sedí na zadních a potravu si přidržuje předními. Dokáže velice rychle vyběhnout do koruny stromů jako veverka. Svá odrostlejší mláďata nosí i na zádech.
Wombat je též vačnatec vzezření prasátka zkříženého s morčetem. Veliký je jako větší sele, přes svou zavalitou vizáž však není nikterak nemotorný - dokáže běžet až rychlostí 45 km/h.
Velkým lákadlem všech Wild-Life-Parků je Medvídek Koala. Nic nedejte na jeho zavádějící český název, s medvědy nemá nic společného, opět patří mezi vačnatce. V přírodě jej spatříte velmi těžko. Zdržuje se ve vršcích korun vysokých Eukalyptů, tj. cca 50 m nad zemí, kde asi 20 hodin spí a 4 žere. Na zem slézá pouze proto, aby nalezl jiný vzdálenější strom s chutnými listy, nebo aby se spářil. Navíc je velice vybíravý, živí se pouze lístky z jednoho druhu eukalyptu. Díky své pomalosti a jemné srsti se stal v průběhu 19. století oblíbeným materiálem na kožichy, snadnou kořistí lovců a posléze i ohroženým živočišným druhem. Přijdete-li s ním do blízkého kontaktu, raději se ho sami nedotýkejte - má na všech nohách velmi dlouhé a ostré drápy, kterými by Vás mohl nepříjemně zranit.
Ježura australská (Echidna) a Ptakopysk podivný (Platypus) jsou biologicky snad nejzvláštnější australští obyvatelé. Jsou to také vačnatci, ale navíc jsou vejcorodí ! Jejich vak je vlastně jenom takový kožní záhyb. Ježura vypadá jako náš ježek, ale je trochu větší, žije i v těch vyprahlejších částech země. Ptakopysk žije podobně jako vydra, vyskytuje se v potocích a říčkách chladnější jižní části Austrálie a na Tasmánii i v jezerech, kde prorývá zobákem dno a žere červy, drobné rybky apod. Je to výhradně noční tvor a je nesmírně plachý. Při pozorování můžete v šeru prosedět na břehu v místě jeho výskytu i nějakou tu hodinu bez hnutí, než se Vám podaří jej na okamžik mlhavě spatřit.
Bodrou postavou mnoha kreslených bajek pro děti je Tasmánský čert (Tasmanian Devil). Omlouvám se, ale správný český název mi nějak vypadl a stejně je dle mého více znám pod tímto jménem. Jak napovídá, žije výhradně na Tasmánii. Je to opět vačnatec velikosti středního zavalitého psa, ale tentokrát masožravý, v našich poměrech by se dalo říci mrchožrout. Je tak důkladný, že svůj "oběd" zblajzne i s kostmi. A protože nejvíce mršin se najde při krajnicích silnic, tak i on sám se často stává obětí aut.
Na Tasmánii žil ještě jeden masožravý vačnatec se jménem Vakovlk, tedy menší obdoba vlka. Byl ale zčásti vytlačen dominantnějším Psem Dingo a zejména vybit člověkem - údajně poslední viděný jedinec byl zastřelen kolem roku 1930. Vědci už jen doufají, že snad někde ve skrytu přežívají nějací jedinci. Též se poslední dobou spekuluje o jeho "vzkříšení" skrze nové poznatky o DNA.
Jak jsem naznačil, v Austrálii žije i mnoho živočichů, kteří sem byli zavlečeni ať chtěně, či nechtěně. Nejdéle je zde Pes Dingo. Dostal se sem prý s prapůvodními obyvateli, kteří přišli od severu z Tichomořské oblasti ještě před zvednutím hladiny oceánu - tedy již hodně dávno. Pes Dingo vypadá jako pes, zavyje, zakňučí, ale nezaštěká. Je schopen organizovaného lovu ve smečce, podobně jako vlk. Krom divoké zvěře napadá i domácí dobytek, zejména ovce. Člověku prý nebezpečný není.
Když už jsme u ovcí, nesmíme zapomenout na na obživu velice skromnou ovci druhu Merino, která byla vyšlechtěna pro suchou Austrálii z argentinského druhu. Vzhledem k tomu, že Australanů je kolem 17 mil a ovcí tu je 280 mil, je jasné, že vlna byla a stále ještě je velmi významným exportním artiklem a že ovce najdete na každém kroku.
Člověk zde napáchal svým snažením i hodně škod. Když přišli britští "lordi", přivezli s sebou i klasické britské ryze travní sporty - golf a kroket. Kdo z Vás byl v Anglii, jistě ví, že všude mají trávníky, po kterých se prohání divocí králíci a staví si v něm nory. Možná tak golf vznikl. Lordům se po milém králíkovi zastesklo, nehledě na to, že se po něm velice pěkně střílelo při loveckých kratochvílích, a tak si jej sem přivezli také. Králíkovi tu bylo dobře, přemnožil se a začal spásat potravu malým druhům méně průbojných vačnatců. Aby lordi tento svůj omyl napravili, dovezli i králíkova úhlavního nepřítele lišku obecnou. Lišce se tu také zalíbilo, protože tu nemá prakticky žádného predátora, přemnožila se a namísto králíka začala lovit zejména drobné vačnatce. Aby toho nebylo málo, současným velkým problémem je přemnožení zdivočelých koček, což vzniklo tím, že lidé potomky svých okocených miláčků vypouští do volné přírody. A opět na to doplácejí ti drobní a již vzácní vačnatci. Pochopitelně se sem dostaly i myši a potkani.
Ale zpět k původním tvorům. Ten, který se spolu s klokanem dostal i na státní znak Austrálie je pták Emu. Má silné nohy, které mu při běhu udělují náramnou rychlost cca 70 km/h. Je ale o poznání menší, než jeho africký příbuzný pštros. V tropech zde ale ještě žije podobný, větší, ale méně známý Kesuár (Cassowary). Poznáte ho podle kožnaté červené špičaté přilbice, kterou má na hlavě. Je nebezpečný ! - jsou známy případy, kdy člověka ukopal, ale má také na křídlech ostny jako pletací jehlice, kterými může smrtelně zranit. Uvidíte jej ale prakticky jen v ZOO, v přírodě je velmi, velmi vzácný; dokonce někteří australští zoologové jej volně v životě nespatřili.
Symbol Sydneyských olympijských her - Ledňák obrovský (Laughing Kookaburra). Bezpochyby se v první řadě setkáte s jeho klasicky velmi hlasitým chechtavým hlasovým projevem. Nejlépe v šest ráno přímo nad vaším stanem.
Nesmírně zajímavé nám připadaly místní vrány. Jednak nejsou celé černé, ale skvrnité bílo-černé, ale hlavně nás fascinoval jejich rozmanitý hlasový projev: od jakéhosi pláče, přes exotické skřeky tropické džungle, až po kybernetické zvuky počítače Emila z filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje". Na mnoha místech jsou i velmi drzé, klidně Vám v nestřeženém okamžiku odnesou sýr z krajíce chleba - jak v Ezopově bajce.
Úžasná podívaná je na často viděné orly. Stejně jako Tasmánský čert i oni se živí hlavně mršinami při silnicích a tak bývají nezřídka sami obětí.
Jak jsem již v jiné kapitole uvedl, vše je zde obráceně - i labutě jsou tu černé.
Zejména v oblasti obratníku běžně natrefíte při moři na pelikány.
Jako jsou u nás vrabčáci, tak tu mají papoušky tisíce druhů, velikostí a překrásných barev, hlavně papoušky Kakadu. Velcí papoušci, na které ve zverimexu obvykle koukáte s maximálním zaujetím a pod nimiž se houpe cenovka pětimístné cifry, zde potkáte v houfech obsypávajících stromy v parcích.
Dostáváme se k vodním živočichům. Šnorchlovali jsme na korálovém útesu a na to nikdy nezapomeneme! Korálová bariéra, táhnoucí se při pobřeží od východu k severovýchodu, je známá po celém světě, ale má tu nevýhodu, že se k ní musí dojet lodí, za což se dost platí. My jsme se ale potápěli na západě v divočinou obklopeném místě zvaném Coral Bay, jižně od Exmounthu. Méně rozsáhlé, ale neméně překrásné korály tu máte už pár metrů od břehu, pláže jsou liduprázdné a všichni jsou tu velice přátelští, prostě se o tomhle místě naštěstí zatím moc neví. A hlavně - v létě tu nebývají ta kvanta žahavých medúz, jako na východě!
Coral Bay je v zasvěcených kruzích známé také jako místo výskytu největší ryby světa, žraloka obrovského. Je to býložravec a protože sežere kdejaký odpadek, na který přijde, přezdívá se mu mořská popelnice. Při potápění jsme viděli i mláďata dravého žraloka korálového. O pár set kilometrů jižněji leží na poloostrově místo zvané Monkey Mia. Je to velmi známé místo, kam jezdí turisté se podívat na delfíny, kteří jsou naučení sem připlout každý den ráno pro rybičku od místního rangera. Je to hezké, ale je to turistická atrakce.
Podél západního, jižního a východního pobřeží můžete spatřit velryby táhnoucí za potravou. V létě na jih, v zimě směrem k severu.
Na jižních útesech můžete snadno vidět tuleně, počkáte-li si na vhodném místě do tmy, objeví se i tučňáci.
Mořské želvy jsou výsadou tropických vod, tedy na sever od obratníku. My jsme je zastihli na západě u Exmounthu zrovna v době kladení vajec (prosinec). Vše se opět odehrává pod rouškou tmy. Koncem února se pak líhnou malé želvičky a je možné je pozorovat při jejich pouti zpět do moře. O tom, jak si při pozorování počínat, určitě napřed načerpejte vědomosti v místním infocentru.
O krokodýlech se dočtete v kapitole 11. Bezpečnost, jedovaté potvory. Podotýkám, že se s nimi můžete setkat v podstatě jen v severnější části tropů.
Ještěři a ještěrky jsou všude. Velmi známý je Moloch ostnitý (Thorny Devil). Je malý, pomalý a přestože pro své tělo poseté ostny vypadá hrozivě, nic Vám neudělá. V tropech na záchodcích či umývárnách můžete najít malé poloprůhledné gekony, kteří díky přísavkám na nohách umí lézt i po zdech a stropech. Největším ještěrem (kromě krokodýla) je goana. V přestávkách mezi potápěním jsme mladé goany proháněli po pláži a výborně se bavili jejich pozorováním, protože v případě pocitu ohrožení rychle běhají jen po zadních nohách.
Hadi a pavouci jsou zde bohatě zastoupeni a to zejména ti jedovatí (viz 11. Bezpečnost, jedovaté potvory.). Navštívili jsme v hlavním městě Canberra expozici o pavoucích. Do té doby jsme se jich báli, od té doby měli náš obdiv a zájem. Naše ostražitost však nezmizela.
Po překročení obratníku jako mávnutím proutku se začnou po pláních podél silnice objevovat termitiště. Termiti, jak nám bylo vysvětleno, nejsou stejného živočišného rodu jako mravenci. Není prý dobré se k obydlenému termitišti přibližovat, natož u něj nocovat. Jsou velice žraví, mají totiž prý výborný čich na potravu a tekutina, kterou vylučují a značí si s ní cestičku, je natolik agresivní kyselina, že prý dokáže za noc naleptat i pneumatiky auta. Dovedete si asi představit, co by se mohlo stát, kdyby u Vás něco vyčenichali. Jak jsme ale na vlastní oči zjistili, většina termitišť v dohlednu je opuštěná (nejsou tak špičatá). Termiti totiž údajně neumí obnovit odlomené části svého obydlí a raději jej opustí úplně.
Symbolem Západní Austrálie jsou bezesporu Mouchy a to hlavně směrem k severu. Jsou menší než evropské, ale zato tisíckrát drzejší. Lezou pod brýle do očí, do nosu i do uší, stačí chvilka a máte je i v puse. Setřásání jim zpravidla nevadí, při odhánění se jich musíte téměř dotknout. Proto si ostatní Australané z těch západních dělají legraci, že se snadno pozná, kdo přichází z WA - při hovoru si neustále mává rukou před obličejem.
Při našich cestách jižními částmi jsme se setkali s hmyzem, který jsme nazvali příznačně kousavý svině. Přesný název neznáme. Jsou velké jako přerostlé masařky, barvy zeleno-maskovací a koušou jako svině! Jejich kousnutí bych přirovnal k ovádímu, nic vážnějšího. Ale dokážou svou vytrvalostí a hejny vytáčet člověka k šílenství.
Flóra
Přestože nikdo z nás není botanik, i rostlinky si nás získaly.
Rostlinná část australské přírody je zvláštní svým vegetačním způsobem ovlivněným častými lesními požáry. Jak jsem se již zmiňoval, rostlinám požáry většinou příliš neublíží, mnoho z nich je dokonce pro svůj růst potřebuje, ale i tak se na některých místech můžete setkat s celými lesy mrtvých stromů po vytrvalejším ohni.
Kvůli drsnému a suchému podnebí je většina rostlin nesmírně houževnatých, tvrdých a často i ostnatých. Prodírání houštinami je velice namáhavé nebo i zcela nemožné.
Ani na australské divoké trávě se asi bosi moc neprojdete, ani si neposedíte, pokud nejste fakýři.
Jak jsme kdesi zjistili, v Austrálii roste přes 600 druhů Eukalyptů (správně česky Blahovičníky). Mohou to být keříky, kterými se prodíráte a ono to při tom tak krásně voní, anebo to mohou být stromy - velikáni dorůstající se výšky 90 m. Právě s těmito jsme se na naší pouti setkali na jihu WA. Jednak tu naleznete místo zvané Údolí obrů (Walley of the Giants), kde je zbudovaná bezbariérově přístupná dlouhá lávka umožňující procházku v korunách stromů a také o několik desítek kilometrů západně od tohoto místa můžete nalézt tzv. požární stromy, které byly ještě počátkem 20. století používány jako požární hlásky. V korunách nejvyšších z nich byly cca 75 m nad zemí zbudovány plošiny, ke kterým vedou točité schody. Oni to vlastně nejsou tak úplné schody, jsou to železné tyče zatlučené ve tvaru spirálovitého vějíře kolem kmene stromu, na jejichž vnějších koncích je natažený drát, nebo pletivo. Je to troška akrobacie, nadarmo tu nejsou cedulky "Vstup na vlastní nebezpečí!", ale zážitek je to famózní!
Black-boy není strom s dřevěným kmenem, je to spíše travina. Je to klasický příklad rostliny uzpůsobené požárům. Jeho "kmínek" tvořený ze suchých úzkých lístků rychle ohoří a vlastním popelem ochrání ty čerstvé zelené. Kmínek ohněm zčerná, proto tedy jeho příznačný název.
Na západě jsme v prosinci, tedy čase vánočním, vídávali krásně žlutě kvetoucí Christmas tree.
Na jihu zas a hlavně v horských oblastech roste keřík Tea-tree. Mnozí ví, že se z něj čaj nedělá, je jedovatý, ale lisuje se z něj proslulý všelék s antiseptickým účinkem Tee-tree-oil.
V tropickém Queenslandu najdete spoustu dalších úžasných rostlin a stromů, jako například Baobab, ale tam jsme bohužel nebyli.
Co žere koala? Je pravdou, že se opíjí?
Koala je úzce specializovaný na listy, případně kůru asi 12 druhů blahovičníků.*) Koala však nežere jakékoliv eukalyptové listy, ale pečlivě si vybírá jen mladé a měkké, co rostou na koncích větví. Jelikož denně musí spotřebovat velké množství listí, které však obsahuje i různé přírodní jedy v různých koncentracích, si listy pečlivě vybírají. Silná potravní specializace je díky úbytku vhodných biotopů (kácení a těžba dřeva, vypalování) hlavní příčinou (spolu s lovem pro kožešinu) jejich ohrožení. Koala je znám také tím, že téměř nikdy nepije vodu.
*) podle poddruhu koaly; Blahovičníky (Eucalyptus sp., čeleď myrtovité); asi 600 druhů (v Austrálii 350); rostou jako keře (3 m) nebo stromy (až 100 m)
Proč kočkám svítí oči?
Kočičí oko je až šestkrát citlivější na modrou část barevného spektra než lidské oko a také se rychleji adaptuje ve tmě. Oko koček, ale i většina šelem má za sítnicí vrstvu buněk, které velmi účinně odráží i nepatrné zbytky světla, které prošlo sítnicí zpět a tak jí světlo projde prakticky dvakrát. Právě tato vrstva, zvaná tapetum lucidum, způsobuje, že kočičí oči září, když na ně dopadne ve tmě světlo. Zornice, kterou do kočičího oka vstupuje světlo, je kompromisem mezi potřebou nočního a denního vidění. Obecně platí, že velké kočky mají zornice kulaté a malé kočky protáhlé a štěrbinovité (např. kočka domácí).
Má ptakopysk ptačí zobák?
Ne, nemá. Útvar na ptakopyskově hlavě, který částečně připomíná kachní zobák má zcela odlišnou stavbu i vývoj. Ptáci mají zobák tvrdý a pevný, zatímco uptakopyska je tvořen dvěma tenkými a ohebnými kůstkami, mezi kterými je napnutá měkká a pružná kůže s nozdrami na jeho konci. Vzhledem ke
způsobu získávání potravy nepřekvapuje, že kůže na zobákovitém útvaru obsahuje velké množství hmatových buněk. Na zobáku ptakopyska se ale také nachází velké množství buněk citlivých na slabé elektrické pole. Čelisti spojuje smozkem téměř milión nervových vláken, což je srovnatelné spočtem zrakových vláken lidského oka. S pomocí elektrocitlivého smyslu je ptakopysk schopen registrovat pohyb drobných vodních živočichů. Podobný, ale jednodušší orgán mají iježury.
Má klokaní samec vak (kapsu)?
Ne, samec vak nemá. Vak mají obvykle pouze samice vačnatců a to často jen vdobě rozmnožování. Ten může vypadat jako kožená kapsa, jak je tomu u klokanů, až po jednoduchý kožní záhyb, nebo vak chybí zcela. Dokonce častěji směřuje otvorem dozadu, ale v některých případech je vzhledem ke způsobu pohybu vhodnější otvor vpředu (klokan, stromové druhy, ap.) U obou pohlaví však nalezneme vakové kosti, které dosedají vpředu na pánev a slouží jako opora svalům. Tento starobylý znak mají iptakořitní.
-Mrk-
Jak je to s "vodotryskem" velryb?
Jistě každý již viděl alespoň na fotografii či v nějakém dokumentárním filmu velrybu nebo jiného kytovce, jak vydechuje fontánu páry. V některých pohádkách jsou pohádkové velryby dokonce schopny vypouštět z temene hlavy skutečný vodotrysk. ;-)
Vydechované fontány jsou tvořeny skutečně jen vzduchem a kondenzovanými vodními parami. Kromě toho jsou součástí vydechovaného vzduchu i rozptýlené drobné částečky olejovité pěny, která pochází ze sliznic vzduchových váčků nosních kanálů. (Množství vody, které zůstane po vynoření na temeni hlavy je v podstatě zanedbatelné. Pokud kytovec vydechne těsně pod hladinou, je ta trocha vody stržena pochopitelně vydechovaným vzduchem také.)
Dříve někteří vědci ovšem namítali, že fontány jsou vidět i v teplých 
mořích, kde by podle obecné zkušenosti vydechovaný vzduch neměl kondenzovat. Myslelo se tak, že do přední části nozder vniká voda, která pak při výdechu vytvoří fontánu z vodní tříště. V 50. letech 20. století však bylo dokázáno, že do předních částí nozder žádná voda nevniká a fontána je skutečně tvořena kondenzovanými vodními parami z přirozené vlhkosti nadechovaného vzduchu.
Jak je tedy možné, že se fontány tvoří i za teplého počasí v teplých mořích? Vydechovaný, v plicích ohřátý vzduch, je vydechnut poměrně malými úzkými nosními otvory velmi rychle. Tedy pod značným tlakem (což je i opravdu slyšet). Díky tomu se pak vydechovaný vzduch silně rozpíná, a tím iochlazuje. A proto v okolním vzduchu vodní páry zkondenzují.
Každý druh kytovce má formovány dýchací otvory jiným způsobem. Také se pochopitelně liší velikostí těla a tím i objemem plic a rychlostí výdechu. Kosticovci mají vždy dva vnější dýchací otvory, kdežto u ozubených kytovců nalezneme dýchací otvor (nostril) vždy jen jeden. To vše se projeví na výsledném tvaru fontány. Malé druhy mají jen malé a nevýrazné fontánky a nebo nejsou vidět vůbec. Uvelkých kytovců je tomu naopak. Podle vzhledu vydechované fontány je možné iurčit druh velkého kytovce (obrázek). Pravé velryby mají fontány vlastně dvě. U plejtváků jsou dýchací otvory blízko sebe a vydechovaný vzduch splyne do fontány jedné. Vorvaň, jakožto ozubený kytovec, má jen jeden dýchací otvor. Jeho fontána nesměřuje kolmo vzhůru, ale šikmo kupředu a mírně doleva.
Ve výčtu savců evropy se vyskytuje i klokan. Není to chyba?
Klokan rudokrký patří skutečně mezi zástupce evropské fauny. Není však (jak mnozí správně předpokládají) jejím původním druhem. Klokanovití (Macropodidae) žijí původně pouze v Austrálii. Tento druh však byl v minulosti s úspěchem vysazen na jižní ostrov Nového Zélandu, ve Velké Británii a na území dnešního Polska (dříve patřící k Německu). Nejprve byl chován v oborách, avšak velmi snadno se uchytil i ve volné přírodě. V Polsku žil od 20. do 50. let 20. století, poté zde byla populace klokana rudokrkého zdecimována. V současné Evropě žije ve Velké Británii několik rozmnožování schopných populací tohoto vačnatce.
Vzhledem k tomu, že tito klokani žijí v Evropě ve volné přírodě soběstačně a od 70. let 20. století tvoří 6 stabilních populací (4 na britském ostrově, jedna na ostrově Man, a jedna na Channel Isles), řadíme k druhům evropské fauny, a to i přesto, že je nepůvodní. Stejně tak jako klokana řadíme kevropské fauně i jiné nepůvodní, ale volně žijící druhy, např. norka amerického, psíka mývalovitého, ondatru pižmovou a další.
Největší savci
Největším savcem dnešního světa a patrně i největším savcem všech dob je plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus). Rekordní jedinci mohou dorůst až 33,5 a hmotnosti až 190 tun. Obvykle ale dorůstají délky "pouhých" 19–27,5 metrů a hmotnosti 60–140 tun. I další kytovci dosahují obřích rozměrů. K největším patří plejtvák myšok (Balaenoptera physalus), který dorůstá 18–23 (27,3)m a hmotnosti 45–70 (100)t, dále plejtvák sejval (Balaenoptera borealis) s 12–15 (21)m a 20–30 (40)t, velryba grónská (Balaena mysticetus) s 15–18 (20)m a 50–70 (100)t, keporkak (Megaptera novaeangliae) 11–19m a 25–30 (40)t. Zozubených kytovců je největší vorvaň (Physeter catodon) s 8–20 (23,1)m a 35–70 (85)t. Takovýchto velikostí mohou savci dosáhnout pouze díky pobytu ve vodním prostředí, které jejich tělo nadnáší. Na souši se i menší druhy kytovců udusí vahou vlastního těla.
Nejlepší skokani
Ve skoku dalekém jsou velkými šampióny některé velké druhy klokanů. Klokan rudý (Macropus rufus) přeskočí jedním skokem vzdálenost 12,8 m (středně velké druhy klokanů přeskočí 9,7 m a do výšky vyskočí až 2,7 m). Jelen lesní (Cervus elaphus) skočí do dálky 12 metrů. Předčí jej však impala (Aepyceros melampus), jejíž rekord je 12,2 m. Avšak jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus) nebo i irbis (Uncia uncia) přeskočí neuvěřitelných 13,4–15,5 m. Gepard (Acinonyx jubatus) přeskočí 9metrů, kůň dovede skočit do dálky 8 m a zajíc polní skočí na jeden odraz do vzdálenosti 7 m.
Do největší výšky vyskočí delfín skákavý (6,2 m). Za příhodných okolností by ale ve skoku vysokém překonal laťku ive výšce 8 m. Ze suchozemských savců je rekordmanem v této disciplíně jaguár, který přeskočí 5,5 m. Téměř stejnou výšku by skokem překonali i levhart a puma (546 cm). Jedna puma dokázala vyskočit s uloveným srncem v tlamě do výšky 3,6 m. Gazely vyskakují při útěku až do výšky 3 m. Mezi vačnatci vede opět klokan rudý s nejlepším změřeným výkonem 3,1 m. Kůň dovede skočit do výšky 2,6 m a zajíc přeskočí překážku vysokou 2 metry. Stejně jako středně velký zajíc dovede i malá tarbíkomyš skočit do výšky 2 m, což je téměř stejně jako největší výskok jelena lesního (2,4 m).
Nejhlouběji se potápějící savec
Doložený údaj o největším ponoru savce jsou u vorvaně (Physeter catodon). Změřená hloubka ponoru byla 2 km a vorvaňovi trvalo více než hodinu, než se opět ponořil.
Dne 25. dubna 1969 byl uloven 160 km jižně od Durbanu (Jižní Afrika) samec vorvaně (Physeter catodon), který se vynořil po 1 hodině a 52 minutách. V jeho žaludku byli nalezeni dva malí žraloci rodu Scymnodon (žijí pouze na oceánském dně), kteří museli být spolknuti asi tak před hodinou. V místě ulovení vorvaně je dno v hloubce přes 3 km, což znamená, že vorvaň se musel ponořit, byť jen krátkodobě, pro potravu až do hloubky téměř 3 km. Zdá se, že hloubka ponoru vorvaňů je omezena spíše časovou výdrží jednoho nadechnutí než tlakem vody v hloubce.
Nejvybíravější savec
Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) se živí výhradně listy a kůrou některých blahovičníků (eukalyptů). Z 500 druhů těchto stromů mu však chutná pouze 6 druhů. Mezi nimi si navíc vybírá jednotlivé stromy, takže někdy za den probere až 9 kg listí než zkonzumuje nejkvalitnější 0,5 kg porci. Z tohoto důvodu je velmi obtížné chovat koalu v zajetí.
Jedovatí savci
Zdá se to být neuvěřitelné, ale někteří savci jsou skutečně jedovatí. Savci mají několik typů žláz: mléčné (pro ně jedinečné, používané ke kojení mláďat), potní (odvádějí pot) a mazové (mastí srst). V ojedinělých případech však u nich nacházíme itzv. jedové žlázy, které jsou v podstatě modifikované potní, mazové nebo slinné žlázy. K jedovatým savcům můžeme řadit všechny zástupce ptakořitných (Monotremata). Poměrně známé jsou rohovité ostruhy s jedovou žlázou na vnitřní straně zadních končetin nad patním kloubem samců ptakopyska (Ornithorhynchus anatinus). Méně známo však je, že podobné orgány mají i ježura (Tachyglossus aculeatus) a obě paježury (Zaglossus spp.).
Nejnižší a nejvyšší frekvence zvuků savců
Nízkofrekvenčí zvuky vydávané plejtvákem obrovským (Balaenoptera musculus) při vzájemné komunikaci dosahují až 188 decibelů. To z nich dělá nejhlasitější živočichy světa, slyšitelné na vzdálenost 850 km.
Ultrazvuk, který je vysílán ve vysokých frekvencích a schopnost echolokace je ze savců nejvíce rozvinuta u netopýrů. Upíři (podčeleď Desmodontinae) a kaloni (čeleď Pteropodidae) slyší zvuky o frekvencích 120–210 kHz. Člověk je schopen vnímat nanejvýš 20 kHz. Delfín obecný (Delphinus delphis) však slyší až 280 kHz.
