Nenechte to prosím nikdy dojít tak daleko......

Její vzhled byl vskutku odporný.
Pozoroval jsem ji způsobem, jakým se malé dítě dívá na velikého chlupatého pavouka, aby pak mohlo se zkřiveným obličejem zkonstatovat: Jééé, ten je ale hnusnej.
Trochu mi připomínala slona, trochu vepře a z části také medvědici. Nejhorší věc byla, že působila svou znechuťující silou nejen navenek, ale každým svým slovem i myšlenkou, které jsem se kdy snažil číst. Uvažoval jsem nad tím, jak vlastně vypadal první člověk, kterého měl Bůh stvořit k obrazu svému, a rozhodně jsem doufal, že nebyl ani trochu podobný tomu, co se tady přede mnou sklánělo nad kýblem s vodou, přičemž povolená guma v pase u tepláků barvy přezrálých švestek poskytovala člověku výhled na odhalenou polovinu její tučné zadnice.
Jelikož ke mně byla otočená zády a předkloněná, spatřil jsem náhle to, co doposud zakrývalo ušmudlané triko se zelenými pruhy. Její břicho - kdysi možná pevné a hladké - se podobalo moři celulitidy, na kterém právě probíhá děsivé vlnobití. Tukové vrstvy poskládané pravidelně přes sebe se houpaly ve vzduchu asi tak půl metru od místa, kde by měla normální žena hebkou kůži. Kolem pupíku jí rostly tmavé kudrnaté chloupky.
Stejné ochlupení pokrývalo v trochu řidší míře i její prsní dvorce, na které jsem viděl díky tomu, že na sobě právě neměla podprsenku. Marně jsem hledal pojmy jako pevnost nebo jemnost. To, co jsem viděl, připomínalo spíše dvě naprosto seschlá vemena krávy, která už dávno přestala dávat mléko. Vzpomněl jsem si na dokumentární seriály, které jsem jako dítě sledoval, a vybavily se mi domorodé ženy z deštných pralesů (ať už v Africe či Jižní Americe), na nichž jsem vždy se samozřejmou dávkou pocitů nechutnosti "obdivoval" ňadra, ze kterých již zbyly pouze placky kůže. Když se postavila a já si při vší své zvrhlé fantazii, které napomáhaly obrysy zimou ztopořených, špalíčky připomínajících bradavek, i přes triko živě představil proporce jejího trupu v celku, málem mě to omráčilo.
Sjel jsem pohledem dolu v naději, že objevím něco, co by uklidnilo mou otřesenou mysl. Nohavice od tepláků byly vyhrnuté až ke kolenům a navazovaly na ně bledé nohy pokryté podobným porostem jako břicho. Zdobily je modřiny, škrábance a kousance od komárů. Bosé prsty zakleslé v pantoflích zářily fialovými nehty, z nichž se lak loupal stejně jako ztvrdlá kůže z paty. Malá rudá bradavička mezi ukazovákem a palcem pravé nohy jen dokreslovala tu podívanou hodnou Baudelairových Květů zla.
Co snad švestkové tepláky stačily zakrýt, se stejně jasně a jen o něco méně krutě rýsovalo pod nimi. V trychtýřovém tvaru se její dolní končetiny rozšiřovaly směrem nahoru, a když dosáhly šíře hodné čtyřicetiletého smrku, spojily se v konečné fázi s povislou a širokou zadnicí.
Podívala se na mě a usmála se. Popraskané rty si neměly co vyčítat s obličejem, který připomínal půdu v období největšího sucha. Pod nosem byla její kůže o něco tmavější než jinde, z mateřského znamínka na levé tváři vyrůstal trs centimetr dlouhých chlupů, zlaté náušnice vytahaly uši do budhovských rozměrů. Když se usmála, vycenila na mě rozviklané žluté zuby, jimž stejně jako krvavým dásním nedala paradentóza spát. Jen trojka vpravo nahoře - ryzí zlato lesknoucí se jako úplněk na půlnoční obloze. A přesto - ani tento fakt jí nepřidával na kráse o nic víc, než zlatý řetízek s přívěškem představujícím lidské oko na její vrásčité hrudi.
Vlasy by se u někoho jiného daly nazvat čirým undergroundem, avšak na její hlavě nepůsobily jinak, než rozčepýřený a zacuchaný porost, který se možná ještě před nedávnem pyšnil modročerným přelivem. Teď už však u temene začínala prosvítat popelově šedá, u temene, kde spousta vlasů dávno ztratila své místo a skončila v odpadu umyvadla.
Podrbala se na hlavě a to poslední, co jsem zahlédl bylo zarostlé podpaží, které už potem zmáčelo skoro celý rukáv trika.
Pak už jsem to nevydržel a šel se projít. A potom, celou tu dobu, jsem se ptal Boha i svého vlastního rozumu a vkusu, jestli je tohle opravdu ta žena, kterou jsem si před pětadvaceti lety bral.
Francois